Vždycky, když slyším slovo Metro, dojímám se. Nádherná hra, která baví od začátku do konce. Když jsem zjistil nedávno, že studio Reburn, jež má na starosti vývoj počinu La Quimera, je složeno z bývalých vývojářů právě Metra, mé nadšení eskalovalo do neuvěřitelných výšin. Nicméně, doslova den před vydáním – během zveřejňování prvních recenzí – se vydání posunulo, a nyní je hra pouze v předběžném přístupu. My jsme ale klíč obdrželi, a recenze tak musela vzniknout. Upozorňuji tedy hned na začátku, že se jedná o současnou verzi hry, která v den plného vydání může vypadat úplně jinak.
Welcome in da Futúra
V roce 2064 se svět změnil k nepoznání. Národní státy zanikly a byly nahrazeny mikroregionálními (vždy jsem si toto slovíčko přál použít) enklávami, které ovládají soukromé vojenské společnosti. Jako hlavní, zvláštně sympaticky nesympatický hrdina, se ocitáte v roli bezejmenného rekruta tzv. PMC, jenž je nasazen do futuristické metropole Nuevo Caracas. Problém? Na místě řádí hromada robotů a rebelů, kteří se s vámi nechtějí moc kamarádit – a tak začíná příběh, jenž se snaží navodit atmosféru podobnou Crysis nebo právě výše zmíněnému Metru.
Bohužel, příběh je neuvěřitelně předvídatelný. Nemohu si pomoci, ale je to jako kdybyste se učili na základní škole CTRL+C a CTRL+V a byli unešeni tím, co se před vámi stalo. Respektive, je to jako opsat úkol od kamaráda a změnit název a první s posledním odstavcem, protože více učitelé přeci nečtou.
Stejný problém je u hlavních charakterů a celkově dialogů. Co se týká postav – klasika: velká namakaná drsňačka, s níž se život nemazal a prostě je drsná. Frajer s doutníkem v ústech, který prošel všemi boji jako ve vojínu Ryanovi. Vy, který tam prostě běháte a zabíjíte všechno, co se kolem Vás pohne, a pak ti ostatní. Mé osobní peklo začalo ihned na začátku, kdy zachraňujete dceru latinskoamerického diplomata, která rozmazlená utekla tatínkovi, je nadabována jako Esmeralda, a celá situace kolem ní působí jako mucho bella mexická telenovela. Scéna má být vážná k slzám – já jsem dojetím prskal smíchy.
Zdroj: IGDB.com
La Quimera je z prvního pohledu
Jako klasická first-person střílečka klade důraz na kooperaci a taktické plánování. Hlavní ale je úprava svých zbraní, brnění a snaha přizpůsobit se okolním nepřátelům. Budu opět upřímný. Neuvěřitelně jsem se těšil, jak vpluji do střílečky podobné Haze nebo Call of Duty, ale panenko Maria pachuco tesaná – byl jsem jak chromák. Vrhání granátu rozhodí celou postavu, míření sice fungovalo, ale minout dokážete z metru. A vrchol bylo skákání. Už nikdy nevyskočím stejně.
A pak přišlo to nejhorší – nepřátelé. Samozřejmě mám něco nahráno, nastavil jsem si větší obtížnost a šel do toho s plnou polní. Nedopadlo to, takže jsem si po, nevím ani jak, dlouhé době dal obtížnost na jednoduchou. Moji drazí muchachos, to co předváděla herní AI, mě naprosto šokovalo. Víte, jak ve filmech Mission: Impossible dokáže Tom Cruise proběhnout smrtícím polem a nekoupit kulku? Tady dostáváte naloženo. Neustále.
Na to, že se jedná o first-person střílečku, kde je zvyk jít vždycky kupředu, taktizovat, plánovat – La Quimera vás nejen drží v extrémní defenzivě, kdy couvat, krčit se a dělat cokoliv je normální, ale nepřítel nedokáže minout. Je jedno, jestli se jedná o roboty vykradené z Horizonu nebo podivné lidské nepřátele – jdou po vás, jak slepice po plivanci. Neustále jste pod tlakem, protože když nepřítel nemůže minout, tak proč se vůbec snažit? A oni neminou! Je jedno, jak moc se snažíte využívat vaše schopnosti. Počin vám nedá šanci – soulslike hry hadr, skutečně.
Zdroj: IGDB.com
Unreal Engine je nádhera
Hra běží na nejnovějším Unreal Engine, a tak je vám asi jasné, že tohle je neskutečná lahoda pro oči. Já vím, že celou dobu nadávám, ale vizuálně je vše povedené. Neskutečně se mi líbí přehlednost terénu, a byť se najdou nedostatky v případě neviditelných stěn, musím říct, že obecný vzhled se mi líbil.
Stejně tak jsem byl nadšený z audia. Dabing je sice brutálně nesmyslný a nelogický jako dialogy, ale na poslech zní vcelku dobře. Samotná herní hudba, případně zvuky efektů – ty patří k tomu nejlepšímu, co počin nabízí. Prakticky nemůžu mít výtky.Ale já si je samozřejmě najdu, compadres, protože technická stránka, kterou jsem si nechal nakonec, je katastrofická. Obrovské množství bugů jsem zažil naposledy, když jsem hrál The Last of Us na PC. Takové utrpení jsem dlouho, ale opravdu dlouho nezažil. Včetně několika naprosto neopodstatněných zamrznutí. Hraji, běžím, střílím, robot, olej tryská, pistole řve – nanuk. Upřímně, v tak bídném technickém stavu jsem si dlouho nic nezahrál.
La Quimera měla ambice stát se novou hvězdou mezi sci-fi střílečkami, ale výsledný produkt zaostává za očekáváními. I když nabízí zajímavé prostředí – což prostě Latinská Amerika bezesporu je – tak nedostatky v příběhu, hratelnosti a technickém zpracování hru naprosto skopávají z jakéhokoliv, byť malého stupínku. Navíc ta neuvěřitelná obtížnost a přesílená NPC odrazují snad více než cokoliv jiného. Na stranu druhou – jsem se občas pokochal a nemůžu říct, že bych se nezasmál. A to já rád.
