V posledních dvaceti letech se sice Turecké republice nepodařilo překonat svůj osud a vyhnout se politickým i ekonomickým krizím, do nichž periodicky upadá již od svého vzniku, nicméně nemůže být pochyb o tom, že její mezinárodní výtlak napříč různými segmenty lidské činnosti dramaticky vzrostl. Úspěšný turecký export přitom nezahrnuje jen stavebnictví, automobily, domácí spotřebiče či zbraňové systémy, ale také popkulturu.
Země, která měla do poloviny 20. století jen velmi slabou kinematografii a celoplošného pokrytí televizním signálem dosáhla teprve v 80. letech, vyrostla v televizní velmoc, jejíž původní tvorba zaujala diváky na Blízkém východě, v severní Africe, na Balkáně a dokonce i v Pákistánu (kulturně značně vzdáleném Turecku) či v Jižní Americe. Ke klíčovým seriálům turecké „quality TV“ patří nepochybně historické drama Diriliş: Ertuğrul (2014–2019) z produkce vlivného podnikatele Kemala Tekdena. Ten zároveň založil indie vývojářskou společnost Tekden Studio, která se momentálně pokouší přenést seriálové reálie do videoherní podoby. Hra nese jméno Ertugrul of Ulukayin, nachází se v předběžném přístupu a my ji podrobili našemu kritickému pohledu.
Vyprávění jako od dědy Korkuta
Videoherní průmysl je v Turecku usazený méně než ten televizní či filmový. Byť ze země pochází i celosvětové hity jako Mount & Blade, většina vývojářů se soustředí na hypercasual hry. Ertugrul of Ulukayin (korektním tureckým zápisem Ertuğrul of Ulukayın) tak patří k nejambicióznějším titulům, které ze státu na pomezí Evropy a Asie vzešly.
Jeho (pro někoho jazykolomnému) názvu a historickému pozadí už jsem se věnoval v preview, ale asi stojí za to si základní informace zopakovat. Ertuğrul Gazi je historická postava. O válečníkovi a údajném náčelníkovi kmene Kayı, jenž byl součástí volné konfederace Oghuzských Turků, toho ze spolehlivých historických pramenů nevíme mnoho. Jelikož však šlo o otce Osmana I., zakladatele Osmanské dynastie, o jeho životě a činech se vypráví mnoho národotvorných pověstí. Ertugrul of Ulukayin je rád přijímá a svůj fikční svět přiznaně staví na pomezí historie a mytologie.
Seznamování se s kulturou a mýty Oghuzů v průběhu 13. století, kdy se hra odehrává, patří k největším lákadlům, jimiž se vývojáři snaží zaujmout. V té době již prapředci vlivných turkických dynastií dávno vyznávali islám, ale jejich uvažování stále ovlivňovalo i původní šamanistické náboženství (tengrismus) a přímější dědice jejich životního stylu bychom dnes našli spíše ve stepích Turkmenistánu než v rušných ulicích Istanbulu.
Od Mongolů k templářům
V souladu s osmanskými mýty začíná příběh v okolí Ahlatu, starobylého města u Vanského jezera na východním okraji Rúmského sultanátu, kde se měli Oghuzové prvně usadit během migrace ze střední Asie do Anatolie. V té době byl stát vedený dynastií Seldžuků sužován invazemi Mongolů, kteří si jej postupně podmaňovali. Právě střety s Mongoly také celý příběh začíná. Nejprve jsme v těle lučištnice Meryem Bacı svědky přepadení arménské vesnice a poté se přesouváme do oghuzského tábora, kde sám Ertuğrul a jeho parťák Turgut Alp spolu cvičně zápasí, když je tábořiště přepadeno mongolskými nájezdníky. Ti nejen plení a vraždí, ale především unesou Ertuğrulova bratra Sengura Tekina. Jak se brzy ukáže, Mongolům nešlo jen o obyčejnou kořist, ale ve spojení s templáři se pokusili ukořistit tajuplný a mocný artefakt.
Ve hře kromě samotného Ertuğrula, jenž představuje archetyp všestranného bojovníka, hrajete také za Meryem specializující se na útoky z dálky a za Turguta, jenž plní roli brutálního svalovce. Každá z těchto postav má svůj strom dovedností, které lze rozvíjet. Součástí hry jsou také magické, snové scény, v nichž vás provází vlk – kmenový symbol a duchovní průvodce turkických národů. V early accessu jsou k dispozici jen dvě dějové kapitoly, ale rozhodně mě navnadily na další pokračování, kde snad dojde na souboje s templáři.
Hradby z prádla
Ačkoli v Ertugrul of Ulukayin nechybí stromy dovedností a craftění, nečekejte otevřené RPG, v němž můžete prožívat vlastní dobrodružství. Hra je pojatá tak trochu jako Mafia: Domovina – jednotlivé lokace se mohou tvářit otevřeně, ale jde o lineární příběhový zážitek, který vám dovolí konat jen to, co si pro vás vývojáři zrovna přichystali. Když je třeba udržet vás na konkrétním místě, v postupu vám klidně zabrání i prádlo visící na šňůře. V souladu s iluzí určité otevřenosti jsou ve hře přítomny také prvky falešné, respektive povrchní, interaktivity, jako jsou jednoduché quick time eventy v některých cutscénách nebo plnění jednoduchých dílčích úkolů typu „promluv s touto postavou“ či „zvedni tento předmět“, při nichž zkrátka následujete ukazatele.
Skutečná hratelnost se opírá hlavně o souboje, které jsou relativně zábavné a pro hráče čitelnější než ve starším demu, i když by pořád potřebovaly doladit. Úspěch v nich je založen především na správném načasování. Některé útoky lze vykrýt, jiné přerušit a před dalšími je třeba uskočit. Hra všechno jasně ukazuje pomocí barevných indikátorů, takže není třeba pozorně sledovat často rudimentární animace protivníků. Hra v tuto chvíli představuje tři základní typy nepřátel, na které platí jiná taktika: běžného vojáka, obrněnce s těžkým štítem a sebevražedného útočníka, jehož musíte vyřídit z dálky lukem. Nejméně přesvědčivé jsou souboje s větším počtem nepřátel současně. Jsou totiž chaotické jak kvůli zmatené umělé inteligenci, tak kvůli nedokonalosti animací.
Vivat Turcia!
Jelikož jsem dosud líčil Ertugrul of Ulukayin pozitivně, musím na závěr přijít s upozorněním pro všechny, kteří by snad na základě předchozího textu nadšeně běželi hru koupit a čekali strhující dílo. Herní novináři a fanoušci už mnoho let rozeznávají takzvaný Slav Jank – tedy hry pocházející většinou z východní Evropy, které mohou být zajímavé, ale vyznačují se nedodělaností, neohrabaností a technickými nedostatky. Ertugrul of Ulukayin by se mohl stát průkopníkem Türk Janku. Je v něm plno bugů, animace jsou mnohdy trhané nebo na sebe nenavazují, v cutscénách se rozjíždí synchronizace zvuku a obrazu, technická kvalita dialogů dramaticky kolísá a každou chvíli potkáváte assety, které vypadají jako něco, co mělo sloužit jako LOD prvek, nebo se to přeneslo někdy z éry PlayStationu 2.
Nicméně je zde důvod k optimismu. Na hře je totiž vidět, jak se postupem času kvalitativně posouvá. Například srpnový update přinesl monumentální zlepšení dříve tragického výkonu a hra se najednou hýbe plynule i bez DLSS a bez nutnosti snižovat úroveň detailů. Nevím, jestli to tvůrci z Tekden Studio mohou stihnout za rok, během nějž by měla být připravena finální verze, ale docela jim věřím, že po stránce produkčních kvalit Ertugrul of Ulukayin ještě vyladí a nakonec odevzdají přesvědčivější produkt, než jakým je třeba slavjankové Vivat Slovakia. Taky je třeba uznat, že navzdory slabší technologické stránce má hra docela dobře navržené lokace a na statických obrázcích dovede vypadat pěkně.
Sami vývojáři Ertugrul of Ulukayin poměrně troufale srovnávají s různými rozsáhlými příběhovými RPGčky s mamutími rozpočty, ale nakonec jejich dílo vlastně nejvíce připomíná jakousi budgetovou verzi série Assassin’s Creed. Což je ostatně srovnání podporované i podobnou premisou, která se točí kolem magického artefaktu. Pevně doufám, že hotová hra nakonec nebude především pokusem napodobit mainstreamový blockbuster, jaký s nízkým rozpočtem a malým týmem napodobit nelze, ale vydá se vlastní cestou. Titul je silný zejména v tom, jak pracuje s popkulturně zcela nevytěženou kulturou a mytologií turkických národů. To mu propůjčuje kouzlo, díky němuž jsem ochoten přivřít oči nad haprujícím technickým zpracováním. Na závěr musím znovu zdůraznit, že v současné fázi předběžného přístupu je hra opravdu ještě hodně nedodělaná a obsahuje spíše jen ochutnávku plánované příběhové kampaně. Pokud tedy na Ertugrul of Ulukayin nejste extrémně zvědaví, nebo nechcete tvůrce ve vývoji podpořit, doporučuji s případnou koupí ještě počkat.
