Kdybych na začátku napsal, že Synth Riders jsou přímou konkurencí Beat Saberu v žánru rytmických hudebních her, bylo by to hodně neadekvátní tvrzení. Beat Saber totiž není významný jen v rámci žánru, ale je to nejspíše stále komerčně nejúspěšnější VR hra vůbec. Stejně jako kdysi Tetris zkrátka svou jednoduchostí a chytlavostí dokáže oslovovat maximálně široký segment hráčů. Konkurovat se mu prakticky nedá. Z toho ale nevyplývá, že se další hudební a rytmické hry nemusí snažit. Synth Riders je Beat Saberu v lecčem podobný, nabízí ovšem jiný typ zážitku. Klidnější, přístupnější a podobně zábavný.
Vzpomínky na analogovou budoucnost
Jak už jde vyčíst z názvu, Synth Riders vychází ze syntetizátorové hudby a estetiky 80. let. Ani ne tak z její skutečné historické podoby, jako z jejího moderního popkulturního obrazu. Samotný žánr synthwave se ostatně pořádně formoval až na počátku 21. století, byť se samozřejmě inspiroval dobovými filmovými a videoherními soundtracky, estetikou rané počítačové grafiky, idealizovanou dobovou atmosférou měst jako Miami nebo Los Angeles a kyberpunkovými motivy.
Výrazné barvy, neony a abstraktní počítačové mřížky sice najdeme i v Beat Saberu, ale jeho vizuální pojetí má blízko spíše k laserové show někde v tanečním klubu. Synth Riders důsledně sahají do retrofuturistických vod, které navozují pocit nostalgie po době plné křiklavých barev a analogově-digitálního technooptimismu.
Máte na to koule?
Hratelnost je velmi jednoduchá. V každé ruce držíte kouli jiné barvy a sledujete, jak proti vám přilétají další koule reprezentující noty. Ty samozřejmě musíte strefovat. Barva noty rozhoduje o tom, kterou ruku musíte použít. Pro některé noty je třeba ruce spojit, u jiných lze použít ruku libovolnou. Některé noty visí na „zábradlí“ (notové lince), jehož tvar musíte co nejpřesněji kopírovat. A občas jste taky nuceni uhýbat překážkám.
Zní to prakticky stejně jako Beat Saber, ale rozdíl v tom, jestli do not sekáte, nebo je pouze strefujete, není pouze kosmetický. Synth Riders vás vedou ke klidnějšímu, spojitějšímu a tanečnějšímu pohybu. Už proto, že se noty zpravidla řetězí do elegantních vlnek. Body sbíráte za přesnou mušku, tedy strefování not přímo do jejich středu (byť si můžete zapnout modifikátor, který vám počítá i razanci úderu). V porovnání s Beat Saberem jsou tak Synth Riders pohodovější a na nižší obtížnosti vlastně i jednodušší. Rozhodně se u nich tolik nezapotíte kvůli intenzivní fyzické aktivitě. Jakmile si však hru trochu osaháte, doporučuji volit vyšší obtížnostní stupně. Nejen, že vás víc rozpohybují, ale hlavně jsou zábavnější.
Od synťáků k punkrocku
Hra samozřejmě za dlouhé roky své existence (v early accesu vyšla v létě 2018, nedlouho po Beat Saberu) nasbírala spoustu obsahu v podobě různorodých skladeb. Už v základním balíku je jich několik desítek a mnoho dalších můžete dokupovat. Osobně jsem nejvíce docenil skladby právě z žánru synthwave. Jednak proto, že jej mám rád, ale i z toho důvodu, že nejlépe zapadá do celkové stylizace hry. V nabídce ovšem najdete také electro swing nebo alternativní rok 80. a 90. let. Spojujícím motivem hudební nabídky je právě retro feeling.
Mezi placenými DLC se nachází mimo jiné levely věnované známým kapelám, jako je Muse, Gorillaz nebo The Offspring. V nedávno vydaném rockovém music packu najdete třeba skladbu Give it Away od Red Hot Chilli Peppers nebo Song 2 od kapely Blur (snad v budoucnu přibude i level postavený na čerstvé skladbě Song 3 od japonského tria Babymetal; vyloženě se to nabízí).
Zážitky, z nichž se točí hlava
Vizuálně jsou jednotlivé písně, respektive levely, zpracované dobře. A ano, jak už to u VR her bývá, jejich obrazové kouzlo nelze zachytit na screenshotech ani na placatých videích. Opravdovou lahůdkou jsou ale speciální levely zvané Experiences. Ty fungují jako jakési speciální VR klipy, v nichž se kolem nás odehrávají různé spektakulární výjevy. Tyto velkolepé úrovně patří k vrcholům hry a je škoda, že jich není zas tolik. Ale pozor, nezkušeným hráčům se z nich může snadno zatočit hlava, takže vaší babičce, která headset nikdy předtím neměla na hlavě, bych je neukazoval. Pokud by vás klasická hratelnost někdy začala nudit, můžete si pohrát s velkým množstvím modifikátorů a hraní si tak oživit.
Hrál jsem na Meta Questu 3, kde jsem nezaznamenal žádné zásadní problémy s výkonem ani přesností ovládání. Dva technické zádrhely se ale přece jen objevily. Asi dvakrát mi vypadla haptická odezva jednoho ovladače a spravilo to až resetování levelu. Druhý problém nastal s pokusem zapnout režim smíšené reality, který často vedl k zamrznutí celé hry.
Synth Riders určitě není jen nějaký derivát Beat Saberu a vlastně není ani jeho přímou konkurencí. Nabízí pohodovější a fyzicky méně náročnou zábavu pro všechny milovníky retrofuturismu, osmdesátých let a syňťákové hudby.
