Že i ženy se vyznají v typicky mužském žánru, tedy hororu, se nám pokusila ukázat skupina autorek, jejichž antologie byla vydána pod názvem Bolestíny. Samotný název celkem jasně ukazuje, co se od sbírky povídek dá čekat. Akorát, že vlastně ne. Zatímco dostanete ukázky lidské bolesti opředené do temných stínových pavučin, ukážou vám autorky i cosi jiného, podstatného. Totiž že lidé nejsou ctnostné bytosti a ty největší hrůzy v sobě skrývají právě oni.
V antologii se nám představí ženy spjaté s vydavatelstvím Golden Dog, konkrétně Veronika Fiedlerová, Ludmila Svozilová, Tereza Kadečková, Karin Novotná a poslední povídkou celou knihu zaštítí i sama editorka, Madla Pospíšilová Karasová. Nemálo důležité jsou pro knihu i sporadické ilustrace KiRi Karmy a doprovodné básně Jany Dvořáčkové. Úvodním slovem pak knihu doplnila Kristýna Sněgoňová.
Editor:
Autoři:
Vydavatel:
Žánr:
Ilustrace:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Formát:
Hmotnost
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Madla Pospíšilová Karasová
Antologie
Golden Dog
Horor
KiRi Karma
350
černobílý
brožovaná
104×174 mm
270 g
říjen 2025
978-80-53027-75-5
9788053027755
první
Zdroj: Golden Dog
Když dva dělají totéž, nikdy to není totéž
Tohle přísloví asi nejvíc popisuje, jak jsem se cítila během i po dočtení antologie. Od prvních dvou povídek mi totiž bylo jasné, že každá autorka přichází s něčím jiným a libuje si v jiných tématech, vyprávěcích postupech a má i dost jiný jazyk. To je přesně to, co po antologii chcete – nakouknout do práce vícero autorů. Jenže je také nutné poznamenat, že povídky samotné toho mnoho nespojuje.
Jasně, všechny jsou hororové. I když bych namítla, že některé opovážlivě balancují na hranou mezi hororem, thrillerem a temným fantasy. Čekala jsem, že je všechny budou spojovat ženské postavy, ale ač je většina povídek vyprávěna ženami, neplatí to znovu všude. Nicméně se často objevuje jako jedna z ústředních postav matka nebo partnerka snažící se ochránit, co je jí drahé. Zkusila jsem tedy jít hlouběji, abych přišla na to, co antologii kromě žánru hororu a povídky spojuje. Kniha je dělena na tři oddíly, Bolest, Stíny a Vyznání. Povídky v oddílu se k sobě ale na první pohled hodí stejně dobře, jako k povídkám z oddílu jiného. Nakonec jsem však přišla na to, proč k sobě všechny povídky docela pasují.
To, co mají všechny společné, je totiž lidská zvrácenost. Někdy schovaná hodně pod povrchem, v případě některých povídek naprosto očividný, ústřední námět. Povídky totiž perfektně pracují s tím, čeho jsou lidé schopni. Ne nutně bezdůvodně, některé se inspirují traumaty, která nakonec vyústí v nemorální chování (Hvězdu na čele máš, má Ester nebo Smrtnoš), některé si neberou servítky s charakterem lidí vůbec (Přání, Noc na liščí skále). Ale všechny jasně ukazují, kolik toho lidé obětují pro své vlastní zájmy – a zdůrazňují, že málokdy obětují sami sebe.
Klasické, přesto pevné jádro sbírky
V antologii je několik povídek, které vás tematicky a dějově ani nenadchnou, ale ani neurazí. Jsou to většinou prosté duchařské náměty s motivy starých domů, nadpřirozených tvrdě spících (a pak probuzených) sil a s paranormálními druhy aktivit. Mezi tyto povídky řadím Vnitroblok, Kruh, Holčičku, Kostelník nebo konečnou povídku, Starý dům. Jsou prosté, ale pořád dobře napsané, a jestli jsou pro vás duchové horší než tekoucí krev, rozhodně vám z nich bude běhat mráz po zádech. Některé používají i svérázné vyprávěcí postupy.
Ale já musím vždycky mít něco speciálního, už jsem taková. Nepřekvapilo mě proto, že mě nejvíce zaujaly právě ty povídky, co se tematicky nejvíce vymykají. Z hlediska námětu velice kladně hodnotím povídky Vážka, Přání a Není růže bez trní. První a poslední profitují z představy technologicky pokročilého světa, kde se nám ten pokrok trochu – trochu více – zvrtne. Nepůjdou vás sice vraždit roboti, ale považte – nahlédnout do posmrtného života nebo sázet geneticky upravené sazenice zeleně do mršin… jo, to nejsou příjemné představy. Za to Přání by mělo dostat trigger warning. Dám vám ho aspoň já. Je to příběh o opravdu veliké zvrácenosti a krutosti, kterou nic nezastaví, doslova příběh muže libujícího si v sadismu. Dost mě zaujal, ale stejně tak mě i děsil a znechutil.
Z hlediska vlastního worldbuildingu a profesionálního oscilování na hraně žánrů musím vyzdvihnout Smrtnoše (v obsahu jako Smrtonoš, ve zbytku knihy Smrtnoš?). Je to temné fantasy zkřížené se sci-fi, které ale detailností některých výjevů pasuje i do čistého hororu. Jedná se o skutečně zajímavý příběh, který by se s klidem mohl stát základem pro větší román nebo klidně celou knižní sérii. Jako jediný příběh také nebyl lokalizován v naší české krajině a vytvořil si vlastní svět. Svojí komplexností však nezapadal do prosté povídkové antologie, opravdu by se spíše prosadil jako větší dílo.
Andělé, nebo démoni?
Dvě povídky, co se mi nejvíc usadily v hlavě a už v ní bezpečně zůstanou, by samy sobě stály v kontrastu. Jedna vzlétá k oblakům, druhá vás vrátí nohama na zem. Nejsou ve stejném oddílu a kromě těch zvláštních lidských tužeb si nejsou moc blízké, ale stejně jsem se je obě rozhodla ocenit trochu detailněji.
První je Až mě povolají k sobě od Veroniky Fiedlerové. K této autorce se vrátím ještě jednou, ale zatím si řekněme, že její vyprávěcí styl ve všech třech povídkách, kterými přispěla, perfektně pasuje hororovému žánru. Dynamický, svižný, tak akorát emotivní.
Hlavní postavou Až mě povolají k sobě je výjimečně muž, Richard, který se jednoho dne dostane do nemocnice se zvláštními výrůstky na zádech. Ty mu způsobují obrovské bolesti a doktoři mu s nimi nemohou pomoci. Když původ výrůstků vyjde najevo, Richard už se nemůže vrátit do svého běžného života. Místo toho je vystaven obrovskému neštěstí, za které může dominový efekt. Příběh je od začátku členěn na dvě linky: Richardovu a linku tohoto domino efektu. Ze začátku to nebude dávat žádný smysl, ale krásně a precizně to do sebe zapadne. Jediné, co mě mrzí, je příliš otevřený konec. Disponuje jím sice většina povídek, ale aspoň se vyřeší konkrétní situace – tady ani to. Nuž, odpověď budeme muset nahánět v oblacích.
Zdroj: Golden Dog
Osobní klenot
Naproti tomu Hvězdu na čele máš, má Ester je brutální připomínka toho, co trauma dokáže udělat se člověkem. Na scénu vstupuje česká rodina skládající se z profesionálního vojáka Petra, jeho upracované ženy Ester a malé dcerky, Amélie. Společně se na kolech vydávají na chalupu, kterou Petr nově pořídil. Povídka propojuje pohledy všech tří postav, takže velice brzy zjistíte, že každý člen rodiny trpí vlastním traumatem. Ta vytváří složitou dynamiku ve vztazích rodiny, která je pro příběh naprosto stěžejní, a momenty, při kterých tuhne krev v žilách, se tu rozhodně nešetří. Konec mě pak usvědčil v tom, že tato povídka, nakolik se může zdát prostá, v mých očích kraluje celé antologii.
Prequel k románům
Poslední dvě povídky, které musím zmínit, jsou Kravín a Na Liščí skále. Při čtení té první jsem dlouho přemýšlela nad tím, že se jedná o možná až příliš detailní a komplexní příběh, vzhledem k tomu, jak otevřený je jeho konec. To všechno pro takové zakončení? Ne, že by na tom bylo něco špatného, chápala bych za tím autorské gesto oživující stylistiku povídky tím, že ji autor prostě utne v nejlepším. Ale pak jsem zjistila, že to tak není.
Obě povídky totiž sledují stejné dvě postavy: Benedikta (Antonína) a Ester. Benedikt má nadání, díky kterému vnímá paranormální aktivity, je schopný vidět vzpomínky usazené na zvláštních místech a promlouvat s duchy. Společně s Ester, která rovněž stojí na pokraji světa lidí a duchů, se v obou povídkách pokouší vyřešit tajemství dvou míst – nejprve starého kravína a potom hradu Fuchštejn.
Fanoušci Veroniky Fiedlerové, která za těmito povídkami stojí, už asi tuší, že se jedná o prequelové povídky k jejím románům. Ale nebojte, povídky i jako samostatně stojící příběhy stojí za četbu, dokonce bych řekla, že v antologii stojí kvalitativně velice vysoko. Hororové prvky sice stojí na mírně otřepané duchařině, ale styl autorky a pohrávání si s detektivním žánrem povídkám přidávají speciální kouzlo.
Opravdu dobře konstruovaný sborník
Pojďme spolu v této recenzi na chvíli ocenit knihu i jako celek, protože tak ji budete nejspíš napoprvé číst. Vyzdvihuji zapojení paratextů různých žánrů. Básně Jany Dvořáčkové, které představují každou ze tří částí, jsou skvělým atmosférickým úvodem do světa povídek.
Nemálo se mi líbilo i úvodní slovo Kristýny Sněgoňové, které toho spoustu osvětlí a zároveň perfektně navnadí na tuto zbrusu ženskou antologii. Ilustrace Kiry Karmy jsou fascinující směsicí fragmentárnosti a černobílého zpracování, působí jako náhled do rozbitých duší, které prostupují všechny povídky v knize.
A ještě jedna věc – kniha je opatřena medailonky autorek psanými nadšenými fanoušky! Takže za mě prostě není třeba váhat. Jestli chcete nadchnout spoustou děsivých, brutálních a mnohdy hlubších příběhů, jste s antologií Bolestíny na správném místě!
Výhradně ženská antologie Bolestíny otevírá krajinu lidské zvrácenosti, krajinu nepochopitelných činů a lidstva bez skrupulí. Témata a náměty se mísí v dobře osvědčených kombinacích, ale jsou tu i více novátorské přístupy k hororu. Styl vyprávění a jazyka autorek skvěle koresponduje s hororovým žánrem, tyhle ženy moc dobře ví, co dělají! Stíny a bolest, temná tajemství a místa, láska jdoucí za hranice života a smrti, ale hlavně rozbité duše postav – to všechno a mnohem víc skrývá tenhle povedený kousek hororové literatury!
