Téměř přesně před neuvěřitelnými čtyřiceti lety, 23. července 1985, představila společnost Commodore nový šestnáctibitový počítač Amiga. Ve své době se jednalo o technologický zázrak, který svým multimediálním výkonem, fantastickou grafikou, pokročilým zvukem a operačním systémem s preemptivním multitaskingem roznesl na kopytech veškerou konkurenci. Až do raných 90. let se bezpochyby jednalo o nejlepší herní a multimediální počítač pro domácnosti. Popularitu si získal zejména v zemích západní Evropy a pomohl vyrůst mnoha evropským herním společnostem. V bývalém Československu se začal prosazovat příliš pozdě, ale i tak si získal základnu oddaných fanoušků.
Hej pane diskžokej
Na projektu počítače Amiga, což mimochodem ve španělštině znamená „přítelkyně“, začal pracovat tým inženýrů ze společnosti Atari, ale po několika peripetiích jej převzal Commodore. Nakonec se Amiga stala přímou konkurencí rovněž oblíbeného Atari ST. Byla ve srovnání s ním mnohem výkonnější, ale také dražší. Původní model, zpětně nazývaný Amiga 1000, se prodával za 1285 dolarů, což by dnes po započítání inflace odpovídalo zhruba 81 tisícům českých korun. Pořád to však byl zlomek pořizovací ceny dobového IBM PC nebo pozdějšího japonského počítače Sharp X68000, který se taktéž zaměřoval na multimédia a hry.
Roku 1987 od sebe Commodore oddělil cenově dostupný model pro domácnosti a dražší model pro profesionální použití. Tím domácím kouskem se stala vůbec nejslavnější Amiga 500, která měla veškerý hardware zabudovaný ve stejné skříni jako klávesnici. Amiga se, na rozdíl od tehdejších PC, dodávala i s myší. Mnoho her ovšem vyžadovalo digitální joystick, který měl standardně jen jedno tlačítko.
Základním médiem, které Amiga využívala, byly diskety. Mohli jste do ní vložit disketu se hrou, která se pak rovnou spustila bez nutnosti načítat kompletní operační systém. Pokud jste chtěli na počítači pracovat, vložili jste disketu s grafickým rozhraním zvaným Workbench. Amiga podporovala výrazně pokročilejší multitasking než několik prvních verzí Windows. Pokud se uživatel rozhodl například formátovat disketu, mohl nadále pohodlně pokračovat v jiné práci. Jedním z klíčových neherních programů vzniklých pro Amigu se stal pokročilý obrázkový editor Deluxe Paint. Na Amigách také začínaly dodnes slavné editory pro 3D grafiku, jako LightWave 3D nebo Cinema 4D.
Zásadní hardwarovou limitací bylo právě spoléhání na diskety, což byla média s velmi omezenou kapacitou a rychlostí čtení i zápisu. Většina her nativně nepodporovala instalaci na harddisk, a tak musel hráč během hraní diskety průběžně měnit.
Převratné hry a Světák Bob
Hry těžily ze specifické architektury Amigy, jejíž jádro tvořil oblíbený procesor Motorola 68000. O zpracování multimédií se však nestaral on, nýbrž specializované klientské čipy, které na hardwarové úrovni podporovaly efekty, jako je vykreslování sprajtů nebo paralaxní scrollování. Byť byl tedy hrubý výpočetní Amigy výrazně nižší, než u dobových PC s procesory Intel 80286 ČI Intel 80386, hry na ní zpravidla byly mnohem pěknější.
Jelikož Amiga byla populární zejména v Evropě, vznikalo nejvíc her právě tam. V řadě případů šlo o tituly automatových a konzolových žánrů, jako jsou plošinovky, bojovky či střílečky. Ty mohly využívat některé typické efekty včetně barevných gradientů či paralaxního scrollování s velkým množstvím plánů. Hry jako Xenon 2: Megablast nebo Shadow of the Beast (1989) vypadly a zněly ve své době naprosto neuvěřitelně. K populárním hrám pro Amigu patří také Cannon Fodder, Chaos Engine, Lemmings, série Turrican a Alien Breed, ale také Defender of the Crown, Worms či UFO: Enemy Unknown.
V Česku začaly být Amigy oficiálně dostupné až po Sametové revoluci, v době rodících se základů tuzemského herního průmyslu. Vyšly na ně proto zejména hry poloamatérských parametrů, často textové adventury s grafickými prvky, které ani zdaleka nevyužívaly hardwarové možnosti tohoto vyspělého počítače. Jednou z těch nejznámějších je patrně Světák Bob distribuovaný tehdy čerstvě osmnáctiletým Petrem Vochozkou, pozdějším zakladatelem Illusion Softworks a vedoucím vývoje Mafie. K technicky vyspělejším českým hrám pro Amigu patřila třeba dvojdílná střílečka Testament ze závěru 90. let.
Když je váš plán bitplán
Společnost Commodore byla bohužel na přelomu 80. a 90. let již v rozkladu. Finančně zeslábla natolik, že nebyla schopna Amigu náležitě propagovat a technicky podporovat. Přicházela sice různá vylepšení, ale ta ani zdaleka nestačila držet tempo s překotným vývojem výpočetní techniky. Třeba Amiga 1200 z roku 1992 sice používala výkonnější, 32-bitový, procesor Motorola 68EC020 a grafický chip AGA umožňující větší barevnou hloubku, obojí však představovalo jen drobný upgrade v porovnání s původním modelem. V době, kdy se na arkádových automatech začala prosazovat polygonová grafika, ještě Amiga nepodporovala ani nezbytný chunky mód, v němž je barva každého pixelu definována jedním bajtem.
Má se za to, že Amigám definitivně zlomil vaz nástup prvních first-person stříleček, jako byly Wolfenstein 3D a Doom, které poprvé naplno ukázaly výpočetní sílu PC ve hrách. Amiga byla pro 2,5D enginy nevhodná kvůli malé operační paměti, slabému procesoru a zejména nevýhodné bitplánové organizaci videopaměti. Mistrovští programátoři nakonec přeci jen nějaké působivé 3D hry pro Amigu vytvořit dokázali, ale už bylo příliš pozdě.
Roku 1994 společnost Commodore zkrachovala, čímž byl další vývoj Amigy de facto ukončen. Ve fanouškovských komunitách však zůstává živá dodnes. Existuje kolem ní silná demoscéna a stále vycházejí nové hry. Klasické titul pro Amigu lze také hrát na emulátorech, mezi nimiž vyčnívá zejména WinUAE, FS-UAE a PUAE, které je součástí platformy RetroArch. Britská společnost Retro Games taktéž před lety představila retro konzoli The A500 mini, která spoléhá právě na přesnou emulaci.
