Občas narazíte na hru, která je jako droga. Víte, že má své mouchy, víte, že byste možná měli dělat něco produktivnějšího, ale prostě nemůžete přestat. A přesně takový je Nigate Tale. Jednu chvíli jste znuděný inženýr, co zírá na letadlo z okna, a druhou chvíli vás vcucne magický portál a vy se probudíte uprostřed zámku plného roztomilých příšeroslečen (děkuji Ústavu pro jazyk český za toto slovo). Je to začátek jak z každého druhého anime, ale ta jízda, co následuje, je tak pekelně chytlavá, že jsem autorům to klišé odpustil po prvních deseti minutách.
Zdroj: IGDB.com
Smrt, smrt a zase smrt… ale v roztomilém balení
V jádru je Nigate Tale roguelike dungeon crawler říznutý tou nejbarevnější a nejchaotičtější anime estetikou. Představte si, že by hra Hades měla dítě s nějakým hyperaktivním japonským animákem. Vaším úkolem je probít se skrz nekonečné místnosti plné nepřátel, umřít, vrátit se na začátek o něco chytřejší a silnější, a celé to zopakovat. A znovu. A znovu.
Já to absolutně žral! Souboje jsou bleskurychlé a hektické. V jednu chvíli se na vás valí desítky projektilů a vy se proplétáte mezi nimi jako baletka na speedu (chtěl bych tímto poděkovat milému pánovi, kterého jsem potkal ve čtyři ráno na nádraží, za tento zážitek). Je to ten typ hry, kde se vám mozek přepne do stavu čistého instinktu. Není čas na taktiku, jen na reakce. Uhni, sekej, použij schopnost, uhni, sbírej krystaly, sekej, proboha, zase jsem umřel. Ta frustrace, když vás zabije poslední nepřítel v místnosti, je k nezaplacení. Ale ten pocit, když konečně porazíte bosse, který vás předtím desetkrát poslal do kolen? Čistá euforie.
A teď k tomu, co hru odlišuje od ostatních. Ty holky. Nejsou tu jen na ozdobu. Každá z těch slečen je vlastně váš spojenec a zdroj nových schopností. Během průchodu dungeony sbíráte jejich přízeň, a ony se vám za to odměňují pasivními bonusy nebo aktivními skilly. Jedna vám vyčaruje štít, druhá zmrazí nepřátele, třetí kolem vás vytvoří ohnivou auru. A samozřejmě je tu i ta vztahová část. Mezi jednotlivými pokusy si s nimi povídáte, dáváte jim dárky a odemykáte si nové dialogy. Je to chytrý způsob, jak vás namotivovat k dalšímu hraní. Najednou nechcete jít do dalšího patra jen kvůli lepšímu vybavení, ale protože chcete zjistit, co vám příště řekne ta roztomilá dračice. A důležité nakonec? Je to se vší počestností.
Zdroj: IGDB.com
Nigate Tale má ale bohužel chyby
A teď upřímně. I když je herní smyčka fantastická, Nigate Tale má pár jizev, které prostě nejdou přehlédnout. Tou nejvýraznější je kvalita textů. Stále občas narazíte na kostrbaté věty nebo překlepy, které vás vytrhnou z jinak skvělé atmosféry. Není to už katastrofa, ale zamrzí to. Další promarněnou šancí je zvuková stránka. Hudba je bohužel zapomenutelná a zvukové efekty postrádají tu správnou údernost, která by z každého zásahu udělala uspokojující zážitek. A když už u hry strávíte další hodinu, začnete si všímat, že se prostředí dungeonů opakují víc, než je zdrávo. Jsou to drobnosti, ale jsou to přesně ty věci, které dělí skvělou hru od té opravdu výjimečné.
Nigate Tale není dokonalá hra. Není to vybroušený diamant. Je to spíš nadšený a talentovaný učeň, kterému občas ujede ruka. Ale víte co? To nadšení je nakažlivé. Základní hratelnost je tak neskutečně zábavná a návyková, že jsem ochoten jí ty chyby odpustit. Pokud hledáte hluboký příběh nebo technicky dokonalý zážitek, poohlédněte se jinde. Ale pokud chcete prostě vypnout, nechat se pohltit barevným chaosem a užít si hodiny čisté, neředěné akční zábavy, je Nigate Tale trefa do černého.
Slavania – temná pohádka, která si vás podmaní
