Steel Seed není jen další hra o přežití. Je to podobenství o konci, který není koncem – o světě, kde paměť nahradila přítomnost. Vizuálně chladné, myšlenkově horké, s atmosférou stísněnosti, co obejme jako kybernetický kokon. Jako fanoušek sci-fi jsem okamžitě pocítil onu sladkou izolaci známou z knih Gibsona nebo filmů jako Moon či Oblivion. Tohle není budoucnost, ve které chceš žít – ale je fascinující sledovat, jak z ní někdo chce utéct. Anebo ji pochopit. Herní studio Storm in a Teacup zde připravilo lahůdku, nad kterou zůstává mozek stát. Není nač čekat, jdeme na to.
Zdroj: IGDB.com
Kde to sakra jsem?
Hlavní postavou je Zoe – poslední z lidí, která se probouzí v podzemním komplexu ovládaném stroji. Její společník, AI dron jménem KOBY, není jen sidekick, ale filozofická protiváha. Co znamená život bez života? Co je lidskost bez společnosti? Skrze narážky, environmentální vyprávění a pár střídmých dialogů rozplétáme minulost i otázky budoucnosti. Není to vícevrstvý příběh v klasickém slova smyslu – je to spíš tiché šeptání za rohem. Čím déle posloucháte, tím víc děsí, zaujme, zaháčkuje a máte pocit, že jej chcete více.
Velice mě ale zaujala naše hlavní hrdina. Zoe totiž není typická super kladná rekyně – není drsná, vtipná ani přehnaně charismatická. Je zranitelná, ale ne slabá. Dron KOBY je její opak – analytický, vypočítavý, ale s náznaky „něčeho víc“. Jejich dynamika je úsporná, ale tvrdá, drsná, zahalená tajemnem. Pro Zoe je to někdo, kdo jí vlastně jakoby zbyl. Pro KOBYho je ona. Nebojte, žádné spoilery. Objevují se i další postavy, hlavně ve formě záznamů a fragmentů, ale tohle je především duet. Lidská dívka a stroj – možná poslední dvě bytosti, které se ještě snaží pochopit svět, který už skončil.
Z hlediska mechanik je Steel Seed mix stealth hry s průzkumem a lehkou akcí. Nepřátelé jsou stroje – přesní, neúprosní, často silnější než Zoe. Spíš než střílíte, musíte pozorovat okolí a pomocí stealthu kradmého postupu se dostat za nepřítele. Skrývání a využívání prostředí podporuje pomalejší styl hraní. Není to rychlý adrenalin – je to napětí, co se pomalu usazuje v kloubech. Někdy to může působit pomalé, jindy je to až bolestivě intenzivní. Třeba když vás odhalí a vy musíte najednou násilně vybojovat cestu ven. Nic jednoduchého, ale přesto to jde.
Zdroj: IGDB.com
Steel Seed dělá s hráčem divy
Ovládání je přesné, funkční, bez zbytečných efektů. Klávesnice je velice dobře přizpůsobitelná a celkově se dá všechno ovládat i vcelku svižně, ale pohyb Zoe je úmyslně těžkopádnější – není to Wonder Woman. KOBY se ovládá jako rozšíření hráče, skrze kombinaci příkazů a přepínání pohledů. Některé interakce jsou lehce neohrabané, hlavně při plížení nebo lezení, ale není to nic fatálního. Uživatelské rozhraní je strohé, ale stylové – jako by ho navrhl AI architekt. Žádné zbytečné lišty, jen čisté informace. Budoucnost bez rušení.
Titul běží stabilně, optimalizace je překvapivě dobrá na hru s tak neuvěřitelně detailním prostředím, o tom ale níže. Občas drobné chyby s kolizí, pár rozbitých animací, ale nic, co by zkazilo zážitek. Zvukové efekty jsou precizní – každý krok, výdech či pípnutí působí smysluplně. Na slabších sestavách je třeba trochu ubírat detaily, ale engine se přizpůsobí. I načítací časy jsou krátké, což při častém restartování (ano, selhání bude dost) potěší. Technicky – solidní základ pro nadčasový svět.
Zdroj: IGDB.com
Když krása střídá nádheru
Vizuální styl je monochromaticky nádherný. Žádná barevná paleta duhy – jen odstíny kovu, betonu, chladné modři a občasná červená, která působí jako rána do sítnice. Prostředí jsou rozsáhlá, ale zároveň klaustrofobická. Svět je detailní, ale nikdy přeplácaný. Kombinuje brutalistickou architekturu s organickými liniemi post-cyberpunku (za tuhle větu očekávám ocenění). Reflekce, světlo, stíny – všechno slouží atmosféře. Samotný design Zoe i všech strojů je uvěřitelný. Nejsou tu přehnané futuristické hračky, spíš technologie. Design KOBYho připomíná drony z Promethea nebo Wall-E, ale v dospělejším, elegantnějším balení. Tahle grafika neomráčí, ale pohltí. Hra je sama o sobě prostě krásná. Kdyby všechny počiny vypadaly jako Steel Seed, myslím, že ve světě gamingu by prostě bylo krásně.
Zvuková stránka hry Steel Seed představuje silný prvek její atmosféry, ačkoliv s určitými malými nedostatky. Soundtrack složený Andreou Reminim nabízí patnáct skladeb, které podtrhují temné sci-fi prostředí a emocionální rozpoložení hlavních hrdinů, ale jak se točí dokola pouze patnáct skladeb, velice brzo se oposlouchá. Škoda.
Někomu může Steel Seed připadat pomalé, chladné, možná až odtažité. Není tu tolik akce, není tu humor, není tu moc přívětivosti. Ale to je součást zážitku. Co však zamrzí i mě, je občasná nevyváženost AI. Nepřátelé jsou buď slepí nebo božsky přesní – nic mezi. Také některé části stealth sekvencí působí jako z bety, ne finální verze. Hra je skvělá v tom, co chce být – ale možná to nebude chtít každý. A to je v pořádku. Tohle není hra pro všechny, i tak je neskutečná.
Steel Seed je jako studený dotek cizí planety – nečekáte, že vás dojme, ale něco ve vás se probudí. Pokud milujete sci-fi, které není jen o technologiích, ale o samotné otázce co jsme zač, tady si přijdete na své. Hra má chyby, ale má i duši – zakódovanou hluboko v obvodech a zrcadleních kovu. Je to titul, který nezapůsobí na každého, ale kdo si ho zamiluje, ten se do něj ponoří naplno. A pak bude dlouho přemýšlet, co všechno vlastně Steel Seed řekl mezi řádky.
