Nadšenci do japonské kultury již zřejmě tuší, že se zde jedná o podezřelé přízraky, které kdysi dávno v předaleké východní zemi plnily bestiáře. Zdá se však, že mezi vašimi jókaji zavládl zmatek. Čtyři rodiny, každá se čtyřmi členy, byly rozděleny a hledají někoho, kdo by je opět spojil dohromady. Ve hře Yōkai od Loris Games, jejímiž autory jsou Julien Griffon a Christine Alcouffe, se tohoto úkolu zhostíte právě vy s vašimi přáteli.
Čtvercová krabička, karty i herní plán
Po rozbalení najdete v krabičce pravidla, česky i slovensky, a záznamový dvojlist, pod nímž se skrývá balíček karet s jókaji, nápovědami a dodatečnými výzvami. Všechny čtyři druhy jókajů (liška Kicune, žena Rokurokubi, „vodník“ Kappa a démon Oni) jsou barevně odlišené a na pohled sympatické. O to větší škoda, že je od sebe budete muset oddělit.
Jako první tedy zamícháte karty jókajů a rozmístíte je do čtverce 4 x 4 lícem vzhůru. Následně si podle zvolené obtížnosti vylosujete karty nápovědy, nepovinně vyberete kartu náklonnosti či předepsaný koncový tvar (viz dále) a můžete začít.
Potrapte si paměť… potichu
Princip hry je poměrně jednoduchý. Na začátku tahu se podíváte na libovolné dvě karty a vrátíte je na stůl. Poté jednu (ne nutně z těch, které jste právě viděli) přesunete na vámi vybrané místo. Karty vždy musejí navazovat, takže tímto tahem nemůžete vytvořit „ostrůvek“ osamocených karet. Nakonec používáte nápovědu – buď vyložíte jednu z balíčku na stůl, anebo jakoukoliv z již vyložených umístíte na libovolného jókaje. K dispozici máte nápovědu s jednou, dvěma nebo třemi barvami, a tak při používání těch vícebarevných musíte přemýšlet, abyste spoluhráče akorát nezmátli. Jakmile je na nějakém jókajovi nápověda, už se na něj nemůžete podívat ani s ním dále hýbat. Po položení nápovědy je na řadě další hráč.
Hra končí buď ve chvíli, kdy prohlásíte cíl za splněný, anebo když použijete poslední kartu nápovědy. Poté můžete všechny karty otočit a podívat se, zda jste vyhráli (tzn. karty jókajů z každé rodiny na sebe navazují), nebo ne. V případě výhry se počítá skóre podle použitých nápověd – za každou správně umístěnou máte bod, za každou vyloženou, ale neumístěnou dva body, a za každou nevyloženou pět bodů. Za vítězství dostanete pomyslnou hvězdičku, další dvě jsou od devíti a dvanácti bodů nahoru, takže pro jejich získání musíte s radami šetřit.
A ano, celkem podstatná drobnost je, že v průběhu hry spolu nesmíte nijak mluvit o čemkoliv na herním plánu. Veškeré informace si můžete předávat pouze nápovědami. Jinak by to bylo příliš lehké, že?
Je to lehčí, než to vypadá
To by spolu s nutností zapojit paměť mohlo někoho odradit, ale není se čeho bát. Základní hra není úplně těžká, a pokud nějak zásadně neselže lidský faktor, můžete ji vyhrát hned na první pokus. Poměrně rychle (na pátý pokus) se nám také podařilo ve dvou hráčích dosáhnout legendárního vítězství, tj. skóre na tři hvězdičky.
Ve více hráčích máte další karty nápovědy, hra tedy trvá o něco déle a porozumění se trochu ztíží. I tak jsme ve třech lidech zvítězili hned napodruhé, napotřetí dokonce i se třemi hvězdičkami. Nijak zvlášť obtížné to tedy není. Naštěstí s tím autoři počítali a ve hře je několik možností, jak si výzvu navýšit.
Cesta k (vel)mistrovství
První, nejjednodušší možností je namíchat jinak karty nápovědy a místo jednobarevných si dát ty vícebarevné. Pak už se o něco více hádá a vyvozuje, i když při opakovaném hraní natrénujete, jak si efektivně radit.
Dále můžete využít karty náklonnosti, na nichž jsou vždy dvě rodinky jókajů, které na závěr hry musejí být u sebe. Při této variantě musíte již od začátku dávat pozor, kam co přesouváte, abyste několika neopatrnými tahy vše nezkazili.
S kartami nápovědy pracují ještě další dvě verze. V jedné si nemůžete vybírat a jakoukoliv vyloženou nápovědu musíte hned využít. V té druhé ji navíc ani nevidíte, pokládáte nápovědy lícem nahoru (vůbec vám tedy nepomohou), a s takto „napovězenou“ kartou pořád nemůžete hýbat.
Poslední možností jsou karty, které vám určují, jak má na konci herní pole vypadat. Nejjednodušší variantou je pouze složení zpět do čtverce, pro náročnější je zde trojúhelník nebo velké H a sebevrazi se mohou pokusit seřadit karty do spirály. Možností pro zvýšení obtížnosti je tedy více a cesta ke nejvyššímu titulu „Velmistr Yōkai“ nebude nijak snadná. O to více si však užijete zábavy.
Hra pro tento účel obsahuje speciální dvojstránku s popisy jednotlivých variant a s políčky, kam si můžete zapsat svůj bodový zisk. Ta je sice z lesklého papíru a psát do ní fixou nebo propiskou mi přišlo škoda, ale kopírka to jistí.
Yōkai je zábavná karetní hra, která prověří vaši paměť i komunikační schopnosti. Třebaže na první pohled může působit obtížně, je překvapivě intuitivní a s přáteli se rychle sladíte; pak velmi rádi využijete další úrovně obtížnosti, které se vám nabízejí. Pochopitelně hlavní – a možná i jediný – zádrhel spočívá v tom, že hra je v jádru kooperativní. Lidem, kteří mají radost z drcení soupeřů, tak asi nic moc neřekne.
