Víte, série Legendy DC je můj takový největší komiksový mazlík, který vydává Nakladatelství Crew. Už od prvního dílu, kdy vyšel Návrat Temného rytíře, se tahle série prostě stala mojí oblíbenou a další díla, která všechna najdete na našem webu, jsou na čestném místě i v mé komiksové knihovně. Když tedy po All-Star Supermanovi přichází další počin, DC světy Neila Gaimana, musíme se ptát: Jak si tato sbírka celkem osmi příběhů stojí? Tato komiksová legenda se totiž skoro až přifařila do DC Universa s dalšími příběhy Supermana, Batmana nebo třeba Poison Ivy.
Autor:
Kresba:
Autor obálky:
Vydavatel:
Svět:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Neil Gaiman
Kolektiv autorů
Kolektiv autorů
Nakladatelství Crew
Legendy DC
Viktor Janiš
224
barevný
vázaná s přebalem
srpen 2025
978-80-7679-854-0
první
Zdroj: Nakladatelství Crew
Než se do toho pustíme, dáme si rychlokurz, proč je Neil Gaiman vlastně legenda. Jeho dílo je totiž jako moderní kabinet kuriozit, kde se prastaré mýty, zapomenuté pohádky a lidové pověsti setkávají s realitou našeho světa. Jeho jedinečný autorský styl se vyznačuje lyrickým, téměř snovým jazykem, který dokáže být zároveň rozmarně vtipný i mrazivě temný, často v jediné větě. Ať už je to v revolučním komiksu Sandman (který Netflix vlastně přivedl skoro až k dokonalosti v seriálové podobě), kde zosobňuje koncepty jako Smrt a Sen, v románu Američtí bohové, kde nechává staré bohy bojovat o přežití v moderní Americe, nebo v temné pohádce Koralína, Gaiman vždy zkoumá sílu příběhů a hranice mezi fantazií a skutečností. Jeho díla nejsou jen únikem do jiných světů, jsou spíše magickým zrcadlem, které nám ukazuje, že i v tom nejvšednějším dni a na tom nejobyčejnějším místě se může skrývat brána do říše divů. Nyní si tak představte, co mohl přinést do DC Comics?
Jak vlastně antologie funguje
Jak jsem zmínil na začátku, je nutno podotknout, že těch sbírek je vážně hodně, jedna je přitom smíchaná (v mixu s Alanem Grantem a Markem Verheidenem), a jejich kvalita je tak velice kolísavá. Samotná sbírka je tak sice ukázkou jeho autorského rukopisu a jeho schopnosti přistupovat k notoricky známým postavám z nečekaných úhlů,ale zatímco jedna vás ve filosofickém myšlení vystřelí z bot pomalu do éteru, druhou se budete prokousávat jako jazykovou zkouškou z matematiky ve starořečtině. Každopádně já budu hodnotit celek, nikoliv jednotlivé povídky, byť tu nejlepší samozřejmě zmíním, nejsem barbar. Jen je nutné si uvědomit, že povídky byly napsány v rozmezí od osmdesátých let do roku 2009 a i to se na nich podepsalo.
Nebudeme to oddalovat, tím nejlepším, co komiks nabízí, je dílo Co se stalo s rytířem v plášti. Gaiman zde rozehrává geniální a hluboce emotivní koncept: pohřeb Batmana. Jeho povídka je snová, surrealistická a hluboce dojemná tryzna za samotnou duši Batmana. Jsme tichými svědky jeho vlastního pohřbu, kde přátelé i ti nejhorší nepřátelé, od Alfreda po Jokera, vyprávějí protichůdné a nemožné verze jeho poslední chvíle. Gaiman nás ale nevede k odhalení toho, která verze je pravdivá. Místo toho nám s mrazivou elegancí ukazuje, že pravdivé jsou všechny. Odhaluje, že Batman není jen muž v kostýmu, ale nesmrtelná idea, mýtus, který umírá a znovu se rodí s každým novým vypravěčem. Je to srdcervoucí dopis na rozloučenou, který není adresován postavě, ale všem jejím tvářím a příběhům za desítky let, a který končí tím nejosobnějším a nejtišším možným způsobem, návratem k počátku, k malému chlapci, kterému je konečně dovoleno jít spát. Když tohle dílo stojí samo o sobě, je to dokonalost. 10/10, slzy, emoce, kapesníky, Krize identity pomalu hadr. Nádherná nostalgie. Už jen to, jak i Selina Kyle a Tučňák stojí, jak rozebírají našeho Temného rytíře.
Z těch ostatních mě ještě zaujaly povídky ze Secret Origins. První je rozhodně skvělá a vypráví o Poison Ivy, která v době vzniku tohoto příběhu ještě była ta správně šáhlá, mentálně zlikvidovaná přírodovědkyně, která je zároveň nádherná, okouzlující, neskutečně uchvacující, ale taky blázen a zamilovaná do Batmana. Druhá, co mě také zaujala, je Green Lantern/Superman: Legenda o zeleném plameni, jež ukazuje tyto dva členy Ligy Spravedlnosti ve velice netypické situaci. Green Lantern je osamělý a Superman mu pomáhá s tím bojovat. V příběhu tak skončí v dávné minulosti, přítomnosti i budoucnosti , ale s happy endem. Stojí to hodně přemýšlení, ale i tak je skoro perfektní, tedy respektive až na tu kresbu. Toto dílo totiž ukazuje přesně jeden z problémů antologií, a tím jsou změny kreslířů. Každý má jiný styl a tahle povídka na tom velice trpí. Nicméně vraťme se ještě k příběhům, o vizuálu si řekneme níže.
Asi nejvýraznějšími povídkami by měly být příběhy ze Secret Origins týkající se Riddlera, Two-Face a Tučňáka. Jenže tady je ten problém. Vražedné klovnutí s Tučňákem napsal Alan Grant, s Two-Facem Mark Verheiden a „jen” příběh s Riddlerem Neil Gaiman. Bohužel, z této trojice je nejslabší a moc mě to mrzí. Naproti tomuVražedné klovnutí je opravdu bomba. Jako sólo povídka všem doporučuji!Dalších 10/10, protože nehledě na to, jestli je v seriálu The Penguin nebo v Gothamu, je tato tragická postava natolik unikátní, že jí nejde svým způsobem nemilovat.
Jenomže pak se dostaneme k tomu, že je to opět antologie, a i když tam máme nějaké obrovské, klidně řeknu bomby, tak to samozřejmě musí vyvážit ty nevybuchlé. Pravda, někde možná lehce doutnající, ale často ne tak zajímavé. Víte, Neil Gaiman vážně umí přemýšlet nad postavami a dávat jim nadrozměr. Proto třeba dílo Černobílý svět a Na Schodech dle mého absolutně nefungují. Jsou zajímavé? Nemůžu říct, že ne, ale vedle ostatních působí jako hrozná nedochůdčata. Nejsou špatné, jen je toho prostě málo.
Zdroj: Nakladatelství Crew
DC Světy Neila Gaimana a ta rozmanitost
Zase na druhou stranu, takový Metamorf je něco, co vyloženě Gaimanovi sedne, což ukázal i v povídce Green Lantern/Superman: Legenda o zeleném plameni, ale poté jeho sólo příběh (nemyslím Na schodech, ten je též o něm, ale promarněný) Metamorf, Elementál, může ukázat, proč je tato nemrtvá, mrtvá, živá, otravná postava vlastně zajímavá. Bohužel, zde mi ho neprodal, a já byl neskutečně smutný. Hrozně. Nicméně jak říkám, je to potíž antologií, někdy jsou nahoře, někdy dole.
Každopádně příběhově k sobě povídky ladí. Všechny je totiž spojuje Gaimanův nezaměnitelný autorský styl. Autor se soustředí na postavy, jejich psychologii a myšlenky, které reprezentují. Jeho komiksy jsou postaveny na dialozích, atmosféře a originálních nápadech, nikoliv na explozích. Dokáže vzít známou postavu a položit jí otázku, kterou si před ním nikdo nepoložil. Povyšuje tak superhrdinský žánr na vyšší literární úroveň a dokazuje, že i v komiksech lze vyprávět hluboké příběhy. Ale hromadně je to jako vynechat oběd. Dobře, najíte se, ale ten smažák s hranolkama tak trošku chybí.
A pak je tu to vizuální vyrušení
Ano, mám nový slovní pojem, vizuální vyrušení. Vzhledem k tomu, že se jedná o sbírku příběhů z různých období a od různých týmů, je kniha fascinující přehlídkou komiksové kresby. Každá povídka má svůj unikátní vizuální styl, od elegantního a detailního realismu Andyho Kuberta (Co se stalo s rytířem v plášti) až po expresivnější a stylizovanější pojetí Teddyho Kristiansena. Někdy by se mohlo zdát, že je to velkým kladem, mě osobně to ale spíše rozhazovalo.
Víte, já čtu komiksy naráz. Mám rád ucelený příběh, sednout k němu na dobu nutnou k přečtení, smlsnout je jak malinu (mám tak trošku pocit, že během psaní recenze mám hlad) a pak nad nimi přemýšlet. DC světy Neila Gaimana mi tohle neumožnily. Každý z nich byl totiž unikátní zážitek, a byť si nedovolím říct ani jedno křivé slovo o té obrovské žánrové nadstavbě, řeknu křivé slovo o množství kreslířů a době vzniku.
Zdroj: Nakladatelství Crew
Jednoduše řečeno, povídka Pavana (s Posion Ivy) od Marka Buckinghama je vizuálně Andymu Kubbertovi tak šíleně vzdálená. Asi tak stejně, jako je Edie Campbell detaily jiný než Michael Alfred, John Totieben, Matt Wagner, Eric Shanower, Jason Little a Michael Alfred. A ano, všech pět výše jmenovaných se sešlo v povídce Green Lantern/Superman: Legenda o zeleném plameni, která je sice narativně skvělá, ale já vidím ty rozdíly v kresbě a musím říct, že mě to trápí neuvěřitelně. Stejně jako přechod z Teddyho Kristiansena k Michaelu Alfredovi. Je nutné to dávkovat, velice, velice pomalu. Je to takové vizuální porno? Ano, svým způsobem vážně ano, ale také je to vizuální rušení, kdy se v kuse dílo vážně číst nedá, a nutno tak říct: „Je nutné vstřebat zážitek“. Ale stále daleko lepší než Batman/Soudce Dredd.
Jak to tedy nakonec vidím? DC světy Neila Gaimana je fascinující, ale zároveň náročná a nevyrovnaná sbírka. Pro fanoušky Gaimanova génia je sice povinností, ale musíte se připravit na zážitek, který je stejně tak frustrující jako geniální. Kniha je plná inteligentních, dojemných a originálních příběhů, které vám představí vaše oblíbené hrdiny z úplně nové perspektivy. Jenomže počiny se v díle mají občas tendenci přebíjet, společné pojítko jim dělá často jen autor, a když se do toho připojí ono vizuální rušení, i když je kresba všehovšudy nádherná, je to prostě problém. Nicméně jak jsem slíbil nakonec, když opomenu svoje preference, svojí paličatost, svoje vnitřní pocity, je to úžasná Legenda DC, která do série naprosto famózně zapadá, a já se nemohu dočkat, co přijde příště.
