Red Faction, za kterou stojí již zaniklé studio Volition, patří mezi ty zvláštnější herní série. Všechny díly mají společnou částečnou zničitelnost prostředí a příběh založený na revoluci spojené s Marsem (a také multiplayerový režim, který nikdo nehraje), ale jinak co kus, to unikát. Vlastně sama sebe nikdy úplně nenašla, a když už vše bylo na dobré cestě, střelili se vývojáři do nohy vydáním Armageddonu.
Přesto ale hry mají něco do sebe, a pokud jste s některou z nich měli tu čest, můžete si společně s námi zavzpomínat.
Red Faction (2001)
Píše se rok 2075, lidstvo dosáhlo Marsu a společnost Ultor Corporation (neslyšeli jste to jméno už někde? Nápověda: Saints Row) zde založila těžební kolonii. Náborové plakáty slibují dobrodružství i možnost výdělku… jenže realita je trochu odlišná. Opustit planetu je nemožné, horníci musejí tvrdě dřít rukama pod dohledem stráží a někteří z nich občas záhadně zmizí v rámci pokusů na lidech. Když začne být teror nesnesitelný, odbojná skupina Rudé frakce (ona Red Faction) vyvolá povstání, jehož cílem je osvobodit Mars jednou provždy. Vy coby horník Parker přežijete podstatně déle než ostatní, a tak ve finále všechno spočívá hlavně na vás.
Hratelnost se příliš nevymyká jiným střílečkám z počátku tisíciletí. V arzenálu poberete až patnáct zbraní, zdraví i brnění si doplňujete sbíráním předmětů, a kromě normálních nebo elitních vojáků se občas vyskytnou nějací ti mutanti. Stejně tak se dočkáte také nepatřičně odolných bossů. Základní hratelnost osvěžuje stealth, jízda na džípu v pozici střelce i možnost ovládat vozidla. Jako třešinka na dortu pak poslouží Nemožná obtížnost, která se počítá mezi ty vůbec nejsadističtější zážitky v historii FPS.
Hlavním gimmickem hry je engine Geo-Mod, který již v té době umožnil vymodelovat zničitelné prostředí. Jakmile se tedy dostanete k výbušninám, můžete při přestřelkách ničit krytí, dělat si vlastní průchody zdmi nebo třeba nastražit na nepřátele jámy v zemi. Design úrovní toho ale naneštěstí moc nevyužil. Míst, kde se můžete někam kreativně prokopat nebo jste za svou zvídavost odměněni nějakým bonusem, tu mnoho není. Kromě toho až příliš často narazíte na nezničitelné stěny, které nejenže nutí k lineárnímu postupu, ale navíc působí silně rušivě.
Pokud máte rádi starší FPS à la první Half-Life, Red Faction vás zabaví také. Jinak ale příběhově ani graficky nejde o žádný zázrak a všechen ten nevyužitý potenciál při hraní zamrzí. Možná překvapivě však hra slavila úspěch na PS2, kde je – alespoň podle dobových recepcí – jednou z těch nejlepších FPS, které na tuto konzoli vyšly.
Red Faction II (2002)
Již víme, jak to na Marsu dopadlo posledně. Neetické pokusy Ultoru s nanotechnologiemi se však různými způsoby dostaly na Zemi, kde se jich rádi chopili různí ne zrovna morální lidé. Navazující příběh je však, kulantně řečeno, naprostý brak. Vy a vaše parta pěti elitních nanovojáků se – tentokrát na naší rodné planetě – snažíte vypátrat diktátora, který se až nápadně podobá Josifu Stalinovi. Když ale v první polovině spolu s Rudou frakcí vyvoláte povstání a podaří se vám se jej zbavit, nastává otázka, co dál. A odpověď je jasná; jste víceméně nadlidi, tak proč by vám měl někdo rozkazovat? Zbytek hry proto vy coby nanovoják Alias lovíte členy své bývalé jednotky, aby místo starého režimu nenastolili něco ještě horšího. Od (v rámci mezí) realistického prvního dílu se přesouváme k něčemu, co spíše připomíná béčkový akční film.
Tomu odpovídá i arkádovější hratelnost. Zdraví se zde se zpožděním regeneruje, navíc nesete automaticky používané lékárničky. Arzenál je přinejmenším srovnatelný s předchozím dílem, avšak typy munice se částečně zjednodušily, a k tomu ještě přibyla možnost některé zbraně držet duálně. O to větší škoda je, že své výbušniny zde nemáte příliš kde použít. Zničitelné prvky jsou na minimu, a to do té míry, že vás náhodné použití Geo-Modu spíše překvapí.
Red Faction II proto byla přijímána celkem negativně, a přitom se zde objevují zárodky mechanik, které pak s úspěchem využil další díl. Z obnovujícího se zdraví se stal nový standard a oproti první Red Faction už není příběh úplně černobílý. Tolik vyzdvihovaná destrukce v robotech, při níž zadupete do země vše, co vám přijde do cesty, se také objevila již zde.
Přesto ale tyto aspekty hru nezachrání. Opakovala se chvála pro původní verzi z PS2, počítačovou verzi přijali hráči mnohem vlažněji. Red Faction II si tak užijí jen opravdoví fandové.
Red Faction: Guerrilla (2009)
Už George Orwell psal o tom, že každá revoluce je cyklická a ti, kdo svrhli předchozí režim, se mohou stát novými tyrany. Na Marsu je tedy pořád stejně špatně, jen Ultor nahradila po událostech prvního dílu EDF (Earth Defense Force). Naštěstí stejně tak zůstává i Rudá frakce, která se opět nespokojí s čímkoliv menším než naprostým zlikvidováním tyranů. Kromě toho se však zdá, že někdo zde vlastní i původní nanotechnologii Ultoru, s níž by ve špatných rukách mohl napáchat nedozírné škody… Nastal proto čas vzít své věrné demoliční kladivo a jít osvobodit Mars, pěkně sektor po sektoru.
Poučeni z předchozích chyb šli tvůrci zcela novou cestou a celý koncept víceméně postavili na hlavu. Terén je tu tak nezničitelný, ale zato všechno (opravdu všechno) ostatní vám je vydáno na milost. Vývojáři kvůli této vymoženosti museli dokonce absolvovat kurz architektury, protože jejich původní plánované futuristické budovy se hroutily pod vlastní vahou – výsledný design tedy možná není tak hezký, ale zato je stoprocentně funkční. Něco málo se z toho přiučíte také vy a po pár hodinách hraní už na budovách intuitivně rozeznáte nosné stěny, opěrné pilíře i slabá místa.
Hratelnost se přenesla do otevřeného světa a prošla modernizací; pohled je tentokrát z třetí osoby, zbraně poberete jen čtyři a zdraví se obnovuje pomalu, bez lékárniček. Přibyly zde prvky RPG v podobě nákupu vybavení a možnosti vylepšovat zbraně za šrot, který získáváte ze zbořených budov. Začínáte tak jako průměrný křehký horník s kladivem a pistolí, abyste se postupně vypracovali na obrněný postrach s jetpackem, kapsami plnými min a naváděným raketometem.
Otevřený svět se zde povedl, a to do té míry, že v něm strávíte mnohem víc času než v příběhu. Kdykoliv totiž vyjedete z bezpečí základny, musíte různou destrukcí majetku či likvidací vojáků oslabovat nepřítele. Kromě vyznačených nepřátelských budov (které v rámci revoluce můžete kdykoliv srovnat se zemí) svět nabízí také velké množství vedlejších misí, demoličních výzev i sběratelských předmětů. Za jejich nacházení dostanete odměnu ve formě kratších příběhových textů a jednorázových zbraní hromadného ničení. Áno…
Jediná větší chybka se najde ve vyváženosti a celkovém tempu hry. Nepřátelům neustále dorážejí nové posily a v průběhu boje vám tak velmi rychle začne docházet munice do všech dobrých zbraní. Logicky se to dá pochopit – jste přece bojovník guerrilly –, ale čištění velkých základen se tím stává celkem náročné. Příběhové mise občas do otevřené hratelnosti moc nezapadají a z postav vám žádná příliš neutkví. Možnost volného pobíhání po světě a ničení všeho, na co přijdete, však tento nedostatek bohatě vyváží.
V roce 2018 vyšla vylepšená verze Red Faction: Guerrilla Re-Mars-tered, která je nejlepším způsobem, jak si sérii vychutnat. Pokud tedy hledáte otevřený svět s nadstandardní možností destrukce, jste tu správně. Případně můžete omrknout televizní film Red Faction: Origins od SyFy, který z nějakého důvodu vznikl také.
Red Faction: Armageddon (2011)
O Armageddonu nemluvíme.
Ne, ale vážně.
Země už Marsu konečně dala pokoj, a tak noví marťané mohli začít přemýšlet, co se svou planetou udělat. Problém je v tom, že jakýsi fanatický kult v mezičase zničil terraformovací zařízení, a tak je povrch Marsu neobyvatelný. Zbylí kolonisté přežívají v podzemních tunelech po Ultoru, a aby toho nebylo málo, zrovna vy jste u toho, když se odkudsi z podzemí vynoří mimozemská nákaza…
Proto jste to také pouze vy, kdo se může přidat k Rudé frakci a pomocí nanotechnologie může dát všechno do pořádku. Příběh je tak možná ještě větší béčko než ve druhé hře, čemuž nepomáhá ani neoriginální herní design.
Na první pohled nápadně zaujme podobnost se sériemi Gears of War a Dead Space, když probíháte stísněnými chodbami a měníte jeden zásobník za druhým při zabíjení lidských i nelidských nepřátel. Návrat k lineární koridorové střílečce však hře příliš nesluší, a třebaže první Red Faction také zahrnulo občasné mutanty, tady se to zvrhlo v nefalšovanou válku proti mimozemšťanům, kterou už jsme viděli předtím – a lépe – zpracovanou už tolikrát jinde.
Abychom však nebyli jen škarohlídi, povedený přídavek tvoří nová mechanika Nano Forge, která vám po akci umožňuje již zničené stavby zase opravovat. Zároveň hra není příliš dlouhá ani těžká a ponechala si celkem uspokojivý systém vylepšení, takže na pár hodin bezduché zábavy vám (zvlášť na konzolích) vydrží.
Ačkoliv Volition i THQ mezitím padly, jejich poslední počin byl Re-mars-ter Guerrilly a další pokračování se zdá nepravděpodobné, nemuseli bychom ještě nad sérií lámat hůl. Potenciál tam určitě je a nebylo by zas tak překvapivé, kdyby se za pár let někdo chopil práv a zkusil udělat reboot. Jak nedávno ukázal Dead Space, zázraky se občas dějí.
