Astaroth je již osmým titulem z edice Temnosti, jež se zaměřuje na děsivé a pochmurné příběhy. Často se jedná o starší díla, ve své době jistě šokující, která se díky nakladatelství Carcosa dostávají v nové podobě k současným čtenářům.
Autor:
Autor obálky:
Vydavatel:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok vydání:
ISBN:
Vydání:
Růžena Jesenská
Franz von Stuck
nakladatelství Carcosa
303
černobílý
pevná
2024
978-80-88662-05-1
první
Zdroj: Nakladatelství Carcosa
Růžena Jesenská, nedoceněná královna temné romantiky
Musím se přiznat, že než se mi Astaroth dostal do rukou, Růžena Jesenská pro mě představovala neznámou. Jméno na mě působilo povědomě jen díky autorčině neteři, novinářce Mileně Jesenské. Co si budeme povídat, převážná většina známých děl české literatury pochází z per mužů; stejně jako v jiných oblastech umění a historie se na přínos žen často zapomíná. Astaroth ovšem patří ke knihám, které dokazují, že k tomu rozhodně nedochází oprávněně.
Jesenská začala kolem roku 1885 publikovat básně v časopisech pro mládež, ale později se začala inspirovat symbolismem a dekadencí, což její tvorbu proměnilo. Snad v každé z jejích povídek se setkáme nejméně s jedním ze dvou pro ni typických témat – jsou jimi erotika a smrt. A ano, nezřídka spolu souvisí a neodmyslitelně se proplétají způsobem, který s sebou obvykle přináší tragický konec.
Jistě nejsem jediná, kdo u klasických děl mnohdy trpí, neboť číst pořád dokola o nudných a nerealistických ženských postavách bez špetky osobnosti se rychle omrzí. Neznamená to, že bych těmto knihám upírala jejich jiné kvality, jen je to svým způsobem docela bizarní. Úspěšní autoři starších sci-fi děl měli po kapsách poschovávané desítky synonym pro libovolný výraz a jejich fantazie neznaly mezí, ale bylo pro ně jednodušší si představit svět plný robotů, než svět, kde by ženě mohlo záležet na něčem jiném, než na dětech a manželovi.
Postavy Růženy Jesenské, ženské i mužské, působí se svými temně komplikovanými pohnutkami velmi skutečně. Vraždy a další zločiny z vášně jsou v povídkách Astarothu spíše pravidlem než výjimkou. Myšlenky protagonistů jsou detailně vylíčeny, díky čemuž jejich hrozivé činy dávají smysl, přestože bývá náročné s nimi skutečně sympatizovat.
Šok pro tehdejší české čtenáře
Autorčini současníci neskrývali pobouření nad tím, že se Jesenská opovažovala psát o nemanželském sexu. Erotické scény přitom zůstávají u lechtivých náznaků, nejedná se o žádnou pornografii obsahující detailní popisy. Vztahy, o nichž ve svých povídkách promlouvá, by nemohly být vzdálenější tehdejším normám. Najdeme mezi nimi například lesbickou romanci, incestní náklonnost mezi synem a matkou, mnoho tajných mileneckých afér či dokonce milostné vzplanutí mezi mužem a mořským přeludem.
Jesenská zachází s jazykem jako malíř s barvou nebo hudebník s nástrojem. Její slova popisují spíš emoce než realitu a smysly se v nich často prolínají. Forma povídek je stejně důležitá, jako jejich obsah. Básnické přívlastky a bohaté metafory se schovávají v každé větě a nádherně vystihují temnou atmosféru příběhů. V knize se také – nepřekvapivě – vyskytují výrazy a tvary slov, které bychom v jednadvacátém století nepoužili. Je na každém čtenáři, zdali dobový jazyk ocení, nebo bude považovat text za hůře srozumitelný.
Zdroj: Nakladatelství Carcosa
Povídky, u kterých se zatají dech
Sbírka Astaroth obsahuje celkem devatenáct mrazivých povídek. Kdybych měla každou z nich podrobně popisovat, museli bychom já i vy u této recenze strávit alespoň jeden dlouhý zimní večer, proto obsahem sbírky jen proletím jako vítr krajinou. Povídky jsou různě dlouhé, nejkratší sotva zaplní tři stránky, zatímco nejdelší se táhne přes šedesát.
Můj názor je takový, že autorčin talent nejlépe vyplouvá na povrch u povídek střední délky, v nichž dovede téma dostatečně rozvinout a zároveň až do konce udržovat napětí. Jakkoli se mi zamlouvala Jesenské květnatá mluva, nejdelší povídka zvaná Ztracené slovo mě nezaujala natolik, abych nadšeně hltala každou z desíti podkapitol. Téma nešťastné a neopětované lásky je podle mě lépe zpracované například v Noci ve starém zámku, kde se také setkáváme s komplikovaným rodinným vztahem, který vyústí v tragédii.
Nejkratší povídky ve sbírce se příjemně čtou a ještě více u nich vyniká zaměření na atmosféru a pocity namísto děje. V Morgue, mrazivém vyobrazení Paříže po francouzské revoluci, to funguje skvěle. Dialogů zde není třeba, popisy ulic naplněných mrtvými těly jsou dostatečně výmluvné. Naopak u Živého snu či Tajemného setkání mi něco chybělo k úplné spokojenosti. Snad jde o náznaky děje, kterým by prospělo více slov, než kolik jde vměstnat do několika stránek. Závěr přišel v okamžiku, kdy jsem ještě doufala, že se dozvím víc.
Dej si pozor, co si přeješ…
Nyní vyzdvihnu ty části sbírky, které mě oslovily nejvíc. Duše vypravuje příběh houslaře, jehož posedlost touhou vyrobit perfektní housle dosáhne nešťastného vrcholu. Jde o bolestivé varování před sobeckou ochotou zaplatit jakoukoli cenu za dosažení svého snu. O sedlákovi a smrti popisuje dohodu Smrti se sedlákem, která končí slibem, že se Smrt sto let neobjeví v jeho vsi. Očekávala jsem závěr, v němž by vesničané seznali, že Smrt je potřebná a nakonec by rádi uvítali její návrat, ale Jesenská překvapila zajímavějším zvratem. Pán lesů se, podobně jako Duše, zabývá temnou obsesí, která se hlavní postavě vymstí. V tomto případě se jedná o lovce, který sní o tom, že zastřelí nádherného jelena.
Dvě třešničky na dekadentním dortu Astarothu pro mě představovaly povídky Hřích a Pohádka o břečťanovém hradu. V první jmenované se dostáváme do hlavy starého tesaře, který dlouze zvažuje všechna pro a proti zapálení vlastní chalupy. Doufá ve vyplacení vysokého pojistného, ale vše se vyvine úplně jinak, než by si přál. Pohádka o břečťanovém hradu vypráví smutný osud rytíře, který se dvořil vdané paní hradu. Mám velmi ráda tragické pohádky Oscara Wildea a při čtení této povídky jsem si na ně nemohla s láskou nevzpomenout.
Povídková sbírka Astaroth vyniká květnatým jazykem, který dokonale navozuje mrazivou atmosféru temných příběhů. Vypráví o smrti, nešťastných láskách, zakázaných vztazích a obsesivních touhách. Příznivci dekadence a novoromantismu si během čtení budou chrochtat blahem, ale ne každý moderní čtenář na tom bude stejně. Více než sto let staré povídky Astarothu rozhodně mají dnešnímu člověku co říct, ale zub času se na nich i přesto podepsal. Archaické výrazy a způsob vyjadřování nemusí být šálkem čaje, který zachutná všem. Mám také drobné výtky k tempu, jakým děj některých povídek ubíhá. Celkově ale považuji Astaroth za krásné čtení, v němž téměř každá věta tvoří samostatný umělecký počin a vnitřní pohnutky komplikovaných postav jsou skvěle vykresleny.“
