Představte si návrat domů. Po letech putování napříč novými kraji, mezi jinými světy a pod jinými nebesy se vracíte do Cyrodiilu. Ale tentokrát se vracíte očima, které už viděly mnohé – a přesto žasnete. The Elder Scrolls IV: Oblivion Remastered je víc než jen zkrášlený návrat. Je to znovuzrození legendy. Vstup do brány, která kdysi změnila RPG žánr, a nyní znovu rozevírá své kamenné čelisti pro novou generaci. A pro ty, kteří se nikdy nepřestali toulat jejími kopci.
Příběh jedné legendy
Když Oblivion původně vyšel v roce 2006, byl to šok. Revoluce. Svět Tamrielu, ba celý svět všech RPG všech dob, nikdy předtím nepůsobil tak živě, tak volně a tak skutečně. Po Morrowindu, který vládl tajemstvím a neproniknutelnou mystikou, přišel Oblivion s majestátním středozemním stylem – římskou estetikou, otevřenými pláněmi a naprostou svobodou.
Příběh Oblivionu není třeba zdlouhavě představovat – dědic trůnu mrtvý, Císař zabit v temnotě vězeňských chodeb, a vy, obyčejný vězeň, jste klíčem ke všemu. Remaster samozřejmě nic nemění na základu – a je to dobře. Tohle je archetyp hrdinské výpravy. Z obyčejného nic, se stanete šampionem bohů, nositelem dračího dědictví a jedinou nadějí v čase, kdy se brány do Pekla otvírají přímo pod nohama. Klasický from zero to hero, hero, mega hero, god atd. A přitom si pořád můžete sbírat květiny a ztratit hodiny v lesích.
Postavy v Oblivionu byly vždycky zvláštní – kombinace klasické fantasy typizace a určitého bethesdovského... podivna. V remasteru se jejich výrazy a animace zlepšily, ale ten známý "Oblivion face" je pořád trochu přítomen – a víte co? Je to dobře. Hra tím získává charakter. Lucien Lachance je pořád děsivě charismatický, Martin Septim dojemně lidský a Sheogorath... no, ten je prostě Sheogorath. Ale Oblivion nikdy nestál jen na velkých NPC. Byl to svět plný náhodných lidí – rozzlobený vesničan, magický blázen v lese, alchymista s teoriemi o upírech (kulišák jeden!). A tohle všechno je zpět. Lepší, ostřejší, živější. Chcete sedět v hospodě a poslouchat, co si kdo šeptá? Můžete. Chceš sledovat hlídku, jak se večer vrací po hlídkování do hradu? Pořád tu je. Život těchto postav dělá svět Tamrielu tím, čím je – ne kulisou, ale domovem.
Zdroj: IGDB.com
The Elder Scrolls IV: Oblivion Remastered hraje starou hudbu novými notami
Oblivion byl vždy mixem svobody a lehkého chaosu. Skillový systém, který dovolil stát se skákajícím mágobláznem s mečem v ruce. Questy, které jste mohl totálně rozbít – a hra to dovolila. V remasteru je většina těchto extrémů uhlazena, ale ne zničena. Level scaling je decentnější, boj je svižnější a AI méně ztracená. Ale pořád si můžete vytvořit postavu, která kouzlí oheň nohama a nosí 14 kusů sýra.
Systém zvyšování úrovně doznal výrazných změn a působí jako příjemný kompromis mezi původním Oblivionem a modernějším Skyrimem. Nově k postupu na vyšší level přispívají nejen hlavní, ale i vedlejší dovednosti, takže váš styl hraní má přirozený vliv na vývoj postavy. Po každém zvýšením levelu pak dostanete dvanáct bodů, které si volně rozdělujete mezi různé atributy. Na rozdíl od originálu, kde vás k postupu vpřed tlačily hlavně primární schopnosti, je celý systém teď výrazně otevřenější a flexibilnější. Díky tomu vás remaster nechává prozkoumávat svět s větší svobodou, než kdy dřív. Nezáleží tolik na tom, jakou třídu jste si zvolili na začátku – hra vás nenutí držet se jedné škatulky. Zároveň ale platí, že s vámi roste i svět kolem – bandité se vybavují lepší zbrojí a nepřátelé sílí. Osobně mi ale přišlo, že rozdíly v obtížnosti mezi jednotlivými úrovněmi nejsou tak prudké, jak jsme byli zvyklí – což přispívá k plynulejšímu zážitku.
Jednou z největších změn Oblivion Remastered je plynulost systému (ano, dnes je nějaký čas po vydání, a dovolím si to říct) – inventář je přehlednější, mapy interaktivnější a deníky úkolů snesou i moderní standardy. Ale základní magie Oblivionu – volnost – zůstává. Chcete odejít z hlavní linie a stát se králem cechu zlodějů? Udělejte to. Chcete se stát upírem a přemýšlet, jestli stojí život ve stínech za to? Můžete. Tohle není hra, která tě vede za ručičku. Tahle hra vás pošle ven a řekne: “Běž. Objevuj.”. Když jsem ji hrál poprvé, bylo mi třináct, je to už sakra dávno, ale ta nostalgická vlna byla trefená jak nikdy v životě. Užíval jsem si neskutečně to, co mi pak roky žádná hra nedala. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl.
Zdroj: IGDB.com
Ovládání šlo též o úroveň výš
V Oblivion Remastered se ovládání konečně dočkalo úprav, které si zasloužilo. Pohyb je plynulejší, kamera méně roztřesená a střelba z luku působí přesněji. Staré toporné skákání po skalách ustupuje větší citlivosti v terénu. A hra konečně lépe reaguje i na kombinace kláves, což oceníte hlavně v boji a při používání kouzel. Změny jsou nenápadné, ale ulevující – jako když někdo opraví starý milovaný plášť, ale zachová výšivku. Nový plášť je prostě a jednoduše Unreal Engine, ale výšivka od Creationu zůstává.
Zachováno však zůstalo i to, co ke starému Oblivionu patří – určité "nakopnutí z reality". Otevírání zámků je pořád minihra, která tě rozdělí mezi "tohle je geniální" a "tahle truhla shoří i s chatou". Nenávidím otevírání zámků, takže klikat na automatický pokus se stal stále povinností. Prostě tu minihru nedávám. Stealth systém zůstal trochu rustikální, ale o to přehlednější – už vás tolikrát nenachytají v přítmí jen proto, že jste si kleknuli o „pixel“ vedle. Pro veterány je to vylepšená nostalgie, pro nováčky přístupnější okno do starosvětského herního designu.
Technicky vzato je remaster solidní jako skála pod hradem Chorrol. Běží až na pár výjimek plynule, pády jsou minulostí a autosave (amen) systém zachrání víc než jedno kouzlo. Optimalizace je znatelná – i větší města a bitvy o brány Oblivionu zvládne běžná sestava s grácií. Ale co je krásné, to někdy také škrábe – občasné drobné bugy a pathfinding AI možná připomenou, že stará krev nikdy nezmizí úplně. Ale to je součást šarmu, ne?
Zdroj: IGDB.com
A mně se The Elder Scrolls IV: Oblivion Remastered líbí
Tohle není jen vyšší rozlišení textur. Tohle je vizuální obrození. Nové nasvícení proměnilo cyrodiilské pláně v renesanční malbu. Východy slunce nad jezerem Rumare teď nejsou jen krásné – jsou transcendentní (tohle slovo jsem vždycky chtěl použít). Postavy mají více detailů, zbroje se lesknou a kouzla září jako nikdy předtím. Oblivion vždycky měl styl – teď má i tvář hodnou současné generace. A přesto je to pořád on. Design měst, interiérů a dungeonů zůstal věrný – žádné přeplácané efekty, jen precizní úpravy. Jednotlivé provincie se víc liší vizuálně, i když Cyrodiil zůstává středozemní v tom nejlepším slova smyslu. Něco mezi Tolkienem, římským impériem a herní legendou, která si zasloužila druhou šanci. A touhle grafikou ji dostala.
Zvukově a hudebně je to pastva. Jeremy Souleho soundtrack je nadčasový – teď navíc v kvalitě, která vnutí sluchátka na hlavu, i když hrajete na reprácích. Zvuky prostředí – zpěv ptáků, bublání potoků, vzdálené kroky v jeskyních – jsou detailnější, a tím víc pohlcující. Je to technické znovuzrození, které ctí ducha originálu a jen přidává, kde má. Bez křeče, bez plastu. A to hlavní? Dialogy lze konečně přeskakovat!
Dlouhá chvála, ale je čas se trošku probrat
Přestože Oblivion Remastered přináší vylepšení v ovládání a uživatelském rozhraní, jeho kořeny zůstávají pevně zapuštěné v roce 2006. Mnohé herní prvky působí zastarale – od chování AI, která stále neví, jestli vás má napadnout nebo obejít, až po poněkud mechanický soubojový systém. Zastaralý systém levelování nepřátel je sice mírně upraven, ale v praxi stále působí nevyváženě. Často se budete potýkat také s frustrací z náhlého nárůstu obtížnosti nebo naopak nezajímavé výzvy. A ano, bugy – stále tu jsou. Nepříjemné, známé, a někdy i úsměvné. Není nad to zabít goblina a koukat jak letí, a letí, a letí, a letí, a letí. Jednou, dvakrát, třikrát, pětkrát, padesátkrát.
Remaster je sice stále velký krok správným směrem, ale ne vše je dokonalé. I co se týká vizuálu. Některé animace postav zůstaly trhané, přechody mezi scénami nejsou vždy plynulé a lip-sync často připomíná loutkové divadlo. A hlavně – inventář, i když lepší, by si zasloužil ještě víc moderních funkcí. Také škoda, že remaster nezahrnul některé fanouškovské módy, které komunitu držely při životě celé roky. A pak je tu ona známá bolest: trochu prázdné vedlejší questy v některých oblastech. V porovnání se Skyrimem nebo Morrowindem je místy cítit "filler" materiál. Ale – a to je velké ALE – pořád je tu řada misí, které patří k tomu nejlepšímu, co kdy Bethesda vytvořila. Mluvím o Dark Brotherhood. O malování vraždou, kradení umění, králích šílenství. Tyhle momenty zůstávají. A díky remasteru znovu zazáří.
The Elder Scrolls IV: Oblivion Remastered není jen hra – je to artefakt z minulosti, který někdo opatrně očistil, vybrousil a položil zpět na oltář herní historie. Zachovává duši, kterou jsme milovali, a dává jí tělo, které můžeme obdivovat i dnes. Pro staré fanoušky je to milovaný návrat. Pro nové hráče? Okno do světa, kde začalo něco velkého. A teď mohou začít také. Cyrodiil nikdy nebyl krásnější. A přesto je to pořád ta samá země – země tajemství, hrdinů, záhadných ruin a nebezpečných bran. Remaster nám připomněl, proč jsme se kdysi zamilovali do Tamrielu. A proč se do něj budeme vracet znovu. Protože některé světy nikdy úplně nezmizí. Jen čekají, až někdo znovu otevře bránu. I když je tam stále dost chyb, a věřím, že hráči, na které nebude hrát nota nostalgie, budou místy nespokojení, je nutno si uvědomit stále jednu věc. Remaster je remaster, a The Elder Scrolls je už pomalu dvacet let starý.
