Teroristé si brousí zuby přímo na prezidenta a jeho dceru. Zachránit je může už jen hráč v roli elitního člena speciální jednotky, který musí spoléhat na vlastní fyzičku, rychlé reflexy a přesnou mušku. Právě na této jednoduché, ale funkční premise staví Aim Assault, strhující VR střílečka od českého studia DIVR Labs, která sází na intenzivní zážitek a nebojí se vyzvat hráče k fyzicky náročným výkonům.
Automatový zážitek
Hra se otevřeně hlásí k odkazu klasických arkádových rail shooterů se světelnými pistolemi, jaké v 90. letech reprezentovaly série Virtua Cop a především Time Crisis. Princip je stejný: hráč se po úrovni nepohybuje volně, ale je „tažen“ po předdefinované trajektorii, přičemž se soustředí výhradně na střelbu, krytí a rychlé reakce. Ve virtuální realitě však tento zdánlivě staromódní koncept získává novou energii.
V rámci VR jde navíc o překvapivě opomíjený subžánr. Několik výraznějších titulů, například Arktika.1 (exkluzivita pro Oculus Rift) nebo Blood & Truth (exkluzivita pro původní PlayStation VR), vzniklo především za účelem demonstrovat technologické možnosti konkrétních platforem. Když teď řeknu, že Aim Assault patří ke hrám, jimž se vzrušení z hraní klasických rail shooterů podařilo přenést do VR úplně nejlépe, nebude to vzhledem k absenci konkurence působit až tak pochvalně. Hra každopádně obstojí i tehdy, když se na kvalitu alternativních titulů nebudeme vůbec ohlížet.
Hýbej se, člověče!
Silnou stránkou titulu je práce s pohybem a komfortem ve VR. Zatímco řada jiných her kvůli riziku nevolnosti volí statické pozice nebo teleportaci, Aim Assault si udržuje dynamiku velkolepého akčního filmu. Dosud asi nejlépe zpracovanému „Time Crisis pro virtuální realitu“, hře Crisis Brigade 2, právě tato dynamika znatelně chyběla. Když hráč střílí ze statických stanovišť, mezi nimiž se pohybuje přískoky, nepůsobí to prostě tak dravě jako plynulý pohyb v Aim Assault.
Základem hratelnosti je přesná střelba bez mířících asistentů či speciálních ukazatelů. Můžete si sice nechat zobrazovat záměrný kříž, který vám ulehčí některé momenty (například, když potřebujete trefit zlosyna, co se schovává za rukojmím), ale nepředstavuje zdaleka tak velkou oporu, jako třeba souvislý laserový paprsek, jenž s mířením pomáhá v jiných VR hrách. Míření ve virtuální realitě je náročné, protože musíte být schopni zbraň správně naklonit ve všech možných směrech, dívat se rychle přes mířidla a stabilizovat zápěstí. Hra na vás přitom stále tlačí, abyste byli co nejrychlejší.
Zatímco v Time Crisis (i v již zmíněném Crisis Brigade 2) se kryjete za překážkami, v Aim Assault nepřátelské projektily létají pomaleji a musíte jim uhýbat. Hra je kvůli tomu až překvapivě fyzicky náročná a vyčerpávající. Přestávky jsem si rozhodně musel dělat mnohem častěji, než třeba při hraní Beat Saberu na vysokou obtížnost.
Pot a krev
Když už jsme u té obtížnosti, tak bych rád poznamenal, že Aim Assault je nekompromisní a nemilosrdný. Nepřátelé vás snadno zahltí, někteří jsou pancéřovaní a mají jen specifická slabá místa, před hlaveň se vám pletou nevinní civilisté a neustále na vás tlačí šibeniční časový limit. Jen na nejnižší obtížnost, při níž se vám nezapočítává skóre do globální tabulky, časové omezení chybí a všechny úseky můžete libovolně opakovat. I tak vás od dohrání bude dělit hodně potu a nadávek.
Pokud jste šikovní, je Aim Assault kratičká hra, což v rámci žánru nepřekvapí. Je možná škoda, že ze sedmi příběhových levelů jsou dva vlastně jen zopakováním toho předchozího, akorát jimi probíháte v opačném směru a na rameni přitom nesete chráněnou osobu. Hraní si však můžete prodloužit ještě odemykáním dodatečných zbraní nahrazujících výchozí pistole, které zážitek výrazně mění.
V prvních pěti levelech se většina nepřátel nachází přímo před vámi, byť pár jich vyskakuje i zboku, a podle toho, jaký máte headset (a jak přesně seřízený), se někdy mohou nacházet mimo vaše zorné pole. V šestém levelu mě již nepřipraveného zaskočila nutnost ohánět se virtuální pistolí v celých 360 stupních, neboť můj herní prostor je bohužel malý a nemohu se v něm úplně bezpečně fyzicky otáčet, aniž by hrozilo, že v herním zápalu něco rozbiju. Bylo by jistě dobré přidat i možnost otáčení analogovou páčkou.
Na PC i na Questu
Po technické stránce není Aim Assault moc co vytýkat. Hrál jsem PCVR verzi i tu pro Meta Quest a příjemně mě překvapilo, jak hezky obě vypadají. Ta určená pro stand-alone headset od Mety má samozřejmě méně detailů a zejména chudší světelné efekty, což ji vlastně dělá o něco jednodušší a přehlednější. Zážitek je však podobný na obou platformách a ani na jedné nechybí efektní ničení okolního prostředí, které vám dá pocit, že se nacházíte ve filmu od Johna Woo či Michaela Baye.
Aim Assault je intenzivní VR střílečka s jasně vymezeným designem, který ale zároveň klade poměrně úzké mantinely tomu, jak dlouho dokáže bavit. Kratší herní doba, opakování některých úrovní a omezená variabilita situací znamenají, že hra spoléhá spíš na vysokou obtížnost a fyzickou náročnost, než na postupné rozvíjení nápadů. To z ní dělá titul, který si nejvíce užijí hráči hledající koncentrovaný arkádový zážitek.
