Jméno autora Simone Luciani ze slavného studia Cranio Creations si většina hráčů představí pod komplexní eurohrou, u které herní doba spolehlivě přesáhne dvě hodiny a na BGG klidně dosáhne obtížnosti čtyři. Je ale potřeba dodat, že většina jeho titulů je velmi oceňovaná a mezi jeho největší hity patří Přehrada, Darwinovy cesty nebo Nukleum. V tomto směru jsou Ozvěny času jiná káva. Je to hra, která se snaží skloubit hloubku strategického plánování s dynamikou svižné karetní hry a to vše zabalit do vizuálu, který vám vyrazí dech. A abych byl zcela férový, na hře spolupracoval se Simonem Lucianim ještě druhý autor, Robert Pellei. No tak se pojďme podívat, jak to ve výsledku dopadlo a jakou hru nám vydavatelství Tlama Games lokalizovalo a přineslo na deskoherní stoly.
Jak se krotí vteřiny: pravidla v kostce
Ozvěny času jsou v jádru engine-buildingovou hrou s mechanismem správy karet v ruce (hand management). V řeči běžných lidí to znamená, že se hráč snaží udělat ze svých vyložených karet motor, kde se mezi sebou karty vzájemně ovlivňují, spouští své efekty, a tah hráče se tak stane silnějším. Každý hráč ve hře ovládá svou vlastní desku času, která připomíná jakýsi běžící pás o pěti pozicích. Cílem je poskládat co nejsilnější družinu z bytostí a artefaktů, dobývat zdroje moci a nasbírat co nejvíce vítězných bodů dříve, než hra náhle skončí. Podrobněji se na tah hráče a konec hry podíváme, ale to je vše. Komplexita hry odpovídá spíše rodinné hře, pro zkušené hráče se jedná skoro o filler a je to příjemná změna oproti hutnému, tři hodiny trvajícímu euru s padesátistránkovými pravidly. Tady přečtete pravidla za deset minut a za dalších deset to naučíte další hráče.
Trpělivost body přináší: unikátní časová osa
Prvním skvělým prvkem hry je fakt, že kartu, kterou zahrajete, nemůžete hned použít. Každá karta má na sobě číslo (jedna až pět), které určuje, na jakou pozici na vaší časové ose ji musíte položit. Za její zahrání platíte jinými kartami z ruky – to je právě onen hand management systém, který známe například z mé oblíbené karetní hry Marvel Champions nebo klasiky Dobyvatelé vesmíru a který vás nutí k neustálým a bolestivým rozhodnutím, kterou kartu obětovat pro dobro jiné. Jedná se o mou oblíbenou mechaniku, která sama o sobě nese velkou část hráčských rozhodnutí. Pravidlově jednoduché, herně skvěle napínavé.
Další vtip hry Ozvěny času je v tom, že karta se stává součástí vaší družiny (a tedy aktivní) až v momentě, kdy se dostane z desky času do vaší herní oblasti. Mechanismus je známý z poměrně nové hry Dávné vědění, kterému se obecně Ozvěny času trochu podobají. V Dávném vědění se monumenty staly minulostí a upadly v zapomnění, kdežto tady je to přesně naopak.
Tematicky to chápu tak, že ve fantasy říši povoláte pomocníka, který k vám ale musí nejprve dojít a postupně se k vám posouvá po desce času. K posunu dochází buď automaticky na začátku každého kola, kdy se všechny dílky posunou o jedno pole doprava, nebo pomocí akce hráče, kterou můžete tok času urychlit. Případně do hry vstupuje váš engine a některé vyložené karty a symboly vám umožní spustit efekt pro posun karet nebo času. Jakmile karta dojde až k vám, můžete ji začít využívat.
Čtyři živly a dvě kostičky: možnosti vašeho tahu
Ozvěny času operují se čtyřmi frakcemi: voda, obloha, země a dřevo. Každá má svůj styl – některá se soustředí na dobírání karet, jiná na bodové multiplikátory nebo agresivnější interakci. Posledním, pátým typem jsou karty artefaktů, které nepatří žádné frakci. Ve svém tahu máte k dispozici dvě akční kostičky, které umisťujete na svou desku, abyste vykonali jednu ze čtyř jednoduchých možností. První je dobrat dvě karty (klasika, ale bez karet nemáte, čím platit). Dále logicky zahrát kartu na časovou osu po zaplacení nákladů. Třetí možností je výše zmiňované posunutí dvou karet po časové ose. Poslední možností je jediná akce, která je zároveň jedinou interakcí mezi hráči, a to je dobytí nebo opevnění zdroje moci.
Zdroje moci jsou specifickými místy v herním světě, která jsou reprezentována kartami uprostřed stolu a která nabízejí silné bonusy. K jejich dobytí potřebujete v družině bytosti s dostatečnou silou, jež je na jednotlivých místech uvedena. Ale pozor – jakmile toto důležité místo ovládnete, bytosti použité k jeho obraně se zasunou pod něj a ztratí své schopnosti (zůstanou jim jen ikony). A co je ještě horší? Soupeř vám může zdroj ukrást, pokud přijde s ještě silnější partou. Tahle přetahovaná o karty je skoro jediná interakce ve hře, jinak si téměř vše ostatní řešíte u sebe.
Zároveň opevnění všech zdrojů moci vede k jednomu z konců hry, takže je dobré mít o nich přehled. Nehledě na to, že nějaký zdroj budete chtít získat, protože se jedná o poměrně slušnou porci bodů na konci hry. Pokud jsem psal, že je to téměř jediná interakce, tak ještě doplním, že některé karty donutí soupeře odhodit karty nebo žetony bodů. Pokud byste s tím měli problém, pravidla umožňují tyto karty odstranit. Mně to nikdy ve hře nevadilo, takže light verzi jsem ani nehrál.
Malinko nepřehledné je to s druhým koncem hry, ve kterém mohou zdroje moci sehrát roli – jeden z hráčů bude mít družinu o velikosti dvanácti karet. Jenže – když pošlete vaši družinu dobývat zdroj moci, karty družiny se do celkového počtu přestanou počítat, zato se počítá dobyté místo za dvě karty. Když ale o zdroj moci přijdete, všechny karty družiníků se vám vrací a opět fungují, jak mají. Ve více hráčích jsem měl občas problém narychlo spočítat, kdo kolik karet má a může mít, a tudíž zjistit, jak blízko konci jsme. Chtělo pár partií, než jsem si to trochu zautomatizoval.
Dojmy z hraní: satisfakce versus frustrace
Když poprvé rozjedete své časové kombo, máte skvělý pocit ze hry. Moment, kdy vám z desky vypadnou dvě karty najednou, vy je přivoláte do družiny, jedna spustí efekt druhé, vy získáte vítězné body a jako volnou akci díky efektu plamene ještě doberete karty nebo posunete další dílek, je mechanicky neuvěřitelně uspokojující. Ozvěny času v těchto chvílích excelují jako chytrý a odměňující puzzle. Ikonografie je jednoduchá a přehledná a opravdu se vám občas podaří vykouzlit hezké kombo. No a vy se snažíte vymyslet další skvělý tah, čekáte až se k vám připojí Stavitel, který vám aktivuje efekt žlutého plamene, díky kterému váš aktivní Zloděj posune další dvě karty směrem k vám… no přesně tohle přináší ten krásný požitek ze hry! Problémem je, že to chvíli trvá.
Láska na první pohled: vizuální hodování
Tady to vezmu stručně – svět Ozvěn času je nádherný a už minimalistická krabice na vás dýchne tajemnem. Vnitřek je ale neuvěřitelně pestrý, sytě barevný a antropomorfní zvířata v mystických pózách a detailní kresba Giovanniho Caloreho vytvářejí atmosféru, která vás do hry vtáhne mnohem víc, než byste u suché karetní mechaniky čekali. Vydavatelství TLAMA Games navíc odvedlo skvělou práci na lokalizaci, ikonografie je přehledná a po dvou kolech už pravidla v podstatě nepotřebujete. Další velkou pochvalu si zaslouží celkové zpracování, protože vás čeká můj milovaný dvouvrstvý karton, ve kterém dílky času nebo kostičky krásně drží. Dílky času se svým zobáčkem umožní krásné vkládání kousků do sebe, a karton tak nemusíte nikam násilně rvát a poškodit si jednotlivé komponenty. Plastový insert je funkční a vše se do něj vejde.
Temná strana času: interakce a náhoda
Tady ale narážíme na body, kde se Ozvěny času začínají lámat. Prvním kamenem úrazu je vliv náhody. Síla karet je v balíčku rozložena od nuly do pěti. Háček je v tom, že karta se silou pět je v balíčku o více než sto kartách třeba jen jedna. Pokud máte smůlu na lízání karet a nechodí vám nic se silou vyšší než dva, dobývání pro vás bude obtížné, protože soupeř vás přebije silnějšími kartami. Zdroje jsou klíčovým multiplikátorem bodů a může se stát, že jeden hráč díky šťastné ruce na karty uteče a ostatní ho už nemají šanci dohnat.
A není to jen o síle – připravujete si nějaké karty a čekáte, že vám přijdou podobné nebo ze stejné frakce, aby se vám to hodilo do případných kombinací. Ale ono ne, najednou vám místo vodních začnou chodit lesní, kdežto váš soupeř už řetězí každý svůj tah. Znám to samozřejmě i z jiných her (třeba Archa Nova je v tomhle často taky prokletá) a vždy mě trochu mrzí, že mi to moc nechodí. Tady je menší výhodou, že hra netrvá moc dlouho. A zase oceňuji, že každá partie se vyvíjela jinak a v jedné hře jsem si jednoduše získával karty, v jiné zase snáze přivolával.
Druhým problémem je, že Ozvěny času trpí určitou nevyrovnaností tempa. Než k vám doběhnou první členové družiny, najdete artefakt nebo dobudete zdroj moci, moc kombinační to není. A když se vám začne dařit komba skládat, musíte si pospíšit, protože se pravděpodobně bude blížit konec hry. Mechanismus se mi opravdu líbí a baví mě, jen je škoda, že u většiny partií jsem si budovaný engine chtěl rozjet ještě pár dalších kol. Soupeři už ale měli neúprosně velkou skupinu blížící se dvanácti kartám a konec byl na spadnutí. Hra je totiž dohratelná zhruba za čtyřicet minut (zkušenější hráči i rychleji) a musím říct, že já bych si ještě dvacet minut dopřál. Občas ve mně konec zanechal hořkou pachuť.
Herní dobu jsem již zmiňoval a jedná se určitě o rychlejší hru, kdy partie netrvaly nikdy déle než hodinu a u opakování byly výrazně rychlejší, ve dvou se tak dá stihnout opravdu do půl hodinky. To ale přináší i rozdílné hraní. Ve dvou máte druhého hráče více pod kontrolou a stíháte sledovat, jak moc se blíží ke konci. Jenže partie zase letí dopředu velmi rychle a konec je opravdu za chvíli.
Ve čtyřech máte čas si svůj tah rozmyslet, ale zase je daleko obtížnější stíhat sledovat soupeře. Takže se vám může klidně stát, že budete dumat nad svým mistrovským tahem, zatímco někdo ohlásí konec hry. Zároveň se hravě stane, že pokud nemáte ještě dobře rozjetý engine a někdo ano, tak odehrajete svůj tah velmi rychle a pak si chvíli počkáte na soupeřův posun tady a novou kartu tam a jeden zdroj tu...
Ozvěny času jsou zajímavým titulem, který se ale neobešel bez chyb. Na jedné straně stojí parádní mechanika hand-managementu, časové osy, která vás nutí přemýšlet v několika dimenzích dopředu, a naprosto špičkové vizuální zpracování. Na straně druhé je tu značný vliv náhody při dobírání karet a potenciálně frustrující dohánění soupeře. Pro hru také mluví velmi přístupná pravidla, takže ji můžete rozjet opravdu za pár minut. Nároční a komplexní hráči ji ale zase tak neocení, možná jako výplň mezi zmiňovanou Přehradou a Darwinovými cestami. Pokud ale hledáte svižnou, krásnou a pravidlově velmi přístupnou hru, Ozvěny času můžu doporučit. Možná vás bude někdy mrzet, že hra skončila příliš rychle nebo že je někdy těžké soupeře dohnat, ale tady vám nic nebrání dát si další hru a do hodinky zahrát druhou partii.
