Untitled Goose Game byla svého času docela fenomén. Kombinace slušivého grafického kabátku, otevřeného světa a škodolibého humoru tvoří vděčný námět pro všemožné let’s playe, a tak byla hra prakticky předurčena k virální slávě prostřednictvím sociálních sítí. Dost možná jste i vy viděli něco z tohoto titulu a lámali jste si hlavu tím, na co přesně se to právě koukáte; velmi jednoduše řečeno, Untitled Goose Game je kříženec stealth hry, logické hry a sandboxu. V kůži nejmenované škodolibé husy se vydáváte do blízkosti lidských obydlí, abyste znepříjemňovali život jejich obyvatelům a šířili chaos. Podle tvůrců, lidí ze studia House House, byla při vývoji hlavní inspirací hra Super Mario 64 a série Hitman – přeberte si to, jak chcete.
Kreslené plížení za zvuků klavíru
Grafické zpracování je velice pěkné a spolu s konceptem je hlavní předností hry. Prostředí je malebná britská vesnička, lidé jsou stylizované postavy bez obličeje a vše ve vašem okolí hraje pestrými barvami. Lehce komiksovému ladění napomáhají i bubliny nad hlavami lidí, které vám sdělují jejich momentální cíl, nebo různé zvukové efekty znázorněné kreslenými čarami.
Hra nemá klasický soundtrack, po většinu času vás bude provázet pouze zvuk pleskání, dusání nebo čvachtání vašich husích nožiček (který je ovšem velmi povedený). Jakmile se ale přiblížíte k lidem, začnou vám hrát útržky jakési klavírní etudy, které se dynamicky přizpůsobují tomu, jak blízko k někomu jste a jestli jste byli zpozorováni. To ve výsledku funguje velmi dobře.
Stealth hra trochu jinak
Jak je u her založených na nenápadnosti dobrým zvykem, umělá inteligence nepřátel je velice nízká a jejich chování ze všeho nejvíce připomíná jakéhosi křížence ADHD, OCD a následků nepovedené lobotomie. To je však úmyslný ústupek v zájmu zábavnosti, takže se nejedná o chybu. Budete moct tedy pobíhat po okolí, krást vše, na co dosáhnete zobákem (i když jste husa, a ne straka?), a následně věci schovávat nebo přesouvat, aniž by si kdokoliv čehokoliv všimnul… nebo naopak aby si všimnul a vyrazil přímo do vámi nastražené pasti.
Ve dvou se to lépe táhne
Zábava dobrá, ale předem nalinkovaná
Problém nastává ve chvíli, kdy hru dohrajete a zamyslíte se nad tím, co jste vlastně dělali. Celou dobu totiž jenom plníte dané úkoly, čemuž je celá hratelnost podřízena. Když dohrajete „příběh“, odemkne se vám volná hra, která vás odmění… dalšími úkoly. Tím se sice herní doba přinejmenším zdvojnásobí, ale pořád děláte to samé, akorát o něco složitější. Jakmile pak dokončíte všechny výzvy, není žádný důvod dále hrát, protože už jste viděli všechno.
Osobně mi velmi chyběla jakákoliv volnost. Úkoly, které se dají splnit více způsoby, spočítáte pomalu na prstech jedné ruky, jinak má vše jedno pevně dané řešení, na které musíte přijít metodou pokus–omyl. Všechny postavy dělají pořád dokola dvě nebo tři činnosti, které jim můžete různě sabotovat, ale zase jen způsoby, které vývojáři předem naprogramovali. Chybí zde invence, která by vás nutila myslet kreativně a hledat nová řešení. Zde se neubráním srovnání s legendárním Goat Simulatorem, který má víceméně stejnou základní myšlenku, ale co do znovuhratelnosti se mi zdá mnohem lepší a úkoly jsou v něm spíše jen takovým bonusem zpestřujícím volnou zábavu v sandboxu.
