Studio MegaPixel sídlící v polské Gdyni na sebe upozornilo především moderními předělávkami klasických kolejnicových stříleček od Segy. Panzer Dragoon: Remake, nová verze jedné z graficky nejpůsobivějších her na Saturn, se dočkal kladného přijetí zejména díky updatovanému vzhledu a zachování důvěrně známé hratelnosti. Předělávka původního The House of the Dead z arkádové desky Sega Model 2 už vyvolala kontroverze. My jsme ji ovšem recenzovali až po řadě patchů a byli jsme s ní vlastně spokojeni. The House of the Dead 2: Remake si první dny po vydání vysloužil ještě o něco zklamanější reakce. Hráči si stěžovali na závažné bugy, grafické glitche i slabší výtvarnou stránku ve srovnání s originálem. Vývojáři se samozřejmě okamžitě pustili do oprav a my už si hru zahráli ve vyladěnější verzi. Vyplatilo se to? To se dozvíte v následující recenzi.
Ohnilá legenda
The House of the Dead 2 je pro mě osobně nejoblíbenějším dílem z celé série. Což je názor, který sdílím s většinou fanoušků. Hra má rozmanité prostředí, je vhodná pro začátečníky i zkušené digitální pistolníky a těží z pokročilých technologií. Původní verze vyšla v roce 1998 pro výkonné arkádové automaty Sega NAOMI, které svou architekturu sdílí s komerčně neúspěšnou, ale přesto pozoruhodnou konzolí Dreamcast. Arkádová deska NAOMI měla krásně plynulou a detailní polygonovou grafiku a střelba ze světelných pistolí se na ní obešla bez nepříjemného blikání obrazovky.
Hra byla portována i na PC, avšak mezi českými příslušníky PC master race je známější oficiální varianta The Typing of the Dead, která místo střílení vyžadovala psaní čím dál složitějších slov na klávesnici. K její popularitě přispěla skutečnost, že vyšla jako příloha časopisu SCORE. Pro hráče, kteří se na přelomu milénia teprve narodili, to však s oficiální dostupností The House of the Dead 2 není slavné. Hra je mnoho let stažená z prodeje a nejnovější konzole, na kterých je hratelná, patří do 7. generace. Konkrétně se jedná o Nintendo Wii, pro nějž vyšel oficiální port, a Xbox 360, kde je možné titul spustit v rámci zpětné kompatibility, respektive oficiální emulace.
Nové jistě. Ale lepší?
Děj The House of the Dead 2, ať už mluvíme o původní verzi či o remaku, se odehrává v nejmenovaném historickém městě, které ovšem mnoha atributy připomíná italské Benátky. Od událostí v sídle doktora Curiena, jimž se věnoval první díl, již uběhly dva roky, ale agenti fiktivní organizace AMS jsou znovu povoláni do akce. Ulicemi města se totiž zase potulují nemrtví a jiné bytosti, které stvořilo buď samo peklo, nebo další šílený vědec. Hrdinové brzy odhalí, že původcem všeho je tentokrát zlý finančník Caleb Goldman, který se svou stereotypností (čímž nemyslím jen jméno implikující židovské kořeny) zařadil mezi legendy videoherních zlounů.
Po chvilce hraní The House of the Dead 2: Remake se ukáže, v čem spočívá jeho hlavní nevýhoda. Je jí právě skutečnost, že původní hra vznikla na poměrně moderním hardwaru a dodneška nevypadá tak zastarale jako první díl. Nechci tvrdit, že by zlepšení grafiky nebylo patrné na první pohled – prostředí i protivníci jsou složeni z nesrovnatelně většího počtu polygonů, jsou moderně nasvícení a na jejich děla je aplikována zábavná ragdoll fyzika. Když však hraji originál a remake krátce po sobě, mám spíš pocit, že jde o odlišné verze téhož, než že by ta novější zásadně vylepšovala tu starší či snad přinášela intenzivnější zážitek.
Užití moderních grafických technologií také zásadně mění obrazovou stylizaci, což mi osobně příliš nevadilo, ale chápu, že některým hráčům to není po chuti. Původní hra se sice odehrává během deštivého a zamračeného dne, ale historické ulice i interiéry budov jsou jasně osvětlené a postavy nepřátel vyvedené v sytých barvách jsou vizuálně nápadné. Remake je naopak velmi tmavý, oranžovo-hnědé tóny zastíněného slunce uniformě zalévají většinu scén a zombíci splývají s pozadím. Což je sice realističtější, ale zároveň se jedná o zásadní estetický posun.
Můj bóže, don’t come!
Stejně jako v případě remaku první hry stále platí, že The House of the Dead 2: Remake nepředvádí úplnou špičku současné herní grafiky. Naopak je místy až odbytý. Narazíte třeba na několik nehezky rozplizlých textur a náhodné civilisty, jejichž robotické pohyby jako by ani nepatřily do doby skeletální animace a motion capture. Nenacházím také žádnou omluvu pro na dnešní dobu až extrémně dlouhé načítání levelů.
Prkennost dabingu je téměř jistě záměrná, neboť původní hra je proslulá nechtěně legračními replikami a nepatřičně stoickými, strojenými hereckými výkony na úrovni troškovského „můj bóže, můj bóže“. Remaku se ovšem nedaří vystihnout její campové, brakové vyznění, a tak nová verze působí spíš jen suše. V určitých momentech ale přece jen originál překonává. Třeba když před prvním bossfightem létající skřítek Zeal zvolá „Suffer like G did!“, zní to tentokrát opravdu výhružně a nikoli zaskočeně a tázavě.
Dětem vstup zakázán
V MegaPixelu stvořili opravdu věrný remake, který pohyby kamery, rozmístění nepřátel i design prostředí většinu času rekonstruuje takřka v poměru 1:1. Významnějších odchylek si lze všimnout v bossfightech, ale ty zbylé nemají prakticky žádný vliv na celkový zážitek. Nápadná je záměna dětských postav za dospěláky. Někdo by jistě mohl hudrovat, že jde o cenzuru, ale rozumím, že se od roku 1998 zkrátka proměnil pohled na to, jak lze v popkultuře zacházet s dětmi (a to ani nemluvím o roce 1992!). Nevinné civilisty samozřejmě máte zachraňovat výměnou za body a bonusové předměty, ale někdy se to prostě nepovede a buď padnou za oběť zombíkům, nebo je sami omylem zastřelíte.
Hra nabízí dva způsoby počítání skóre a dva režimy (jeden obsahuje power-upy a alternativní zbraně, druhý nikoli). Je možné aktivovat automatické nabíjení zbraně, což hraní výrazně ulehčí. Z hlavního menu se lze proklikat do „Skryté laboratoře“, kde jsou vystaveny modely jednotlivých nepřátel a zbraní, což je fajn. Bohužel hře chybí nativní podpora světelných pistolí (jakkoli jde samozřejmě dnes o raritní příslušenství) či nějaká forma VR režimu.
The House of the Dead 2: Remake se mi nehodnotí úplně snadno. Přišlo by mi nefér odhazovat jej do prohnilé stoky, protože jsem se u něj bavil stejně dobře jako u originálu. Když se mě ale zeptáte, jestli v porovnání s The House of the Dead 2 z roku 1998 přináší něco zásadního navíc, budu nucen upřímně odpovědět, že vlastně ne. Pokud jste původní hru nehráli, nebo si ji chcete zopakovat na některé z moderních platforem, pak si novou verzi klidně vyzkoušejte. Máte-li u televize stále zapojený Dreamcast a s chutí na něm hrajete, remake vám nejspíš přijde zbytečný, nebo vás dokonce naštve estetickými odchylkami.
