Jednou z největších předností virtuální reality je možnost rozsáhlé interakce s okolním světem. Můžete brát do rukou polygonové předměty rozeseté po okolí, ručně přebíjet zbraně a tak dál. Pokud se tyto možnosti spojí s kvalitní simulací fyziky, může být výsledkem jedinečný zážitek, který není možné napodobit v klasické placaté hře. To platí i pro akční tituly. Mezi ty nejvýraznější patří Hard Bullet inspirovaný hongkongskými filmy z žánru heroic bloodshed. Mezi tituly soustředěnými na chladné zbraně a fantasy prostředí pak jednoznačně vyniká Blade and Sorcery. Není ovšem jediné. Uspokojivé fyzikální souboje ve virtuální realitě nabízí také například Skydance's Behemoth. No a pak je tu Undead Citadel.
Ze všech jmenovaných her je Undead Citadel tou koncepčně nejjednodušší a tou nejvíc přímočarou. Dílo španělského studia Dark Vane se soustředí jen a pouze na akci, aniž by se věnovalo příběhu, RPG mechanikám nebo se pokoušelo hratelnost oživit dalšími prvky. Prostě se vydáváte do útrob gotické pevnosti, která je zamořená hordami oživlých (a ozbrojených) mrtvol. Nezbývá než se chopit mečů, seker, palcátů i luků a prostě se přes zástupy kostlivců probít.
Bodni ho! Bodni ho!
Ve prospěch Undead Citadel lze říct, že samotné souboje nejsou vůbec špatné, byť se časem mohou omrzet. Jsou postaveny na fyzikálním základě, takže každá zbraň, kterou vezmete do rukou, má specifickou váhu a setrvačnost. Když pozvednete masivní obouruční meč, vaše virtuální ruce reagují s patrným zpožděním, které simuluje hmotnost kovového masivu. Do každého švihu také musíte vložit skutečný nápřah a dobře ho směřovat. Kostlivci se samozřejmě umí krýt a mohou být vybaveni štíty nebo zbrojí, takže to nikdy nemáte úplně jednoduché. Rozhodně Undead Citadel nepatří mezi hry, kde stačí bezmyšlenkovitě máchat kolem sebe, aby nepřátelé bídně hynuli. Kostlivci také na zásahy přesvědčivě reagují. Je možné z nich odsekávat nahnilé maso, různě je porcovat a drtit jejich obnažené kosti, což vyvolává morbidní pocit uspokojení.
Problémem hry je ovšem skutečnost, že je dost repetitivní a mimo boj nepříliš propracovaná. Vstup do místností se řeší zatmívačkou a krátkým načítáním. Většina místností navíc vypadá zaměnitelně a velmi často v nich není cokoli zajímavého k nalezení, takže brzy ztratíte motivaci je vůbec pořádně prozkoumávat. Což je škoda, protože s výtvarným zpracováním si tvůrci viditelně dali práci a grafika je na poměry titulů pro virtuální realitu spíš lehce nadprůměrná.
Zdroj: Dark Curry
Něco ti spadlo
Undead Citadel má velmi dobré ohlasy ve verzi pro PS VR2, která se opírá o haptiku a sledování pohybu očí. Já měl nicméně možnost vyzkoušet variantu pro PC, kde tyto vychytávky chybí. Co mě ale zklamalo nejvíce, byly chyby v ovládání. To je při hraní na počítači poměrně nepřesné a neohrabané, takže se můj virtuální hrdina choval jako tragikomický nešika. Třeba luk opakovaně prostě hodil na zem, místo toho, aby si jej pověsil na rameno.
V nejlepších momentech tedy Undead Citadel dokáže nabídnout uspokojivé a brutální souboje opřené o solidní fyzikální systém. Nohy ji ovšem podkopává repetitivní struktura, absence výraznějších nápadů mimo samotný boj a v případě PC verze i nepříliš přesné ovládání. Nejvíce si ji proto užijí hráči, kteří hledají hlavně přímočarou akční řežbu a nic víc nečekají.
