„Improvise, adapt, overcome,“ je heslo amerických mariňáků, přesto ale naprosto fantasticky vystihuje v pouhých třech slovech celou hru Soul Hackers 2. Pokračování Devil Summoner: Soul Hackers z roku 1997, které už v tehdejší době dělalo japonské studio Atlus, se tak po dlouhých dvaceti pěti letech dočkalo svého dílu a studio Atlus rozhodně neudělalo chybu. Ostatně v posledních letech se vytáhlo s hrami jako Catherine Classic, Shin Megami Tensei III Nocturne nebo Persona 5 Strikers.
Přemýšleli jste někdy nad tím, jaké by to bylo hacknout život?
Hlavní postavou je anime dívka Ringo, která se objevila ve futuristickém Japonsku s jedním jediným úkolem, zachránit svět před soudným dnem. Naštěstí není poslána sama, spolu fs ní je tu ještě jedna anime frajerka jménem Figu, která prakticky funguje jako starší sourozenec pro Ringo a jako taková nadřazenější verze tahounky celé hry. Pokud si myslíte, že se zde bude hned od začátku cestovat časem a čeká vás spousta choulostivých holčičích scén, mýlíte se. Obě dvě slečny mají totiž jednu úplně jinou schopnost. Umí se napojit (v našem případě ji „hacknout“) na duši a mysl jakéhokoliv člověka, získat z ní poté cenné informace a především přivést mrtvého k životu. Díky tomu se dostanete ke svému neuvěřitelně sympatickému týmu. Ten naštěstí poznáte ihned na začátku hry, takže se nemusíte trápit s tím, že jej budete jako například v Dragon Age: Origins rozšiřovat prakticky až k poslednímu aktu.
On totiž ten váš tým má velice zajímavé členy. Jedná se totiž o tzv. Devil Summoners, tedy jedince, kteří umí ovládat démony nebo nadlidské bytosti (jak chcete vy), pomocí kterých bojují. Ocitáte se tak s Ringo a Figu v boji mezi organizacemi Phantom Society a Yatagarasu, kde se rozhodne, jak to dopadne s celým světem. Ostatně Yatagarasu se snaží lidstvo chránit a Phantom Society zase způsobit apokalypsu a všechno spálit na popel.
Soul Hackers 2 sází na ohraný příběh i postavy, ale funguje to
Souboj dvou organizací, té hodné a té zlé, je příběh starý snad jako lidstvo samo. Tento scénář ale vždycky dokážou potahat skvělé postavy a to se v případě Soul Hackers povedlo. Ringo oživí tři další hrdiny, kteří vás poté provází po celou dobu hry, a jako ve spoustě RPG s nimi budujete vztahy, přátelíte se s nimi, pomáháte jim zdolat jejich potíže a posloucháte jejich trápení. Aby taky ne, vždyť všichni tři byli vlastně mrtví.
Ringo i věděla, koho vyhledává. Dostala se tak k summonerovi a členovi organizace Yatagarasu jménem Arrow, jenž je automaticky postavený do role té milované kladné postavy. Je milý, tichý, s těžkou minulostí a velice přísným morálním kodexem; jako bývalý člen Yatagarasu je také v neustálé rozepři s další členkou týmu jménem Milady. Ta totiž dlouhá léta pracovala pro Phantom Society, ale jak se v příběhu poté dozvíte, má lepší důvod zničit svou bývalou organizaci než poslední člen skupiny.
Ten se jmenuje Saizo, a ať jsem se snažil jakkoliv, zvyknout jsem si na něj prostě nedokázal. Klučina se žraločími zuby je sice sympaťák, elegán a komediant, ale nějak do zádumčivé skupiny prahnoucí po pomstě moc nezapadá, a to především svým laxním přístupem k životu. I k tomu druhému.
Nic to však nemění na tom, že vaše čtyřčlenné družstvo, v němž Ringo vlastně převzala i schopnosti ostatních (protože je hacknula, vzkřísila a stala se zdrojem jejich síly), je silné a vy s ním chcete pracovat. Figu poté funguje jako jakýsi kámoš na pokec. Vše se točí především kolem Ringo a jejího úkolu nějakým způsobem zachránit svět.
Nesmíte ale zapomenout, že Soul Hackers 2 je RPG, a ne klasické
Pokud jste už někdy hráli nějaké to japonské RPG, především od Atlusu, musí vám být jasná jedna věc: strávíte neuvěřitelné množství času plkáním a bavením se o ničem. Prakticky všichni vaši spojenci mají nějaký svůj životní příběh a každý vám ho musí vyžvanit. Vy musíte pochopit jejich záměry a touhy. To je něco, na co se musíte skutečně připravit, protože v dialozích ztratíte až nadlidské množství času. To není ale vůbec špatně, pokud máte rádi pořádné příběhovky, chcete se svým týmem cítit a pořádně pochopit i jeho jednotlivé členy. Nejsnáze je poznáte díky posezení v baru, ale především si je oblíbíte v boji. Hlavní kampaň je sice super a má plno zvratů a zajímavých překvapení, přesto ale má jednu velkou nevýhodu. Nikdy ji nedohrajete, pokud nebudete plnit vedlejší úkoly a neuděláte dostatečný počet levelů v jiných místech než v hlavním příběhu.
Ono to není těžké a jde to. Kromě celého Amani City, ve kterém se odehrává příběh, se totiž ještě dostáváte do virtuálního světa, kde odhalujete minulost svých spojenců. Tam těch nepřátel na porážení čeká hromada a poté ještě jedna. Jasně, hrozí, že se boj stane repetitivním, a když se naučíte systém, stanete se prakticky mega dominantními bytostmi, které si se soupeři jen pohrávají, ale pořád to stojí jednu podstatnou věc, čas.
Nejste sice časem vázáni, a pokud nechcete postupovat v příběhu, vždycky si nějakou tu vedlejší činnost najdete. Bohužel, i tam narazíte. Nové možnosti, lokace a silnější nepřátelé pro snazší levelování se objevují pouze v případě, že zároveň postoupíte také v hlavním příběhu. Navíc díky tomu můžete odemknout i lepší vybavení a opět si hru usnadnit. Jedno tak jde s druhým, protože kdo by rád strávil 10 hodin mlácení špatných soupeřů, když může za deset hodin být díky vyrovnaným soubojům a plnění hlavního příběhu o třicet úrovní dál.
Boj občas omrzí, ale můžete si ho kdykoliv upravit
Pokud Soul Hackers 2 má něco vychytaného, po příběhové lince je to především soubojový systém. Pro hráče zvyklé na grind je to doslova ráj na zemi, protože i když místy můžete skončit v jednom kole s neustálým používání stejných schopností, vždycky přijde chvilka, která vás donutí váš bojový styl změnit.
Souboje jsou udělány tahy. Po každém tahu jednotlivého hrdiny se přepíná automaticky na dalšího a dochází k použití schopností. Kromě jejich vlastních útoků jsou tam také schopnosti vašich démonů a všechny mají jak silné, tak slabé stránky, stejně jako ti, proti kterým bojujete. Souboje tak budou vždycky výzvou, protože vy musíte svým čtyřem hrdinům vytvořit co nejlepší balanc se schopnostmi a zároveň jim dát dost prostoru pro vzájemnou ochranu před nepřítelem. Ono totiž můžete mít démona, který umí sundat svými ledovými útoky polovinu nepřátel, ale také na něj pak stačí jeden ohnivý plivanec a vaše životy jdou ke dnu rychlostí blesku.
To samé pak platí například s jedy, zemními útoky nebo těmi brutálními. Zde vám dám tak rychlou radu, Arrowa vždycky sypejte do ledových schopností, Milady k těžkým útokům, ze Saiza si udělejte přinejmenším polo-supporta s alespoň jedním léčivým kouzlem a Ringo se umí vyřádit s blesky. Možností je dost a každému bude poté vyhovovat něco jiného, nicméně ověřená taktika se často mění a s ní budete muset i vy.
Démon je tady a pozor, i támhle
Vaší hlavní tažnou silou jsou totiž démoni a těch hra nabízí několik desítek. Na začátku budete mít třeba takové malé roztomilé sněhuláčky. Později je ale můžete v cirkusovém stanu slučovat a upravovat a najednou z malých roztomilých sněhuláčků, nějaké té víly a mumie máte obrovského ohnivého ptáka nebo bleskového polo-Šivu. Možností je skutečně skoro neomezeně.
V souboji navíc fungují i speciální útoky a v momentě nalezení slabiny vašeho protivníka se nabíjí jeden další automatický útok. Pokud trefíte čtyři slabiny v řadě (za každého vašeho hrdinu jednu), na konci se jednotlivé útoky sečtou do jedné ultimátní vlny, která napadne všechny ostatní soupeře. Pokud se vám to povede, většinou je konec souboje.
Samozřejmě poslední věcí je, jak ty démony získat? Oni jsou vlastně všude. Běžíte si po mapě a najednou tam stojí démon, který buď patří do vaší sbírky (ti vám dávají výhody), nebo vám jenom chce nabídnout, že se za nějaký poplatek k vám přidá. Většinou je to za polovinu života všech hrdinů, jejich životní energie nebo za nějaké ty itemy, které si sebou celý váš tým nosí. Jednoduché, jasné a především svěží. Hra navíc nemá limity na to, co všechno sebou můžete nosit, takže když se vám to povede, začnete se čtyřmi démony během jednoho rychlého průchodu v nějaké lokaci jich najednou máte deset a je na čase jít do cirkusu udělat si nového.
Animovaná grafika nesedne každému, stejně jako hudba a zvuky
Takový ten strašák, na kterého máte chuť zařvat RIDDIKULUS, je určitě cyberpunková animace. Moderní svět plný démonů a zvláštních druhů kouzel rozhodně nesedne každému. Animovaná stylizace je pak pro většinu hráčů děsivá a není se čemu divit, protože i Soul Hackers 2 obsahuje plno klasických stereotypů, od obnažených dívek s velkými prsy až po divného chlapce, který vypadá, že se jeho rodiče kamarádili až moc s rybami.
Přesto je grafika perfektně udělaná, ale v tomto případě platí jedna věc, nebude vyhovovat každému. I kdyby to byla sebelepší hra, nenajde si své plné publikum. To samé je zde se zvuky. Tvůrcem hry je japonské studio, takže různé pokřiky tam lítají jako na řetězáku, a pokud na to nejste připraveni a narvete si repráky naplno, to animované „Ách“ jako z hentaie vám, vašim spolubydlícím a v horším případě rodičům přinese ruměnec na tvář nezastavitelnou rychlostí.
S hudbou je to také zvláštní. Do hry perfektně zapadá a patří, bohužel zde slouží pouze jako doplněk. Nejsme tu jako u Halo nebo Zaklínače, kde vás to automaticky nutí broukat si spolu s hrou. Zde to jde tak nějak ruku v ruce, nevyčnívá, neurazí, ale ani nepřekáží, prostě koexistuje a funguje. V závěru je tak nutné ji především pochválit, protože do kyber-mystického světa tvůrci trefili naprosto fantastický střed.
To, co všechny z vás odradí a je to i taková rovnou urážka pro fanoušky, jsou DLC. Ta jsou totiž v nabídce předtím, než vůbec vyšla základní hra, a to nejhorší je, že jsou zpoplatněna. Většinou se jedná o doplňky pro lepší získávání zkušeností, pár unikátních démonů, sexy oblečky či jinou hudbu, ale je zde i DLC v podobě celého dalšího příběhového aktu. Tvůrci z Atlusu tak mysleli na všechno, jenom ne na to, jak se zavděčit těm, co si hru koupí. Když za základní hru dáte 60 eur (cca 1500 korun), už se vám dalších 40 eur (cca 1000 korun) za DLC dávat nechce.
Soul Hackers 2 je více než nadprůměrnou hrou. Příběh je skvělý, zapeklitý a svým způsobem, i když ždíme známý námět, lehce inovativní. Soubojový systém je sice místy repetitivní, ale vždy je tu možnost si jej pozměnit a opět si tu hru pořádně užít. Hudba dobře zapadá, zvuky jsou typické pro japonské hry a to samé platí také pro grafiku. Je zde i příjemně propojené téma magie, démonů a moderních futuristických technologií, což se jen tak nevidí. Bohužel předem zpoplatněná DLC mi přijdou jako vykopnutí peněženky z ruky a grind vás někdy zasekne na dlouhé hodiny, které už poté nemusíte nikde najít.
