Někdy se to prostě sejde. Kariéra Jamese Gunna, budoucnost DC a do jisté míry i obraz Ameriky prochází poslední měsíce silnou transformací. A Supermanův první sólový film po dvanácti letech by měl najednou odpovědět na otázku, co bude dál. I když můžeme s jistotou říct, že role filmu v definici Ameriky se téměř jistě ztratí s jakoukoliv další zprávou z Bílého domu, tak úloha, jakou přijetí filmu Superman má ve směřování DC a kariéry Jamese Gunna, je víc než signifikantní.
Superman již zrozený
Od boomu superhrdinských filmů spadajících do MCU hledalo DC svůj hlas velmi agresivně a zoufale. Od dekonstrukční vize Zacka Snydera, přes micromanagování každého projektu ze strany Warnerů, až k pokusu ukrást celý vesmír pro sebe Dwaynem Johnsonem. Nakonec jsme stejně zpátky na začátku. Máme tu nový vesmír, nový přístup a nový titulní herec, který má sloužit jako jádro a srdce celého světa. A to všechno pod taktovkou filmaře, který si jako jeden z mála dokázal u Marvelu vydobýt tvůrčí svobodu a vyprávět intimní příběhy o traumatech a identitě bez potřeby zapadat do marvelovských formulí. Ale zároveň filmaře, který Marvel nedobrovolně (byť na krátkou dobu) opustil, a jehož silný tvůrčí styl a výběr témat má stejně hlasité kritiky jako fanoušky. Nemluvě o tom, že posledních 20 let se jako diváci stále vracíme k otázce, která je tak silná, že vedla směřování Gunnova předchůdce k čisté dekonstrukci titulní postavy. Může vůbec někoho zajímat Superman?
Sám Gunn se stal silnou součástí marketingu. A jedna z nejdůležitějších věcí, kterou jste si mohlo odnést z rozhovorů, byla vize, že nepotřebujeme znovu převyprávěné zrody hrdinů. Všichni podle Gunna víme, komu zemřeli rodiče v temné uličce města, koho kousl pavouk a koho se ujali američtí farmáři poté, co přiletěl na Zemi z cizí planety.
V souladu s tímto postojem nás Gunn vhazuje do velkého světa, kde již existují hrdinové i záporáci a obyvatelé Metropolis jsou zvyklí, že kromě uzávěrek silnic mohou čekat obří nestvůru, která by ráda zničila jejich město. Ne nepodobně jako obyvatelé New Yorku ve spidermanovských filmech Sama Raimiho, v nichž je New York další postavou, která pomáhá hlavnímu hrdinovi. Postavou, na které záleží. Stejně jako tady.
Zdroj: DC
Punkrockové postavy
Obecně se dá ohledně práce s postavami říct, že se Gunn nebojí komiksovosti a nemá potřebu své hrdiny přizpůsobovat modernímu filmu. Jeho Superman má silnou a rozpoznatelnou osobnost, lidskost a vřelost. Což bylo často kritizováno na jeho jeho předchůdci. Tenhle Superman je do stejné míry člověk jako superhrdina. A samozřejmě, jako u všech současných projektů Jamese Gunna, hraje pro film (a pro jeho hrdinu) silnou roli hudba. Konkrétně punkrock jako něčo, co nemusí být dokonalé, může to být trochu kýčovité, ale je tvořeno s vášní a láskou. Proto jej film staví jako paralelu k vnímání Supermana.
Spoustu prostoru si ve filmu krade Nicholas Hoult, který prezentuje možná nejlepšího filmového Lexe Luthora. Film přesně chápe kontrast mezi Luthorem a Supermanem a dokáže na něm stavět skvělé drama, v něžm sice fandíme našemu hrdinovi, ale těšíme se na každou další scénu se záporákem. Podobně na tom jsou i další vedlejší postavy, které jsou neskrývaně komiksové a zábavné a plně zapadají do nového světa, který tu vzniká.
Zdroj: DC
Postav svět, zasaď strom
Budování světa působí jako jádro vize Jamese Gunna. Plně si uvědomuje, že to, co vytvoří, bude definovat DC a jeho práci pro následující roky. A přestože nám představí spoustu postav (z nichž některé z nich mají v blízké době dostat svoje vlastní projekty), tak film nepůsobí stísněně. Každá postava má svoji roli a i když je ve filmu krátkou dobu, tak to nevypadá, že je tam jen proto, aby mávala na fanoušky a potěšila pár lidí, kteří četli komiksy. Každá postava velice přirozeně zapadá do filmu a působí čistě jako obyvatel světa, kterého jsme potkali během jeho běžného dne ve světě superhrdinů.
Když se ale dostáváme k tempu filmu, není to tak jednoznačné. Film narativně funguje, linie se propojují ve správný moment, dobrodružství správně odsýpá. Záporák má hrdinu v hrsti v přesně ten správný moment a když se hrdina zvedá ze dna, tak máme jako diváci chuť jásat. Zároveň tu díky budování světa, velkému množství postav a spoustě děje není moc prostoru vydechnout a užít si v něm pár minut klidu. Dá se protiargumentovat, že takový prostor nepotřebujeme – Gunn vkládá silný důraz na emoce a jádro postav. Přesně víme, za co náš hrdina bojuje, proč miluje ženu, kterou miluje, a proč doufáme, že naše oblíbená vedlejší postava NEskončí s krásnou dívkou. Možná i proto má člověk po skončení filmu zůstat ve světě, který Gunn vytvořil, trochu déle a vidět obyčejné životy postav. Sledovat, jak Clark maskuje svoji identitu před sporťákem Daily Planet, vidět, jak úplně obyčejně tráví čas s Lois a jak navštíví svoje rodiče, když nepotřebuje jejich pomoc.
Superman Jamese Gunna toho nese na svých bedrech spoustu: Musí vybudovat celý svět, který budeme následující dekádu sledovat, musí utěšit Warnery a investory, že se vody zklidňují a DC je v dobrých rukou. Film také musel ukázat, že James Gunn dokáže vyprávět i jiný druh příběhu. Jeho Superman všechny tyhle úkoly splnil. Sice je odřený a bude potřebovat spoustu slunečního světla, aby byl zase v plné síle. Ale svět má díky němu víc laskavosti, naděje a trochu víc punkrocku.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Honza Potměšil.
