Soudit knihu podle obalu nese určitá rizika. Jde o přímočarou, subjektivní kritiku, při níž každý knihomol odsoudí titul jen proto, že se mu nelíbí jeho grafické zpracování. V mnoha případech tak dáme přednost té „hezčí“, od níž očekáváme něco kvalitního, jen aby nás ve finále nemile překvapila svou nenápaditostí. Právě „ošklivá káčátka“ v sobě často skrývají to, po čem správný čtenář touží. Pro některé může být takovým titulem 531 od Honzy Vojtíška, českého autora hororových příběhů, jenž čtenáře zavede do hrůzostrašného života lidí žijících pod jednou střechou.
Autor:
Vydavatel:
Žánr:
Redakce:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Honza Vojtíšek
Golden DogGolden Dog
Horor
Martin Štefko
336
černobílý
brožovaná
2026
978-80-7711-011-2
9788077110112
první
Zdroj: Golden Dog
Honzo, jdu do baráku!
Děj titulu 531 od nakladatelství Golden Dog se odehrává v jednom domě na ulici Jiřího Karáska. V rozmezí desítek let jsou čtenáři svědky osudů několika rozmanitých postav, které tu prožívají své poklidné životy. Jenomže každý byt v sobě ukrývá něco temného, zlého, o čem by se ani soused žijící ve vedlejší bytové jednotce neměl dozvědět. Jak ale zabránit zlu, které bydlí naproti vám, a jak proti němu můžete bojovat, když ani nevíte, jakou podobu ve skutečnosti má?
Povídková struktura patří nepochybně k největším přednostem knihy. Svádí vás, abyste v jejím čtení pokračovali a pozorně se zamýšleli nad tím, jaké příběhy vám běží před očima. I když je většina z nich kvalitní, najde se tu pár slabších povídek, které nemusí sednout všem. Ovšem ty na kvalitě knihy nijak neubírají, spíše svým experimentováním s vypravěčskými technikami místy vybočují ze zajetých kolejí. Celkově kniha obsahuje třináct povídek z prostředí jednoho domu, ukrývajících hrozné tajemství. Toto tajemství ale není plně odhaleno a pokud doufáte v nějaké vysvětlení a jistý závěr, nepotěším vás. Vojtíšek napříč celou knihou buduje temnou, mysteriózní atmosféru, jejíž potenciál však ve finále nevyužívá naplno. Nenechá vás nahlédnout za oponu a nevysvětlí vám, o čem jeho dílo vlastně pojednává. Místo toho vás zahltí otázkami, na něž si musíte odpovědět sami. Autorovi se nedá upřít, že si se čtenářem neustále pohrává a dělá to tak šikovně, že s ním jeho hru hrajete, i když nevíte, jak přesně skončí.
Ačkoli mám k závěru určité výhrady, nemůžu říct, že by se mi nelíbil. Po jeho dočtení vás motivuje k tomu, abyste si knihu přečetli ještě jednou a dávali tentokrát pečlivý pozor, jak na sebe jednotlivé osudy protagonistů navazují, jakou roli v nich hrají a jaký vzorec dohromady vytvářejí. Časové rozdělení je příjemným zpestřením, které s každou přibývající povídkou prozrazuje něco málo o osudech postav. Příběhy se sice dají číst samostatně bez toho, abyste znali návaznost těch předchozích, ale okradli byste se tak o onen děsivý dojem, se kterým autor pracuje. Právě zde se ukazuje síla Vojtíškova díla, protože jednotlivé příběhy vytvářejí historii onoho místa a jeho obyvatel. Kousky mozaiky se tak postupně skládají dohromady a proměňují se v něco nepopsatelně děsivého. Pokud by kniha byla koncipována jako román, určitě by také zaujala svým provedením, ale nezanechala by ve čtenáři onu nepříjemnou stopu, která vás po jejím dočtení bude doprovázet.
Máte doma strašidlo? A můžu ho vidět?
Mezi třinácti povídkami se najde několik povedených kousků. Nejvíce se mi líbily Prkna (1967), Slib (1992), Z druhé strany (1998), Podoby (2013), 17 (2016), Portál (2025). Právě tyto zprostředkovávají onen strach z neznáma a několikrát se při jejich čtení neubráníte nepříjemnému mrazení v zátylku společně s pocitem, že za vámi někdo nebo něco stojí. Některé z těchto příběhů rovněž nabízejí určitou formu odlehčení a humoru, které mohou působit rušivě, ale ve výsledku jsou přirozené a dodávají povídkám vlastní identitu, s níž se odlišují od ostatních. Mají své tempo, atmosféru a dohromady tvoří originální, leč temný obraz toho, co by málokterý smrtelník chtěl zažít na vlastní kůži.
Naopak povídky jako Panenky (1988), Narozeninová dívka (2006) a Sklípkan (2010) působí po narativní stránce slabším dojmem, ale i přesto v nich zalíbení naleznete. Drží se více při zemi a působí spíš jako samostatné jednohubky, které do autorova literárního vesmíru moc nezapadají. Každá z nich ale v sobě ukrývá potenciál, který Vojtíšek bohužel nevyužil naplno.
Aktéři, kteří v knize vystupují, se sice odlišují od ostatních postav, ale k srdci vám nijak nepřirostou. Na budování vazeb tu není tolik prostoru, a pokud si přece jen nějakou vybudujete, s další povídkou na ni zapomenete. V rámci necelých čtyř set stránek se vymění desítky postav, z nichž některé ještě vystoupí i v nadcházejících příbězích, ale ve vedlejší nebo epizodické roli.
Zdroj: Golden Dog
V tom domě straší… a také na papíře
Titul 531 má šanci zaujmout ty, kteří se pod peřinu neschovávají a noční můry si podávají nejen k snídani, ale také k večeři. Mrazivý, chytlavý, ale zároveň inteligentní a podmanivý povídkový soubor o několika lidech žijících v jednom paneláku napříč desítkami let si vás získá promyšlenou strukturou, která se jen tak nevidí. Přestože některé příběhy zaostávají za těmi nejlepšími, jejich promyšlená kompozice a originalita vás nakonec utvrdí v tom, že jejich nedostatky s přimhouřenýma očima ignorujete.
Přestože mám k hororu jako žánru velmi blízko, jeho literární podoba mě moc nepřitahuje. Stojím si za názorem, že tištěná podoba toho nejstrašlivějšího, co lidská mysl dokáže vyplodit, nedokáže uchopit tak dobře, jako tomu je u kinematografie a videoher. Po dočtení Vojtíškova počinu 531 se můj názor změnil a přesvědčil mě dát literárnímu hororu, zejména tomu českému, druhou šanci a prozkoumat jeho zapadlá zákoutí, o nichž jsem ani nevěděl, že existují. Nakladatelství Golden Dog opět vsadilo na jistotu a jejich knižní novinka by těm, kdo se tmy, krvelačných monster nebo paranormálních jevů nebojí, neměla utéct.
