Nevím, jak vy, ale já mám už od malička tendenci tíhnout spíše k temné straně. V pohádkách jsem vždy fandila záporákům a princeznám přála, aby své „šťastně až do smrti“ strávily v náručí protagonistů představujících zlo. Tento nešvar se se mnou drží až dodnes a do značné míry ovlivňuje můj výběr knih, filmů, videoher i deskovek. Už jen při zaslechnutí názvu Čarostíny jsem tudíž věděla, že je to kousek dělaný přímo pro mě. Logo dílny Unstable Games navíc říkalo, že nemohu šlápnout vedle. Vydavatelství Blackfire do češtiny lokalizovalo i předešlé počiny studia, jako Labilní jednorožci nebo Chlupatí zabijáci, a v obou případech šlo o zdařilé hry. Čarostíny přece musí být stejně tak skvělé… to jsem si ze začátku myslela také.
Zkrotíš stíny, nebo ony zkrotí tebe?
Když se začtete do úvodního slova pravidel, uvítá vás věta, že Čarostíny jsou strategickou deskovou hrou, v níž s ostatními hráči svedete nadpřirozenou bitvu o titul největšího stínomága. Bohužel musím nesouhlasit se slovem „strategickou“, protože Čarostíny řídí náhoda smíchaná se štěstím, a to v zatraceně vysoké míře. Než se vrhneme na rozbor hry jako takové, pojďme se podívat pod víko krásně zdrobeného balení. V plastovém insertu naleznete hotový poklad. Vše má své předem dané místo a ukládat komponenty do jednotlivých sekcí, když do přihrádek zapadají s milimetrovou přesností, je tuze blažený pocit. Sedm velkých hexových dílků představuje herní mapu, po níž se budou pohybovat čtyři postavy symbolizované oboustrannými deskami hráčů a čtyřmi dřevěnými figurkami. Vaši pozornost jistě upoutá také sada pěti nádherných kostek společně s žetony zdrojů a kartami protikouzel, společníků i hlavního balíčku. Celkově vzato, obsah splňuje očekávání na jedničku s hvězdičkou. Co tam máme dál?
Čarostíny si zahrajete minimálně ve dvou a maximálně ve čtyřech hráčích. Doporučený věk říká, že do vod temné magie by se neměly pouštět ratolesti mladší dvanácti let, a herní doba odkazuje na třicet minut až jednu hodinu. Závisí však na tom, kolik se vás sejde u jednoho stolu. Casting Shadows, jak se hra jmenuje v originálním znění, má k dispozici rozšíření umožňující sehrát partii až v šesti lidech, ale to do češtiny přeloženo není.
Když nevinná podoba skrývá záludné schopnosti
Než se vrhnete do víru boje na život a na smrt, musíte učinit výběr postavy. V základní hře si můžete zvolit vlčka Ňuchala, axolotla Žabžu, lišku Kita nebo ještěrku jménem Dejmek. Na (na můj vkus docela velké) desce hráče najdete krásnou ilustraci hrdiny, která obsahuje i otočný ukazatel životů na jedné straně a ukazatel stínové energie na druhé. Aby toho nebylo málo, deska hráče je oboustranná, takže zatímco hledíte na roztomilou verzi postavy, opačná strana zobrazuje její stínovou krutopřísnou podobu největšího rváče v okolí. Doporučuji nevolit jen podle vzhledu, protože přesně tato strategie se mi při první hře vymstila.
Postavy jsou v základní podobě milá a nevinná stvoření, ale jakmile se vám povede probudit jejich stínovou verzi, přidávají se k tomu i záludné schopnosti. Tady narážíme na velký problém, že právě ty nejsou vůbec vyvážené. Zatímco Kit bude za tři stínové energie udělovat jeden bod poškození každému nepříteli nehledě na jeho pozici, třeba takový Ňuchal za čtyři stínové energie každému udělí ránu tak silnou, jako je stav jeho životů −4. Když se tak hráči podaří Ňuchala rychle – a že to jde – transformovat do stínové podoby bez jediné nebo s minimální ztrátou života, způsobí všem klidně 10+ bodů poškození, což je šílené vzhledem k tomu, že startovní pozice je osmnáct životů. Modlím se, abychom pokyny na kartě pochopili špatně, ale ani po dlouhém dumání jsme nepřišli na způsob, jak si tuto schopnost vyložit jinak.
Opomenuté detaily a hledání rovnováhy
Příslušné desce hráče náleží i dřevěná figurka. Hexové dílky lokací rozestavte dle návodu a svou figurku položte na domovský dílek dané postavy. Dle pravidel rozmístěte karty z hlavního balíčku vedle okrajových hexových dílků mapy kromě Prastaré pouště, vedle níž přijde zamíchaný balíček protikouzel lícem dolů. Jakmile dokončíte rozdělování karet z hlavního balíčku, stane se z něj dobírací balíček. Kousek od něj přijde sada karet společníků. Najednou zjistíte, že máte malý stůl a sotva se na něj vejdete. Při rozložení všech komponentů se bitevní pole rozroste do nečekaných rozměrů. Nezapomeňte si také po ruce nechat kostky, žetony i veškeré referenční materiály, budete je totiž dost často potřebovat.
Proč, ptáte se? Referenční karta nese informace, co za akce smíte během tahu udělat. Na tom není nic složitého a po dvou až třech partiích si je zapamatujete. Co je však větší problém, je referenční brožurka pro hexové dílky, která je v balení pouze jedna. Každý hexový dílek má totiž určité vlastnosti, a pokud na něm začínáte svůj tah, smíte jich využít. Dílek Prastaré runy vám přidá dva životy, dílek Houbové jeskyně vás naopak zraní, dílek Temného pralesa vám dá navíc zdroj červené sféry apod. Při naší první hře jsme tyto instrukce naprosto minuli, protože brožurku při přípravách snadno odstrčíte stranou. Proč se autoři nerozhodli na dílky tyto vlastnosti graficky označit, čímž by nás ušetřili případných problémů, mi stále hlava nebere. Dílky jsou dostatečně velké na to, aby se někam ke kraji vešel symbol označující, co mají za vlastnost, aniž by to narušilo design. Zdali je to pouhá lenost, či jen autorům nedošlo, jak moc je jejich řešení nepraktické, to už musí každý posoudit sám.
Mezi náhodou a strategií
Čarostíny se hrají na tahy. Hráči se střídají ve směru hodinových ručiček a rozhodují se, jaké mají možnosti. V první fázi tahu hráč hodí všemi pěti kostkami a tím získá zdroje, které může v aktuálním tahu využít k několika různým akcím. Ve druhé fázi se rozhodne, co se zdroji chce učinit v rámci svých čtyř akčních bodů. Každá akce stojí jeden bod a na výběr je buďto cestovat po mapě; seslat kouzlo; přehodit kostky; zneškodnit prokletý krystal (na konci tahu by vám dal jeden bod poškození); vzít si kartu kouzla, protikouzla nebo zdroje, či nahradit (v pravidlech je „obnovit“) kartu vedle hexového dílku za jinou. Pravidla by v některých případech mohla být více názorná a sdílnější, protože hrozí nebezpečí, že nad některými nepřesně formulovanými frázemi budete dlouze dumat.
Ve finále to nejste vy – hráč–, nýbrž zdroje, co řídí vaše akce. Nemůžete tedy vždy učinit to, co byste chtěli, protože na to nemáte dost materiálů. Z plánované strategie sejde dříve, než byste čekali. V tomto ohledu se Čarostíny sotva dají označovat za strategickou hru, když má vše v rukou prachsprosté štěstí a náhoda. K provedení určitých akcí musíte využít žetony zdrojů, které byste si měli vzít po hodu kostkami. Daleko rychlejší způsob nakládání se zdroji je vykašlat se na žetony, protože stejnou funkci zastanou kostky – nesou stejné symboly. Než budete dlouze kontrolovat a přiřazovat žetony dle hodu, je výhodnější zkrátka pracovat s tím, co vám padlo na kostkách, a docílíte stejného efektu.
V konečné fázi tahu absorbujete úlomky stínů, co vám padly na kostkách, a dle toho posunete ukazatel temné magie. Abyste probudili vylepšenou formu postavy, musíte nashromáždit tři úlomky, což prakticky není žádný problém, přeje-li vám štěstí. Výhodu mají ti, kterým úlomky stínů padnou dřív, protože ve stínové podobě se ostatní hráči vyřazují poměrně snadno, obzvláště když mají postavy stále v základní verzi. Pokud se na vás domluví více hráčů, ukazatel životů vám rychle klesne na nulu, čímž jste ze hry vyřazeni a můžete pouze sledovat dění na bojišti. Mapa je navíc malá, tedy nenabízí mnoho prostoru k útěku. Některá kouzla jsou dokonce celoplošná, a tak jsou vaším jediným způsobem obrany protikouzla, máte-li je u sebe.
(Ne)předvídatelnost magického souboje
Karty kouzel jsou buďto útočného, nebo přeměňovacího charakteru. Osobně jsem ty přeměňovací nikdy nevyužila. Útočná kouzla udělují poškození v takovém rozsahu, jak je na nich vyznačeno, a mohou být směňována za silnější. K jejich získání musíte utratit nejen hromadu zdrojů, ale i slabší kouzla. Po zaplacení ceny kartu získáte do svého pomyslného inventáře, kterému se zde říká „kniha kouzel“ vedle desky postavy. Dávejte si však pozor, karet smíte mít pouze pět a šesté místo zabere karta společníka, jakmile vyvoláte stínovou podobu svého hrdiny. Omezené místo v knize kouzel vás bude nutit rozhodovat, co si chcete ponechat, a co naopak odhodit.
Kapitolou samy o sobě jsou karty protikouzel, díky nimž můžete buď úplně odrazit nebo alespoň z části zmírnit nepřátelský útok. Protikouzla můžete získat pouze na hexovém dílku Prašné pouště a musíte je před zraky soupeřů uchovat lícem dolů. Když vidíte, že má někdo protikouzlo, víte, že váš útok nenadělá kýženou paseku, a tak se hra může dostat do mrtvého bodu. Chcete použít kouzlo, když víte, že způsobí minimální nebo vůbec žádné poškození?
Například hned v první hře jeden z mých protihráčů zvolil strategii „obrana je nejlepší obrana“ a zásobil svou knihovnu kouzel samými protikouzly. Tím byly veškeré mé pokusy o útok zmařeny bez většího výsledku, a zatímco já se pracně snažila shánět silnější útočná kouzla, on tak měl možnost mě během pár tahů doslova roznést na kopytech. O vyvážených mechanikách této deskové hry se ani nedá mluvit. Ve hře postrádám daleko větší možnosti znovuzískání HP i skrze karty než jen zabírat dílek Prastaré runy či se spolehnout na léčivé schopnosti stínové formy Žabži.
Proč hra sklouzává do chaosu?
Na Čarostíny jsem se tak moc těšila a tak moc jsem byla zklamaná, jak je hra nedotažená. Nevyvážené mechaniky i schopnosti postav či kouzel jasně ukazují, že do testování nebylo dáno tolik péče. Mrzet vás to bude o to víc, když jsou Čarostíny tak dobře zpracovaný kousek s nádhernými ilustracemi a komponenty. Dokonce i koncept vypadá nadmíru dobře, ale všechno to zastiňuje obrovský podíl náhody, čímž hra nemůže být ani z dálky nazývána strategickou. Všechno navíc kazí nedomyšlené mechaniky, protože do stínové formy se můžete dostat i v prvním tahu a následně se se s ní už nic neděje. Zbytek hry je jen bezduché kupování karet. Nic víc. Stačí se zásobit kupou protikouzel nebo se postavit na políčko, které vám poskytuje léčení či imunitu vůči zranění, a hra se dostává do táhlé a nudné fáze. Projekt vznikl začátkem tohoto roku díky financování komunitou na Kickstarteru, kde se setkal s velkou podporou. Žel bohu, ohlasy už tak pozitivní nejsou.
Čarostíny slibují temný a strategický zážitek, ale bohužel, mé nadšení se brzy proměnilo ve frustraci. Hra nedosahuje svých slibů, a to kvůli nevyváženým mechanikám, přehlíženým detailům a příliš velkému vlivu náhody. Ačkoli má krásné ilustrace a kvalitní komponenty, nedotaženost a chaotické prvky jí berou potenciál stát se skvělou deskovou hrou. Strategie se ztrácí v náhodě a hra sklouzává do monotónního opakování, což nesplňuje očekávání ani těch, kteří, stejně jako já, toužili po napínavé nadpřirozené bitvě o titul největšího stínomága.
