The Fermi Paradox je příběhová tahová strategie od německého studia Anomaly Games, ve které budete svými rozhodnutími usměrňovat vývoj či zánik několika civilizací v celé galaxii. Hra je zatím v předběžném přístupu, přesto stojí za pozornost.
Delfíni zahodili palice a upustili od války
Po spuštění hry se před vámi v krásně stylizované grafice rozprostře mapa galaxie posetá hvězdnými systémy. V těch se budou náhodně rodit civilizace, jejichž osud budete řídit. Parametry civilizací, které budete vy a náhodné události ovlivňovat, jsou postup k nové éře, růst obyvatelstva, dostupné zdroje, hrozba konfliktu a etika (dystopie vs. utopie). Tyto ukazatele jsou ve hře znázorněny prostými posuvníky, které se dle vašich voleb přelévají ze strany na stranu. Cílem je postoupit do nejvyšší éry, rozletět se ke hvězdám a osídlit galaxii. Jakmile vám hra několik chvil po startu oznámí, že se v některém ze systému zrodila civilizace, budete jí muset nastavit počáteční podmínky. Zvolíte, jestli civilizaci dopřejete příjemný, vyvážený nebo nepříjemný start. Tato volba vás bude stát, nebo vám naopak poskytne, syntézu – jakousi „měnu,“ kterou získáváte z rozhodnutí nebo z tahů a díky které budete ovlivňovat různé události. V každém tahu můžete vybírat ze tří náhodně vygenerovaných voleb, které pozitivně nebo negativně ovlivní již zmíněné parametry, nebo neudělají nic, ale poskytnou vám syntézu. Jedno rozhodnutí, jeden tah.
Konflikt, nebo poučení?
Může se například stát, že kvůli špatně rozdaným kartám nebo vašim volbám vyroste populace planety příliš rychle a spotřebuje většinu zdrojů. V takovém případě se spustí událost a vy budete muset rozhodnout, jak krizi vyřešíte – jestli vyvoláte válku, nebo necháte civilizaci se z chyb poučit a přejdete krizi takřka bez důsledků. Pozitivní interakce stojí syntézu, negativní ji přidávají. Jak postupujete érami a činíte volby, dává vám hra krátké textové informace, co se na planetě děje. Že umřel velký vůdce, že byl předposlední model kyborgů vyřazen ze služby, nebo jaké bohy lidé následují a jaké obřady se s vírou pojí. Je to zajímavé čtení, avšak rychle se začne opakovat. Může také dojít ke zcela náhodné události, kdy vám hra oznámí, že civilizace kvůli výbuchu sopky stojí na prahu vyhlazení. Vy pak můžete za syntézu risknout, že alespoň minimum obyvatel přežije a civilizaci znovu vybuduje, nebo můžete civilizaci ihned vyhladit a nějakou syntézu si připsat s tím, že start příští civilizace bude lepší.
Syntéza sem, syntéza tam
Jakkoliv to může znít, že musíte činit těžké volby, není to tak úplně pravda. Syntézy máte po většinu času dost na to, abyste zvolili ideální řešení, nebo alespoň tolik, abyste civilizaci nemuseli zahubit. Přeci jen nechcete dobrovolně zničit něco, co několik hodin budujete – i když můžete. Stejné je to s již zmíněnými rozhodnutími, ze kterých máte v každém tahu na výběr. Protože tyto volby nic nestojí, vyberete logicky tu nejlepší nebo nejméně špatnou. Pokud se potýkáte s raketovým růstem populace, samozřejmě nezvolíte, že na planetě ubydou přírodní zdroje, ale třeba jen ustoupíte od utopie směrem k dystopii. Posuvník se vám pohne o pár procent doleva a hra pokračuje, aniž byste zaznamenali jakékoliv důsledky své akce mimo textového oznámení, co se na planetě stalo.
Den trifidů
Já měl při zrození první civilizace na výběr mezi lidmi, delfíny a dinosaury. A aby byla sranda, osídlil jsem planetu delfíny. Zanedlouho vynalezli oheň, začali kácet lesy, vyrábět palice, a protože došlo jídlo, schylovalo se k válce. Měl jsem však dostatek syntézy, a tak jsem celou krizi bez problému zažehnal. Nedlouho poté přišla radostná zpráva, že delfíni postoupili do námořní éry a postavili lodě, které je dovezou k neprozkoumaným kontinentům. Ale než delfíni postavili první lodě, zrodila se v galaxii další civilizace. Ze tří možných ras jsem zvolil nějaké divně vypadající kytky a naklikával jedno pozitivní (nebo alespoň ne negativní) rozhodnutí za druhým. Zanedlouho přišla další rasa a já už ke kytkám, které svedly krvavou válku o suroviny, vedl i rasu podivných sudokopytníků. Ano, chápete správně, že se hra nese v odlehčeném duchu. Do dvou hodin jste při správném vedení civilizace schopní dostat se do bodu, kdy vaši svěřenci vybudují vesmírné lodě a rozletí se ke hvězdám. To je cílem hry, takže volby, které v tom civilizacím brání, mi moc nedávají smysl, i když je učinit můžete. Nevyhnutelně se také stane, že se spolu civilizace střetnou. V takových případech je opět na vás, jestli se vydáte směrem konfliktu, nebo poklidného obchodu a výměny informací.
Je to opravdu tak komplexní?
The Fermi Paradox je spíš oddechová záležitost – což samozřejmě není minus! Vlastně si jen musíte uvědomit, že nechcete, aby vám populace rostla příliš rychle, protože jinak vyčerpáte zdroje a stane se něco zlého. O trochu složitější se hra stává v momentě, kdy civilizace postaví archy a odletí z domovského světa. V archách je zpravidla málo lidí i zdrojů, a proto musíte být trošičku opatrnější a nechávat si v záloze dost syntézy, abyste lodě zachránili v případě, že na nich například vypukne požár. Ve chvíli, kdy lodě doletí k planetě, dostanete možnost ji osídlit a pokračujete jako dosud. Znovu tedy vyvažujete zdroje a populační boom.
Tohle už jsem viděl…
Problém však nastává po několika málo hodinách, kdy už jen setrvačností klikáte na pozitivní ikony, abyste civilizaci posunuli zase o éru dál. Právě rychle nastoupivší stereotyp a nedostatečně rozmanité události jsou velkou slabinou hry. To máte sopku tady, hlad tam, a když už to vidíte poněkolikáté za sebou, tak se sami sebe zeptáte, jestli těch událostí nešlo vytvořit víc. Přeci jen je to pouze prostý text doprovázený ilustrací.
A co to udělá?
Volby nejsou nijak složité, protože vám hra ukazuje, jaké budou mít důsledky. Pokud někdy budete chtít okusit válečný konflikt, ještě před vypuknutím bojových akcí uvidíte, že při něm zemře pět milionů obyvatel. Když pak máte stomilionovou populaci, proč by vás to mělo jakkoliv znepokojovat? Chcete prostě být v dalším tahu a vidět něco nového. Jenže toho moc nového neuvidíte. Maximálně se zase někde schyluje k válce nebo jedna z civilizací postoupila do nové éry. Právě to, že přesně vidíte, jaký následek bude volba mít, ubírá hře na napětí. Nemáte problém kliknout na „spustit totální válku“, když vidíte, že vám umře jen 10 % populace a za pár tahů bude vše jako dřív. Mnohem poutavější by bylo, kdybyste nevěděli, kolik té populace umře, a někde vzadu v hlavě vám rezonovalo, že totální válka taky může být opravdu totální, která vyhladí většinu populace a hodí civilizaci o stovky let dozadu. Určitě byste nad takovou volbou přemýšleli více.
Ještě desetkrát kliknu a budu v nové éře
Velice rychle přijdete na to, na co klikat, abyste se všemi civilizacemi hýbali jen dopředu, přestanete číst stále se opakující texty, přestanete vnímat stále se opakující události a začnete rychle na něco klikat, abyste konečně viděli osídlenou galaxii. Všechny civilizace prochází stejnými vývojovými stupni, všechny projdou od doby bronzové přes industriální až po digitální a ještě dál. V tomto spatřuji neskutečně promarněný potenciál. Všechny civilizace jsou inteligentní, ovládnou povrch planety a nakonec si uvědomí, že jim domovská planeta nestačí, a chtějí víc. Všechny trápí stejné problémy a u všech máte na výběr ze stejných řešení. Potenciál tak zůstává nevyužitý. Přitom by jen stačilo celý vývoj civilizací zpomalit a přidat mnohem více směrů, kterými se mohou civilizace ubírat, aby případné následky měly dalekosáhlý dopad na mnoho hodin dopředu. Hra vás bohužel po několika málo hodinách hraní již ničím nepřekvapí.
Ale je to přece předběžný přístup…
Bavíme se stále o hře v early accessu a já jsem ochotný věřit tomu, že vývojáři do ní nahází obsahu dostatek a že za pár měsíců mé výtky platit nebudou. Že hra bude rozmanitá s velkým potenciálem znovuhratelnosti. Jestli se vývojáři budou o The Fermi Paradox náležitě starat a zavalí ho dostatečným množstvím obsahu, aby byl k současné oddechové zábavě i drobnou výzvou a aby vás i po několika hodinách hraní překvapil, bude se jednat o velice zdařilou a originální příběhovou strategii.
Recenzi napsal a obrázky vybral pro Gaming Professors Viktor Horký.