Pozorovali jste již někdy hemžení hmyzu na rozkvetlé louce? Všechna ta malá stvořeníčka, která se proplétají, plazí a lezou mezi stébly trávy nebo poletují nad květinami. Ačkoliv řada lidí vnímá jako hlavní opylovače včely (a bodejť bychom je nemilovali, když nám dávají med), nezastupitelnou roli mají huňatí čmeláci. A právě těm je věnována rodinná desková hra Čmeláci, která vyšla pod křídly vydavatelství Dino.
Opět #vsudeholek
Není to tak dávno, co jsem v recenzi na Jezírko psala, že každá hra, kterou vytvoří Tomáš Holek, si získá velkou pozornost. Však si ji také zaslouží, když se jeho vstup na deskoherní scénu odehrál trojicí Čajová zahrada, Galileo Galilei a SETI: Pátrání po mimozemské inteligenci.
Čmeláci jsou jeho nejnovějším titulem, a opět vyšli u vydavatelství, u kterého Tomáš Holek dosud jinou hru neměl. Čmeláci jsou určeni pro 1–4 hráče od 6 let a jedna herní partie vám zabere přibližně 20 minut. O ilustrace se postarala Barbora Čechová.
Cestička pro čmeláka
Vaším cílem je připravit tu nejlepší cestičku pro svého čmeláka. Za tímto účelem budete vytvářet svoji louku ze čtvercových karet, obsahujících 3×3 polí s květinami, zvířátky nebo trávou. V každém ze šesti kol si vždy vyberete dvě ze tří dobraných karet, a vyložíte je do své louky tak, abyste vytvořili co nejdelší řady květin stejné barvy.
Poté, co umístíte dvě nově dobrané karty, pohnete svým čmelákem. Nemůžete si jen tak létat, kam se vám zamane, musíte začít z pozice, na které jste v předchozím kole skončili. Zároveň nesmíte letět dvě kola po sobě přes stejnou barvu květin. Tím vás hra nápadně nenápadně nutí, abyste se nesoustředili jen na jednu barvu, ale diverzifikovali své květinové portfolio.
Na vaší skórovací tabulce máte ukazatele pro všechny tři typy květin, a když přes nějakou barvu letíte, posunete příslušný ukazatel o tolik polí, kolik květin jste opylovali. Na mnoha místech skórovací stupnice jsou vítězné body, přičemž každá barva květin skóruje podle toho, jak daleko se její ukazatel během hry dostal. Ta nejhorší barva ale své body zdvojnásobí, což je další důvod, proč chcete mít svoji louku opravdu diverzní. Kromě květin budete bodovat ještě za viditelná různá zvířátka na svých kartách, kterých může být až pět za extra patnáct bodíků.
Přes sebe i vedle sebe
Oceňuji, že nad finální podobou louky máte opravdu velkou kontrolu. Ačkoliv dopředu nevíte, které karty se vám dostanou do rukou, vybíráte si ze tří a umístíte z nich dvě, přičemž je můžete jakkoliv natočit a dokonce skládat přes sebe. Na mnoha z karet louky je navíc bílá žolíková květina, kterou můžete v každém kole použít jako spojovník mezi jinými barvami. Díky tomu si postupně vybudujete květinové impérium, v němž střídáte návštěvy všech tří barev květin a vždy skončíte tak, abyste mohli v příštím kole opět vylétnout za dalšími výživnými květinami.
Každá mince má ale dvě strany, a tak i tolik prostoru pro strategické rozhodování má svoje úskalí. Prvním je skutečnost, že doporučený věk na krabici podle mě vůbec neodpovídá skutečnému věku, kdy bych Čmeláky s dítětem chtěla hrát. Ano, pravidla šestileté dítě zvládne, nejsou nijak těžká. Ale pokud nemá geniální prostorovou představivost, nemá šanci vás porazit. Druhý neduh s tím prvním souvisí, a to je, že během partie Čmeláků lidé upadají do velmi vážné analytické paralýzy. Autor se s tím snaží bojovat tím, že alespoň všichni hrají simultánně. Nicméně i přesto s jedním z mých častých herních partnerů vypadá partie tak, že on přemýšlí, a my ostatní během toho stihneme třeba partičku Milostného dopisu. Pak nás samozřejmě roznese na kopytech, o tom žádná.
Co se bude dít?
Čmeláci obsahují ještě jeden skvělý mechanismus, a tím jsou karty událostí, z nichž jednu otočíte na začátku každého kola. Tyto karty upravují v daném kole pravidla, a to tak, že vám vždy dají nějakou skvělou jednorázovou schopnost.
V některém kole tak budete schopni před rozletem čmeláka přesunout na jinou pozici na stejné kartě, nebo dokonce kamkoliv na jednu z nově přiložených karet louky. Jindy na chvilku květiny jedné barvy přebarvíte na jinou, jednou se pohnete úhlopříčně nebo si vybíráte z více karet. Nebo během letu můžete nějakou pozici přeskočit, díky čemuž vám nevadí, že vám řada květin nenavazuje. Události jsou dobře vybrané, zábavné, a dostatečně ozvláštňující hru na to, abyste se na jejich otočení každé kolo velmi těšili.
Kde jen ti čmeláci jsou?
Musím říct, že na Čmelácích mě na první pohled upoutala obálka. Zbožňuji, když deskové hry vypadají skvěle, a krásně ilustrovaný čmelák se Barboře Čechové opravdu povedl. Také karty louky vypadají parádně, a jediná vada na jejich kráse jsou ostré rohy. Louka tak před vámi během partie doslova vyroste a z krásně rozkvetlých květin máte opravdu radost.
Co mě ale mrzí, a to velmi, jsou žetony čmeláků. Dominanta hry, hlavní hrdina, ten, kterým každé kolo hýbáte… a on je to jen obyčejný váleček, jaké se používají v deskovkách desítky let. Kdyby byl vyřezaný ze dřeva podobně jako včely v Medobraní, nebo byl sloupeček alespoň potištěný nebo polepený, měla bych ze hry mnohem lepší vizuální zážitek a lépe by se mi vysvětlovalo prckovi, co že se to ve hře děje. Být ve Čmelácích lepší čmeláci, hodnotila bych je ještě výš. Na druhou stranu, hra se dá koupit i pod tři stovky, a poměr cena/výkon je tak v jejím případě naprosto excelentní.
Čmeláci jsou velmi podařená rodinná hra, v níž budete skládat cestičky pestrobarevných květin a opylovat je svým čmelákem. Hra je velmi chytrá a velmi strategická, což u některých hráčů povede k analytické paralýze. Pokud jí ale netrpíte, nebo ji svým spoluhráčům odpustíte, stavění louky si díky chytrým mechanismům, pozitivním událostem a bodování užijete. Jen asi ne úplně s šestiletými dětmi, jak by údaj na krabici naznačoval.
