The Dark Pictures: Switchback VR je jedna z prvních exkluzivit, která vyšla pro nový VR headset PS VR2 od společnosti Sony. Jak napovídá název, jde o spin-off adventurní série The Dark Pictures Anthology. Hratelností i výtvarným stylem se výrazně podobá titulu Until Dawn: Rush of Blood, za nímž stojí stejní vývojáři, tedy britské studio Supermassive Games. Žánrově se jedná o (doslova) kolejnicovou střílečku pro virtuální realitu, v níž je hráč unášen v pekelném drážním vozíku mezi zástupy démonů a příšer usilujících o jeho duši. V této recenzi ovšem budeme především hledat odpověď na otázku, jak je samotná hra úspěšná v úsilí o přízeň a peníze hráčů.
Tak jako shnilý jazyk stále naráží na vylomený zub…
Kolejová dráha není ve Switchbacku pouze abstraktním designovým principem, ale pevnou součástí příběhu. Hrdina, do něhož se při hraní vtělíme, je totiž bezejmenným pasažérem havarovaného vlaku, jenž se uprostřed hořících trosek nachází na rozhraní mezi životem a smrtí. A nejspíš si říká, že se přece jen měl nechat pokřtít, neboť duše opouštějící jeho pochroumané tělo nemíří do nebe, ale do předpeklí. To má, nejspíše v souvislosti s okolnostmi hrdinova blížícího se skonu, podobu jakési pekelné horské dráhy obklopené děsivými výjevy a nebezpečnými monstry. Naštěstí jim může čelit pomocí dvojice poloautomatických pistolí. Existuje naděje, že pokud se s démony dokáže vypořádat, navrátí se zpět do života. V opačném případě jeho duše propadne peklu.
Různorodé lokace, jimiž pekelný drážní vozík projíždí, vychází z míst, v nichž se odehrávaly kmenové hry The Dark Pictures Anthology. Nebudu zde předstírat, že jsem je hrál, nicméně mohu alespoň zmínit, že si ve Switchbacku projedeme třeba vrakoviště lodí, opuštěné americké městečko, podzemní archeologické naleziště někde na Blízkém východě nebo staromódní luxusní hotel. Stejně jako lokace samotné, i jejich démoničtí obyvatelé odpovídají klasickým hororovým konvencím. Dostaneme tak příležitost zastřílet si na oživlé mrtvoly, okřídlené upíry, děsivé pohyblivé panenky nebo lékařský personál, který vypadá, že právě odsloužil obzvláště dlouhý přesčas. Bez konvencí by se ovšem žádný fikční žánr neobešel, takže bych určitou klišovitost nepovažoval za minus. Důležité je, že v navození atmosféry všechny děsivé dekorace fungují.
Strach na vedlejší koleji
Sugestivní hororové obrazy ovšem ještě nedělají plnohodnotný hororový zážitek. Marnost, s jakou se nás Switchback pokouší strašit, dosahuje demonstrativních rozměrů. Jak ví každý, kdo někdy sám v noci hrál Dead Space, Alien: Isolation, Resident Evil 7 nebo jiná mistrovská díla herních hororů, hry dovedou člověka vtáhnout a zneklidnit mnohem intenzivněji než třeba filmy. Přičemž virtuální realita tento efekt ještě násobí. Při zkoušení oceňovaného VR módu Resident Evil: Village jsem se několikrát přistihl, jak se kvůli obavám z digitálních bubáků zdráhám vůbec vstoupit do nějaké místnosti.
The Dark Pictures: Switchback VR ovšem pravděpodobně nevzbudí strach ani v tom největším strašpytlovi. Možná někoho párkrát vyleká, ovšem laciné „bafací“ pasáže ztratí účinek zhruba při třetím opakování a někdy od devátého dále se stanou vyloženě otravnými. Burácivý zvukový efekt, který se náhle objeví uprostřed zdánlivého klidu, ke kvalitní lekačce nestačí. Hráči her i diváci filmů se bojí a lekají tehdy, pokud jsou si vědomi přítomnosti hrozby, ale zůstávají v nejistotě, kdy a v jaké podobě se tato hrozba projeví. Vzpomeňme třeba legendární scénu z filmu Vymítač ďábla 3, v níž vrah zcela nečekaně vyběhne z místnosti, kterou film bezprostředně před tím představil jako prázdnou a bezpečnou. Pevně nalajnovaná trajektorie kolejnicové střílečky z principu představuje vratký základ pro horor. Pravidla žánru nás hráče totiž ponechávají v blažené jistotě, že se nikdy nemůže objevit žádná hrozba, kterou by nešlo prostě zastřelit. Chvíle, kdy pekelnické pistole, jimiž se hlavní hrdina ohání, dočasně zmizí, jsou paradoxně ty, kdy se můžeme cítit nejbezpečněji – jelikož střelba je jediná forma interakce ve hře, je zřejmé, že v momentech, kdy střílet nejde, náš čekají pouze předem naskriptované události.
Houby nasáklé olovem
Není pochopitelně problém připustit, že některé hry mohou pracovat s hororovou estetikou, i když nejsou doopravdy děsivé. To je nakonec případ slavné série The House of the Dead i jiných kolejnicových stříleček. I když ty se vesměs nesou v sebeironickém, uvědoměle brakovém duchu a naobtěžují nás s trapnými pokusy o lekačky. Důležitější každopádně je, zda se Switchback dobře hraje. A na tuto otázku bohužel nelze odpovědět jednoznačným ano.
Jeden z důvodů, proč kolejnicové střílečky téměř vymizely a částečně byly nahrazeny naskriptovanými blockbusterovými akcemi typu Call of Duty, je absence jakékoli svobody pohybu. Moderní žánroví zástupci jako Time Crisis 5 nebo Blue Estate tento nedostatek kompenzují adrenalinovou dynamičností a ohromující spektakulárností. Něčemu takovému se ovšem střílečky pro virtuální realitu raději vyhýbají v obavách, aby u hráčů nevyvolávaly kinetózu a z ní vyplývající nevolnost. Switchback je tak jeden z mála VR rail shooterů, v němž velkolepé výjevy i rychlý pohyb najdeme.
Jenže pořád je to král, co vidí jen na jedno oko. To druhé mu vyrazilo nepochopení tvůrců, že správný rail shooter nemá mít dynamickou jen kameru, ale také samotné přestřelky. Switchback je plný odolných nepřátel zjevujících se často v těsné blízkosti hráče, což pro střílečku není dobré východisko. Jistě, zásahy do hlavy jsou účinnější, ale stejně hra spíš než dobrou mušku testuje schopnost co nejdivočeji mačkat spoušť. Ostatně bych doporučil raději vypnout funkci adaptivních triggerů, protože osobně mě kvůli ní po chvilce hraní bolely oba ukazováčky.
Večery pod lampou
Jisté osvěžení hratelnosti a úlevu pro omačkané prsty představují speciální zbraně s omezenou kapacitou zásobníků, které lze na některých místech nalézt. Jsou mezi nimi třeba revolvery, brokovnice, ale také plně automatické krátké samopaly. Narazit lze i na signální pistoli, taser nebo UV lampu, které slouží k překonávání jednoduchých překážek (mluvit o hádankách by asi bylo přehnané). V těch nejzajímavějších máme možnost v časovém limitu zachránit některého z dalších pasažérů vlaku tak, že jej vysvobodíte ze smrtící pasti.
Úseky, v nichž drážní vozík nabírá rychlost a nejsou v něm žádní nepřátelé, si ovšem můžeme krátit zase jen střílením. Každý rozbitý objekt navyšuje celkové skóre, přičemž za speciálně označené objekty se přičítají body bonusové. Nedomnívám se však, že by se našlo mnoho hráčů s ambicí soupeřit s ostatními o to, kdo po cestě rozstřílí více krabic a lebek.
Mírná variabilita a zároveň motivace pro opakované hraní spočívá v možnosti na některých místech přehazovat výhybky a podívat se tak na odlišné úseky kolejiště. Tyto volitelné cesty jsou sice velmi krátké, ale třeba právě v sérii The House of the Dead je tomu nejinak.
Ať na mě nemrká, jó?!
I když je The Dark Pictures: Switchback VR exkluzivním titulem pro PS VR2, jako reklama pro jeho technické možnosti neslouží úplně nejlépe. Zvláště ve své původní podobě hra vyloženě zklamala, protože kvůli nízkému rozlišení budila dojem, že máme co dočinění spíše s jakýmsi PS VR1,5. Velký patch, který Supermassive Games vydali několik měsíců po launchi, nicméně technickému vzezření Switchbacku výrazně pomohl a nejenže zlepšil základní rozlišení, ale také zvýšil kvalitu textur, přidal nové detaily a vyřešil problémy s viditelným doskakováním objektů. Kompletně jsem Switchbackem prošel jak v jeho launchovém stavu, tak po vydání patche, takže mohu potvrdit, že rozdíl je skutečně znatelný.
Jelikož se drtivá většina Switchbacku odehrává ve tmě, jde si jej na PS VR2 s kvalitním OLED displejem a podporou HDR užít daleko víc, než by to bylo možné třeba na Indexu, Questu nebo jiném headsetu s LCD displejem, který nedosahuje takového kontrastu a úrovně černé. Ostatně, ani screenshoty či videa se standardním rozsahem jasu nereprezentují Switchback tak, jak při hraní skutečně vypadá. Stejně tak dobře hra těží z kvalitního virtuálního prostorového zvuku, kterým PlayStation 5 disponuje. U špuntových sluchátek dodávaných přímo s headsetem to nevynikne, ale už velká sluchátka Pulse 3D přímo od Sony poskytují věrohodný pocit ponoření do herního prostoru a dávají vyniknout zdařilému zvukovému designu.
Marketingová kampaň ke Switchbacku hodně vyzdvihovala využití funkce sledování očí, to však bohužel skončilo u pouhého gimmicku. Na samém konci hry můžete narazit na děsivé figuríny, které se pohnou pokaždé, když mrknete. Nemá ovšem žádnou cenu snažit se udržet oči stále otevřené, protože jinak hra prostě nemůže pokračovat. Celý úsek je naskriptován tak, že musíte zamrkat, abyste figuríny mohli rozstřílet, a teprve poté se vozík opět rozjede.
Ve srovnání s jinými kolejnicovými střílečkami pro virtuální realitu The Dark Pictures: Switchback VR vyniká solidními produkčními hodnotami a do určité míry slouží i k demonstraci silných stránek platformy PS VR2. Nicméně hratelností spadá spíše někam do průměru. Hru tak lze doporučit především fanouškům žánru, jejichž hlad po digitální střelbě převáží zklamání z dílčích nedostatků.
