Již několikrát jsem ve svých recenzích vyznávala svoji lásku k dedukčním hrám. Ať již v podobě únikovek, čistě abstraktních počinů, příběhových her, titulů obsahujících jen karty nebo těch s promyšleným papírovým či jiným „počítačem“, dedukční hry mají na mých policím místo vždy jisté. Když se k tomu přidají ještě štychy a lední medvědi? Tak takový titul musím minimálně vyzkoušet! Všechny tyto tři prvky najdeme v karetní hře Xylotara, kterou do našich končin přineslo vydavatelství REXhry.
Štychová renesance
Asi nikdo by se se mnou nehádal, když bych současnou dobu na deskoherním trhu označila za zlatou éru štychových her. Těch v posledních letech vychází opravdu neuvěřitelné množství. Mnohé z nich vezmou jen úplný základ a převléknou jej do graficky hezčího hávu. Jiní autoři štychové hry inovují, přičemž míra inovace a další mechanismy, s nimiž se dnes štychové hry mohou snoubit, jsou opravdu rozličné. Jen se koukněme na tituly, jako jsou Arcs, Nokosu Dice, Štycholov, Princezny rebelky, Pán prstenů: Společensto prstenu – Štychová karetní hra, Rok pandy, Za Severní les, nebo i takový Čaroděj. Ačkoliv se ve všech z nich štychy používají, každá je zcela unikátní.
Také Xylotara (v angličtině pod názvem Xylotar) se na štychy podívala velmi netradičním způsobem. Její autor Christopher Wray do podoby Xylotary přetvořil svůj dřívější titul Magic Trick. O vizuální stránku se postarali Sai Bebbu a Davi Comodo a hra vyšla pod křídly studia Bézier Games (Balíme!, nová edice Princezen rebelek nebo Kočky v krabici). Hra je určena pro 2–5 hráčů od 12 let a jedna partie jim zabere přibližně 30 minut.
Štychové tóny
Xylotara je štychová hra, v níž postupně zahrajete své karty do jednotlivých štychů, přičemž pokud můžete, musíte následovat barvu. Každý vyhraný štych vám na konci partie dá jeden bod. Tento základní princip mnoha štychových her se autor rozhodl rozbít hned několika způsoby.
Prvním z nich je to, že karty nemáte v ruce, ale vyložené do řady před sebou od nejvyšší po nejnižší. Na rubu karet je vždy vidět barva, která odpovídá rozsahu možných hodnot. V balíčku se přitom nachází vždy jen jedna kopie každé možné kombinace barvy a hodnoty. Červené karty (tematicky odpovídající souzvukům celých not) mohou mít hodnoty 0–10, oranžové 3/4 noty 0–9, žluté souzvuky 1/2 not 0–8, zelené zvýšené 1/2 noty 0–7, modrozelené 1/4 noty 0–6, modré staccato 1/8 noty 0–5, fialové snížené 1/8 noty 0–4 a poslední růžové 1/16 noty 0–3.
S čím vlastně hraji?
Karty v řadě před sebou mají všichni hráči, a vy tak na první pohled alespoň trochu vidíte, jaké hodnoty budou moci postavit proti vám. Trik je ovšem v tom, že vy přesně nevíte, co před sebou máte. Karty podle hodnot totiž neseřadíte na začátku partie sami sobě, ale vašemu soupeři po levici. A váš soupeř po pravici je zase seřadí vám.
O svých kartách toho tak na počátku partie víte úplně stejně jako o kartách soupeřů. Znáte tedy jen jejich rub (možný rozsah a barvu). A víte (pokud si to dokážete zapamatovat), jaké karty má ten soupeř, pro kterého jste je seřadili. Samotné řazení přitom není jen nudným úvodem do hry, ale velmi důležitým krokem, kterým toho nechtěně můžete soupeři hrozně moc prozradit. Řadíte-li například tři karty o hodnotě osm, je velký rozdíl, zda dáte červenou na konec nebo na začátek této skupinky stejných hodnot. Již setup je tak velmi napínavou součástí partie a dost možná dokonce tím nejvíc strategickým prvkem celé Xylotary.
Každý tah odhalí mnoho
Xylotara je hrou, v níž každá zahraná karta odhaluje více a více informací o tom, co se u stolu nachází. Již první zahraná karta jasně rozdělí hráčovu řadu karet na dvě části. Postupně si tak po pár štyších můžete dopočítat přesnou polohu všech karet, má to však jeden háček. Na to, abyste si plně užili potenciál Xylotary, musíte mít skvělou paměť.
Stačí si „jen“ pamatovat, jaké karty jste na začátku partie řadili pro soupeře, jaké karty se objevili ve kterém štychu a odkud přesně je jejich majitelé vzali. Jednoduché, že? Pro některé možná ano, pro jiné však bude Xylotara hrou, kterou budou ze srdce nesnášet. Již dlouho se mi nestalo, že by se mi na stůl dostala hra, která je natolik polarizující pro mé spoluhráče. Tam, kde jedni oceňují geniální herní design, jiní se nedokážou přenést nad tím, jak malou kontrolu mají nad svými kartami a jak moc je hra ovlivněna náhodou při rozdání karet. Pro tyto spoluhráče tak lepší volbou hry kombinující štychy a dedukci bude například Stich für Stich.
Vsadíme si?
Jak jsem již zmínila, náhoda bude mít pravděpodobně na váš herní zážitek velmi silný vliv. Můžete hrát sebelépe, ale pokud se coby nejvyšší karta ve vaší řadě objeví čtyřka, pravděpodobně v daném kole moc štychů nevyhrajete. A naopak – pokud budete mít to štěstí, že se před vámi ocitne vyšší množství karet trumfové barvy, což je vždy barva s nejvyššími možnými hodnotami, museli byste hrát opravdu špatně, abyste většinu štychů nevyhráli vy.
Oceňuji, že hra nabízí alespoň způsob, jak získat nějaké body i se špatnou „rukou“. Je jím sázení. V každém kole si totiž budete muset vsadit na to, kolik štychů získáte. Sázka je další velmi důležitou součástí strategie Xylotary. Vykonáte ji tak, že se skrytě podíváte na dvě karty ležící před vámi vedle sebe, jednu z nich otočíte lícem nahoru jako svoji sázku, druhou vrátíte zpět. Pokud se trefíte (ano, i s nulou se můžete trefit), získáte pět bodů, což rozhodně není zanedbatelný počet. Navíc vám sázka poskytne další střípek informace o tom, s jakými kartami vlastně hrajete.
Xylotara je velmi unikátní karetní hra kombinující štychovku a dedukci. Neznáte v ní přesné hodnoty svých karet, pouze jejich možné rozsahy, namísto toho však znáte přesné karty jednoho soupeře. Kromě tohoto zajímavého twistu hra přináší také zajímavou nutnost vsadit si na počet vyhraných štychů. Xylotara má geniální design, díky kterému se stane miláčkem mnoha herních stolů. Některé hráče však odradí kvůli počáteční nevědomosti a velkému důrazu na paměť.
