Terminátor, zejména jeho druhý díl s podtitulem Den zúčtování, patří k nejmilovanějším a nejvlivnějším franšízám v historii hollywoodských blockbusterů. Ostatně i já měl v dětství nad postelí velký plakát s Arnoldem Schwarzeneggerem v roli polidštěného kyborga T-800. Zatímco filmy, alespoň ty první dva z dílny Jamese Camerona, jsou vnímány jako prakticky dokonalé, videohry vycházející z jejich licence příliš oslavných fanfár nevyvolaly. Původní Terminátor se dočkal solidní skákačko-střílečkové adaptace pro platformu Sega Mega-CD. Střílečku Terminator 2: Judgment Day od společnosti Midway asi rádo vidělo v pouťové maringotce nejedno dítě. Terminator: Future Shock a jeho pokračování s podtitulem Skynet patří do zlatého fondu FPSek. Ale zbytek herní nadílky byl spíše chudý. Naštěstí jsou zde talentovaní vývojáři ze studia Bitmap Bureau, kteří nám v podobě svého nejnovějšího titulu Terminator 2D: NO FATE nabízí herní zážitek, po němž jsme v šestnáctibitové éře toužili, ale nedočkali se jej.
Každý pixel má své místo
Nový pixelovatý Terminátor budil od oznámení mnoho zasloužené pozornosti. Ukázky ostatně vypadaly nádherně a Bitmap Bureau už má za sebou solidní práci v oblasti moderních retro her s bravurním pixel artem. Stačí vzpomenout jejich top-down střílečku Xenocrisis, nádherně vypadající Battle Axe a jejich zřejmě vůbec nejzdařilejší hru, bravurní chodičku-mlátičku Final Vendetta. Terminator 2D: NO FATE je další důkazem, že v tomhle britském studiu opravdu umí dělat dechberoucí pixel art a rozumí grafickému designu i starosvětské hratelnosti. Hra opravdu vypadá jako něco, co mohlo vyjít právě v éře konzolí Mega Drive a SNES, jen je detailnější a hlavně plynulejší. Tvůrci věnovali hodně pozornosti animacím spritů, takže postavy se ladně a přirozeně pohybují, aniž by tím utrpěla rychlost jejich reakcí a přesnost ovládání (jako tomu často bývá v takzvaných cinematických skákačkách).
Hratelnost významně připomíná třeba výše zmíněného Terminatora z Mega-CD a jiné run and gun tituly ze stejné doby. Střílíte v osmi směrech, házíte granáty, umíte předvést efektní skluz či kotoul (vhodný k uhýbaní projektilům) a případně sbíráte bonusy. Hraní je nicméně zpestřeno i automobilovými honičkami, krátkou beat 'em up sekcí nebo dokonce stealth misí.
Vše je věrné… až na Arnolda
Při představení hry jsem se domníval, že cílem vývojářů je přinést něco jako skutečně povedený a produkčně propracovaný reparát herního Terminátora 2, jejž v roce 1991 vydala společnost Ocean pro PC a jiné dobové počítače. Tedy hru, která bude věrně následovat klíčové scény filmu a jim uzpůsobovat neustále se měnící hratelnost. Terminator 2D: NO FATE k takovému konceptu nemá až tak daleko, nicméně jeho run and gun jádro je stěžejním a nejvybroušenějším pilířem celého herního designu. Když z něj hra odbočí, funguje to jako zpestření, ale o ty nejlepší pasáže hry nejde. Třeba automobilová honička, v níž mladý John Connor ujíždí na motorce terminátorovi T-1000 je v podstatě jen o včasném mačkání dvou tlačítek. Kratičká beat 'em up pasáž s nahým T-800 v baru také zrovna nenadchne.
Vlastně hře škodí, že se tak věrně drží scén, které… prostě byly vymyšleny pro potřeby filmového média a nikoli pro designové možnosti klasických 2D konzolovek. Ty nejvíc cool scény se nakonec stejně odehrávají v neinteraktivních animacích a nejlepší levely jsou ty, jimž filmová předloha schází – tedy dobrodružství Johnna a Sarah Connorových v budoucí válce se stroji. Fanoušky ale určitě potěší množství drobných i nápadných odkazů nejen k samotnému Terminátorovi (viz například autentická skladba hrající v baru), ale také ke klasickým 2D střílečkám typu Contra nebo Metal Slug. Jen je škoda, že ve hře nikdy neuvidíme Schwarzeneggerovu tvář. Licence jeho podoby byla prostě příliš drahá.
Hasta la vista, 30 eur
Nejspornější vlastností Terminator 2D: NO FATE je herní doba pohybující se okolo jedné hodiny. Šikovní hráči dokázali proběhnout kampaní dokonce za zhruba 40 minut, což představuje nějakých 30 % stopáže filmové předlohy. Rozumím fanouškům, které to odrazuje, ale zároveň je potřeba dodat, že hry tohoto typu prostě vždy krátké byly a že NO FATE přece jen nabízí prostor k opakovanému hraní. V příběhu jsou dva zlomové body, které se při prvním průchodu vyvinou v souladu s filmovým kánonem, ale při dalších průchodech můžete učinit alternativní rozhodnutí, které odemkne nové levely.
Osobně za největší slabinu hry považuji způsob, jakým je řešeno škálování obtížnosti. Vývojáři říkají, že doporučují hrát na vysokou obtížnost Hasta La Vista, která přibližně odpovídá domu, co by v raných devadesátých letech bylo považováno za obtížnost střední. Dvě nižší obtížnosti snižují nároky na hráče nejen tím, že přidávají vašim hrdinům zdraví i počet pokračování v případě digitální smrti. Především totiž omezují počet nepřátel a jiných překážek, na něž můžete v levelech narazit. Když jsem začínal hrát na nejnižší obtížnost, byl jsem zprvu hodně rozčarovaný z toho, jak prázdně a nezáživně NO FATE působí. Již volba střední obtížnosti najednou dojem zásadně vylepší; navzdory tomu, že nejspíš budete průchod muset párkrát zopakovat, než se dostanete až k finálnímu bossovi.
Filmový, nikoli herní, spektákl
Lehce paradoxní skutečností je, že ačkoli se Terminator 2D: NO FATE věrně drží děje bombastického filmového trháku, obsahuje množství fan servisu a je výtvarně zdařilý, nikdy není tak strhující jako jiné pixelartové akční hry z poslední doby. Neon Inferno, Iron Meat, Earthion a dokonce i autentický starý Rendering Ranger: R2 [Rewind] jej v těchto ohledech znatelně překonávají. Možná právě proto, že se soustředí více na možnosti svého žánru a zvolené stylizace, než na odkazování k jiným druhům popkulturních obsahů.
Terminator 2D: NO FATE ve výsledku není ideální hrou pro každého fanouška filmu Terminátor 2: Den zúčtování, ale především pro hráče, kteří milují klasické run and gun střílečky a dokážou ocenit jejich rytmus a důraz na opakované hraní. Bitmap Bureau naservírovali technicky precizní, výtvarně okouzlující a hratelnostně poctivou akci, kterou ovšem v rozjezdu brzdí přílišné lpění na filmové předloze a nešťastný způsob škálování obtížnosti.
