Znáte ten pocit, když zahoříte láskou k nějakému filmu, seriálu či hře a po nějaké době je oznámeno pokračování? Mnoho z nás se pouze nešťastně chytá za hlavu, protože z historie známe už tolik příkladů, u nichž si přejeme, aby další díly vůbec nikdy nevznikly. Jestli mě však japonské hry něco naučily, pak je to fakt, že jich není nikdy dost. Už jen samotné Final Fantasy u číslování svých her dávno překročilo hranici patnáctého zářezu a rozhodně se neblíží konci. Podobně je na tom také série příběhů Tales, jejíž nejnovější přírůstek Tales of Arise se mi konečně dostal pod ruce.
Restart
Jakmile vytváříte rozšířenou sérii, přijde jednoho krásného dne čas, kdy už se hráčům to věčné recyklování stejných mechanik a systémů zkrátka omrzí. V takové chvíli můžete buď sérii ukončit a věnovat se novému projektu, nebo naopak vsadit na černého koně a pokusit se o její reboot. Druhá možnost s sebou přináší obrovská rizika, že si autoři na své bedra naloží až moc těžkou váhu nebo že se konečný výsledek nebude zamlouvat jejich hlavním konzumentům. Vývojáři z Bandai Namco si u svých posledních titulů Tales nejspíše začali všímat menšího úpadku, který naznačovaly recenze a další ohlasy ze stran hráčů. Bylo tak zřejmé, že musí dříve či později přijít ono důležité rozhodnutí o budoucnosti série. Na konferenci E3 v roce 2019 bylo všem u prvních ukázek Tales of Arise jasné, že další díl dostane mnohem více než pouze nový vizuál.
Protiklady se přitahují
Příběh Tales of Arise je opravdu promyšlené unikátní dílo, a proto vám o něm nechci prozrazovat mnoho. V průběhu hry se s ním velice dobře seznámíte a budete hltat každý jeho zvrat, takže se opravdu máte na co těšit. Hlavní zápletka se ovšem točí okolo sporu dvou národů. Obyvatelé země Dahna se zasekli ve středověkém způsobu života, zatímco země na obloze jménem Rena se velice rychle dostala do mezníku technologicky vyspělé civilizace s výhodou znalosti magie. Rena využila svou obrovskou sílu, kterou disponovala, a jedním rázným, rychlým a krutým úderem si podmanila Dahnu lusknutím prstu. Země byla rozdělena na pět od sebe oddělených území, kterým už tři sta let vládne Pět lordů… Reňanů samozřejmě, aby zosobňovali absolutní moc a nadvládu. Dahňanům byla sebrána svoboda a především důstojnost nucenými pracemi při drancování a obírání jejich rodné země o suroviny.
Co však Renu skutečně zajímá, není nerostné bohatství, ale astrální energie sídlící ve všech živých bytostech. Události do pohybu dává mladý otrok, který je už hned na první pohled tak trochu jiný než ostatní. Obličej mu zakrývá maska, jeho vzpomínky jsou nejasné, necítí žádnou bolest a nazývá se… Železná maska, co jiného byste čekali. Jakmile do děje vstoupí krásná renanská dívka, celý příběh se rázem rozběhne vpřed nekontrolovatelnou rychlostí, nabere vysoké tempo a ani na malou chvíli se nezastaví, dokud vám na obrazovce nenaběhnou finální titulky. Shionne se však od svých druhů také v mnohém liší. Jednak ihned zprvu dá jasně najevo, že je rozhodnuta bojovat proti svému národu, ale více zajímavé je její prokletí, které způsobí obrovskou bolest každému, kdo se jí jen dotkne. Na jednu stranu zde máme chlapce beze jména a minulosti nepociťujícího žádnou bolest, na stranu druhou je zde dívka, která ji způsobuje. Jestli už to vás nezaujalo dost na to, abyste chtěli z příběhu odtajnit více, jste beznadějný případ. Muž se železnou maskou střetne Šípkovou Růženku obdařenou danajským darem v podobě svazujících trnů, už to samo o sobě zavání zajímavými problémy.
Pozornost z nuly na sto za tři vteřiny
Více vám z děje prozrazovat nebudu. Příběh Tales of Arise je velice dobře napsaný a dopomáhají tomu časté zvraty, díky kterým hráč neztrácí pozornost ani na moment. V jednu chvíli si už budete myslet, že jste u očekávaného happy endu, ale ve vteřině se ukáže, že vaše cesta teprve začala. Jelikož jde o klasického zástupce z řady žánru JRPG, není žádným překvapením, že vás čeká poměrně dost lineární děj bez možnosti jej jakkoliv změnit či popostrčit jiným směrem. Neberte to ovšem jako zápor. Ač se nedočkáte žádných důležitých rozhodnutí či více konců, autoři si i tak najdou cestu, jak příběh tlačit zajímavě kupředu. Velkou roli hrají také dialogy, na nichž se krásně ukazuje ta promyšlenost celé hry. U rozhovorů strávíte poměrně dost času, protože je na ně kladen poměrně velký důraz, ale rozhodně vás neotráví ani neomrzí, i když ne vždy přijdou na řadu zrovna důležité otázky. Autoři často otevírají i taková témata, jako je potencionální nebezpečí rychlého technologického pokroku, upírání svobody, ušlechtilé lidské ideály, rasové neshody či schopnost tolerance.
Rozhovory jsou tvořeny hned třemi styly. Buď sledujete jednotlivé postupně nabíhající bubliny jako interaktivní komiks, mluvíte s NPC klasicky ve 3D prostředí, nebo se v pár případech ukáže nefalšovaná anime cutscéna. Těch není mnoho, ale když už se vám poštěstí na ně narazit, stojí za to. Většina cutscén je plně dabovaná, na rozdíl od klábosení s postavami, od kterých berete vedlejší úkoly. Hrobové ticho však nikdy jindy nečekejte. Objevování mapy, interakce se spolubojovníky i samotný boj jsou doplněny o časté komentáře dalších postav, proto vám doporučuji zvolit spíše anglický dabing, pokud nechcete přijít ani o jednu vtipnou hlášku. Při souboji často nemáte zrovna čas na to, sledovat vlevo dole nenápadné titulky, takže v angličtině třeba i porozumíte mluvenému projevu. Já osobně jsem si nemohla pomoct a sáhla po japonském dabingu, protože mi k těmto typům her prostě sedí více. Na druhou stranu jsem kolikrát nestíhala vnímat titulky při drsných bojích o život. To mi ovšem zas tak moc žíly netrhá. Nutno podotknout, že všichni hlasoví herci, ať už angličtí či japonští, odvedli skvělou práci, což je na procítěném projevu znát a postavám to vdechne život.
Pestrá škála charakterů
To vše by se samozřejmě neobešlo bez zajímavých protagonistů, o které rozhodně nebude nouze. Kromě Alphena a Shionne se do vaší skupiny postupně přidá také malá kouzelnice Rinwell, zpočátku lehce impulzivní Law, bojištěm vychovaná válečnice Kisara a aristokrat Dohalin. I když jsou Alphen a Shionne tak nějak lehce nastrkávaní na post hlavních hrdinů, nemohu říci, že by to tak vyloženě bylo. Během celé hry si totiž můžete kohokoli zvolit jako vůdce party, běhat s ním po mapě a bojovat v jeho kůži. Každý zde dostane svůj vlastní prostor a projde si značným charakterovým vývojem, aniž by zastínil ty ostatní. Postupně tak budete moct nahlédnout pod pokličku každého z nich, odtajnit pečlivě skrytá tajemství, navázat s nimi bližší vztahy a prožít si jejich ojedinělý příběh plný různých emocí. Smích vystřídají slzy, ty naopak radost a dojde i na zradu či menší romantiku.
Za celou dobu potkáte desítky vedlejších postav, ale za pozornost stojí určitě hlavní záporáci, tedy Pět lordů. Jejich charakteristika se skvěle odráží na stavu jednotlivých zemí pod jejich krutovládou. U jednoho dominuje síla, u dalšího naopak vychytralost a jindy je to právě až moc vysoké ego, co bude stát za zvrácenou osobností vysoce postavených aristokratů. Hádáte dobře, každý jeden lord bude představovat finálního bosse oblasti a pište si, že vám vítězství nedají jen tak zadarmo. Bossové v Tales of Arise mají neskutečně tuhý kořínek, ale o tom až o pár odstavců níže.
Omezující aréna
Další podstatnou částí hry je bezesporu soubojový systém. Ten ve svém principu funguje tak, že se soupeře musíte nejprve dotknout, aby souboj započal. Poté budete společně uzavřeni v kruhové aréně a právě zde začíná série několika problémů. Aréna je vždy kruhová a poměrně malá, takže jakmile se vaši nepřátelé dostanou na její okraj, což velice často a s oblibou dělají, přicházíte najednou o část mobility a je to, jako byste je natlačili do rohu. Zároveň s tím nemáte tolik místa pro manévrování, ocitne-li se s vámi v aréně nepřátel více najednou. Právě úskoky a vyhýbání se nepřátelským útokům je nedílnou součástí boje, proto by se často hodilo více místa. Je škoda, že nám autoři k dispozici nedali celý otevřený prostor často rozlehlých prostranství a uzavřeli nás do malého kruhu. Nejlepší obrana je však útok.
Společně s vámi budou fyzicky v aréně další tři postavy z party a nastavením taktiky boje jim můžete předdefinovat, jakým stylem mají útočit. Rozdáváním úderů na všechny strany si všichni doplňují speciální útoky závisející na bojových schopnostech každé postavy. Kisara svým štítem dokáže zablokovat soupeřovy rány, Law naopak účinně prolomí obranu nepřátel apod. Pokud se vám podaří do soupeře zasadit dost ran v jednolitém kombu, budete moct provést dokončovací útoky. Ty jsou vždy tvořeny spoluprací dvou postav a vizuálně vypadají vážně skvěle. Jejich velkou výhodou není pouze ničivá síla, ale také rozsah útoku. Dokončovačky často zasáhnou podstatnou část arény a způsobí značné poškození i ostatním nepřátelům.
Divoká vřava barevných efektů
Soubojový systém Tales of Arise se na první pohled tváří jako ryze akční záležitost s rychlými manévry a pestrou paletou vizuálních efektů… vlastně tomu tak je. Protivníkovi zasazujete jednu ránu za druhou, takticky volíte kdy použít specifický útok, rychle uhýbáte za soupeřova záda, kombinujete schopnosti svých parťáků a to vše za doprovodu vizuálně přitažlivých efektů. Postupným odemykáním si z celkem čtyř set skillů, mnoha druhů zbraní a vybavení sestavujete ideální tým odrážející váš bojový styl. Pokud vám nevyhovuje vrhat se do centra střetu po hlavě s velkým mečem v ruce, můžete naopak vyzkoušet podpůrnou roli odstřelovače či kouzelnice a mít tak přehled o tom, co se na bojišti děje. Možností je zde skutečně mnoho.
Může se na první pohled zdát, že boje vypadají lehce chaoticky a překombinovaně právě spoustou efektů, až si někteří mohou ťukat na čelo, jak se v tom všem zmatku může někdo vyznat… a je to vlastně tak trochu pravda. Na vině je ovšem tak trochu zlobivá kamera. Nyní se má výtka bude vztahovat ke klávesnici s myší, protože herní ovladače touto problematikou netrpí. Ovládání na klávesnici s sebou zpočátku přináší jistá úskalí, než si na něj zvyknete. Obzvláště kamera při boji si občas dělá, co chce, a poletuje kolem jako zmatená lesní včela. Občas mi přišlo, jako by se ze všech sil snažila sledovat hráčova záda, ale nestíhala následovat ono rychlé tempo. Naštěstí se tato situace neopakovala moc často, ale už jen ten fakt, že si toho všimnete, je špatně. Další, a tentokrát velká výtka je směřována opět na ovládání. Jakmile se k vám připojí první člen skupiny, Shionne, dostanete možnost naučit se dokončovací útoky.
Nastává vynucený tutoriál, který nelze přeskočit, a vám tedy nezbyde nic jiného než splnit požadavky hry. Ejhle, tutoriál říká zmáčkni akční tlačítko pro tento speciální útok, ale jakmile se podíváte na nápovědu, s hrůzou zjistíte, že žádné tlačítko není pro tento typ útoku přiřazeno. To by ovšem nebyl zas takový problém. Řeknete si, že si v nastavení některou klávesu přiřadíte, rychle sfouknete tuto otravnou mechaniku a půjdete opět objevovat nádherný herní svět. OMYL! Z nějakého mně neznámého důvodu si autoři řekli, že bude asi hrozná sranda zamezit hráči, aby si přenastavoval ovládání během souboje. Co teď? Restart od posledního checkpointu, nastavit ovládání a hurá znovu na vynucený tutoriál. Když už se konečně chcete radovat, že to máte za sebou, po vypnutí a opětovném zapnutí hry zjišťujete, že se vaše pracně nastavené ovládání resetovalo. Nebojte se, je to přesně tak jak očekáváte, s každým zapnutím hry si ho musíte znovu nastavovat.
Něco tomu chybí
I když to vypadá, že na soubojový systém spíše nadávám, ve finále si na vše zvyknete a po pár desítkách hodin už vám zmíněné nedostatky ani nepřijdou jako problém. Čeho si však po nějaké době hraní jistojistě všimnete, je neskutečná představivost designérů, která se odráží v tolika nádherných a rozmanitých prostředích. Při procházení Dohalinova paláce jsem si říkala, že nic krásnějšího už zde nespatřím. Několikrát jsem se následně přesvědčila o tom, jak moc jsem se spletla. Grafickou stránku více rozeberu níže, nyní chci poukázat naopak na lehce zanedbanou paletu nepřátel. V základu zde najdete pouze pár typů protivníků, kterým jsou v jednotlivých lokacích pouze pozměněny barvy či přidány lehce odlišující detaily. Přesto se stále jedná o ty samé zrecyklované modely, což mi vzhledem k tak rozmanitému světu Tales of Arise přijde trochu škoda.
Svou jiskru titul lehce ztrácí také obsahem postranních misí. Zatímco hlavní příběh čiší emocemi, akcí a zvraty, vedlejší úkoly postrádají nápad. Z velké části jde o sbírání předmětů, zabití silných monster či určitého počtu příšer. Kdyby tyto mise nebyly nejrychlejší cestou ke zvýšení levelu, možná byste brzy ztratili motivaci je vůbec dělat. Na druhou stranu hra obsahuje několik dalších aktivit, které vás zabaví na pár dalších hodin, ať už během průchodu hlavní dějovou linkou, tak i po jejím dokončení. Za zmínku jistě stojí rybolov, hledání pokladů v různých dungeonech, cestování portály do nových světů, stopování sov, rozvíjení kulinářských dovedností či lov na extrémně silná monstra a bosse.
Z vizuálu si ucvrnknete
Konečně jsem se dostala ke grafické podobě. Jak už jsem zmínila výše, design postav a především lokací je místy dechberoucí. Tolik péče věnované každému detailu nakonec zplodilo toto umělecké dílo. Kolikrát jsem jen tak pobíhala po mapě a kochala se krajinou kolem. Města, budovy a zejména paláce mi braly dech svou jedinečnou krásou. Osobně mám raději více realistickou podobu herních postav, ale tady jsem ráda, že se tvůrci neutrhli ze řetězu a drželi se stylu anime po vzoru předešlých dílů, protože si nedokážu představit, že by nový díl série Tales vybočoval z řady i v tomto ohledu. Zapomenout nemohu ani na hudební podkres, který celou atmosféru ještě více umocňuje a dohromady tak celá hra působí jako jeden sladěný celek.
Tales of Arise je rozhodně trefa do černého a jako reboot série nastavil laťku pro další pokračování opravdu vysoko. Přestože hra obsahuje několik podstatných chyb, dle mého názoru jde o jedno z nejlepších JRPG na trhu. Prostředí tohoto zajímavého světa je jedním slovem nádherné, příběh exceluje hned v několika ohledech, soubojový systém nabízí tolik variací, že je těžké si vybrat, a mnoho vedlejších aktivit zaručí, že ani po dohrání hlavní dějové linky titul jen tak nevypnete.
