Devil’s Hunt – odbytá napodobenina známé mlátičky

Sdílet
Sdílet
Sdílet
Zdroj: Layopi Games

Ač nepodporuji násilí, každý si čas od času potřebuje pořádně zanadávat a upustit trochu páry. K vybití vzteku, alespoň mně, skvěle fungují nadupané mlátičky, nejlépe s pořádným metalovým soundtrackem. Není divu, že si mé srdce získala série Devil May Cry, na kterou nedám dopustit. Když jsem poprvé narazila na titul Devil’s Hunt, ihned mi bleskla hlavou ta neuvěřitelná podobnost, já dostala chuť se znovu ponořit do chaosem zmítaného světa a nakopat pár démonům zadky. No, představovala jsem si to trochu jinak…

Devil's Hunt – kombat
Devil's Hunt – speciální schopnost

Zdroj: Layopi Games

A zase ten věčně omílaný spor mezi nebem a peklem

Vzít si jako předlohu připravované videohry knižní sérii autora fantasy příběhů nezní jako úplně špatný nápad. Přeci jen takto vznikla legendární trilogie Zaklínače. Problém ovšem může nastat ve volbě onoho autora. Paweł Leśniak je polský spisovatel, jehož dílo pojednává o mladém Desmondu Pearcovi uvězněném kdesi uprostřed boje pekla s nebesy. Dle hodnocení je tento příběh spíše průměrnou záležitostí, ale ani to autora neodradilo od pokusu uspět na poli herních adaptací. Založil studio Layopi Games a jako debutovou hru se rozhodl své neoceněné povídky převést do virtuálního světa her.
Příběh je to staré známé a otřepané klišé. Démoni vedou sáhodlouhou válku s anděli napříč několika staletími. Najednou se na scéně objeví někdo, kdo má tuto válku ukončit ve prospěch buď jedné, či druhé strany. Jak je předem jasné, ústřední postava je postavena do role, na kterou rozhodně není připravena. Takto by se jednoduše dala shrnout celková zápletka hry Devil’s Hunt, ale že jste to vy, zabrousím do ní trochu hlouběji.

Když je originál stále lepší než kopie

Vše začíná u protagonisty Desmonda Pearce, rozmazleného a nafoukaného mladíka, který má díky penězům svého movitého otce snad všechno na světě – luxusní vilu na pobřeží Miami, nadupanou mašinu v garáži, našláplou kariéru boxera a samozřejmě sličnou dívku, tedy pardon, snoubenku. Jakmile však zažije ukázkový den blbec a posléze najde svou drahou polovičku v posteli s jeho nejlepším přítelem, obrací se Desmondův život vzhůru nohama. Jak nejlépe vyřešit tuto svéráznou situaci než sjet autem z mostu a spáchat sebevraždu. V ten moment se Desmond dostává do pekla, jako každý zlobivý chlapec. Místo toho, aby ho čekalo věčné zatracení a smažení se v pekelných plamenech, sám velký Lucifer usoudí, že je Desmond zkrátka speciální, a učiní z něj lovce duší. V roli pekelného nájemného vraha loví nekalé hříšníky a jejich duše servíruje ďáblovi na stříbrném podnose. Brzy však přijde na to, že jeho přezdívka „saviour and destroyer“ v sobě ukrývá nelehký osud.
Desmond je nesympatický floutek s nosem nahoru, který očividně snědl všechnu moudrost lidstva. Snaží se vypadat drsně a nepřístupně a zároveň hází jeden nepovedený vtip za druhým. Jeho hlášky jsou sice úsměvné, ale ne v tom slova smyslu, v jakém byste si přáli. Je na něm jasně vidět, že se tvůrci opravdu nechali inspirovat Devil May Cry, protože má podobné vlastnosti a grimasy jako Dante. No jo, jenže Dantovi to úplně žeru, Desmond mě tím spíše vytáčí, protože působí jako levná kopie. Ostatně tak o titulu budete smýšlet po celou dobu hraní. Nepomáhají tomu ani ostatní postavy, které na tom nejsou o moc lépe.

Vizuál je to lepší na celé hře

Většinou se grafickou podobou zabývám až ke konci recenze, ale tentokrát si dovolím sem tento odstavec vmáčknout už teď, abych na hru v jednom kuse nenadávala. Layopi Games v době vývoje hry Devil’s Hunt nečítalo zrovna moc členů. Právě proto musím práci na vizuální stránce velice pochválit, zvláště pak vyobrazení pekla, které skutečně nahání husí kůži… škoda že v něm jste tak málo. Modely postav jsou také ucházející, stejně jako nepřátelé. Ti se ovšem svým designem drží klasické formy poločlověka a polodémona, takže nejsou ničím unikátní, a o jejich rozmanitosti by se dalo také dost hovořit. Skoro ti samí protivníci, které potkáte v první polovině hry, se vás drží až do jejího konce, který mimochodem také není nic moc. Nebuďme však tolik kritičtí, na to přijde čas, jakmile zmíním cutscény.
A ten čas nastal právě teď. Hodně hráčů nadává především na zdlouhavé cutscény a já s nimi nemohu více než souhlasit. Zejména pak první hodina hry není snad o ničem jiném. Když už konečně dostanete tu svobodu a můžete jít něco rozmlátit, opět po chvíli naskočí dlouhá cutscéna. Můžete ji sice přeskočit, ale pak nebudete už vůbec vědět, oč jde. Ještě více nepochopitelné je, že se sami autoři chlubí tím, že je v cca pětihodinové hře přes dvě hodiny cutscén… můj centrální mozek lidstva právě spáchal seppuku. Cutscény zachraňují pouze dobré výkony hlasových herců a zejména pak dobrý metalový soundtrack.

Opovaž se chtít prohledávat mapu!

Haleluja, mohu se hýbat a mohu si jít, kam se mi chce… kdyby jen Devil’s Hunt nebyl tolik lineární. Existuje pouze jedna správná cesta a vy se jí budete držet, ať se děje cokoli. Máte se dostat do hlídané budovy a zneškodnit váš cíl? Proč by se autoři pracně tvořili s nějakými dalšími možnostmi jen proto, aby měl hráč pocit, že se dovnitř může dostat různými cestami. Celou trasu máte dopředu jasně nalajnovanou a pouze pár menších odboček ani tak nepřinese nic zajímavého, když v nich najdete pár zbloudilých duší či staré novinové výstřižky a dopisy, které vám jsou úplně na… vy víte na co. Já osobně musím ve hrách prolézt každou škvíru, sebrat každý loot (i když mi k ničemu nebude), ale pokud mi bude za prohledávání už tak omezené mapy nabídnuta pouze tato směšná odměna, tak ne, děkuji.
Od rozbíjení Luciferových zrcadel rozesetých nejen po celém pekle, ale i na povrchu zemském, vás překvapí snad už jen pár rádoby „lekaček“, které mě, takového strašpytla, nechaly absolutně chladnou. Jindy to budou hordy démonů a vandalů… počkat hordy? Pardon, spíše malé skupinky nepřátel křížící vám cestu. Pojďme se konečně podívat na boj a hratelnost. To „nejlepší“ jsem si totiž nechala na konec.

Těžkopádně pomalé rvačky

Jak už jsem vzpomínala výše, první polovinu hry takřka jen sledujete jednu cutscénu za druhou, než abyste přímo hráli. Naopak ta druhá už vám dá trochu svobody a akce. Ke slovu se dostává boj! Celkem tři bojové styly s unikátními schopnostmi a speciálními útoky se mohou zdát jako pokus o nějakou variabilitu, ale ve skutečnosti tomu až tak není (navíc se vám odemknou až ve značně pokročilém stádiu hry). Sice si mezi nimi můžete přepínat v průběhu střetu, ale s absencí zaměření na soupeře se z velké části ani netrefíte. Kolikrát tak toho máte dost a jdete si to s protivníkem vyřešit za pomoci pěstí, u kterým máte jistotu, že ránu zasadíte.
Opět si nemohu opomenout zmínit Devil May Cry. Důvodem, proč tuto hru tolik zbožňuji, je rychlý, svižný a komby ozvláštněný boj. Devil’s Hunt nemá ani jedno z toho. Desmond je neskutečně pomalý a často se zasekne o sebemenší předmět na zemi. Největším hříchem je tak žalostně malá variabilita komb. Celé je to ve finále pouze o tom horlivě drtit herní myš ať už lehkého či silného úderu, občas použít léčení či jinou schopnost, jejíž klávesa se vám zrovna dostala pod ruce, a toť vše. Alespoň některé efekty vypadají cool, když už nic.
Stejně jako Dante, i Desmond se může proměnit do ultimátní démonické podoby, ve které se mu rapidně zvýší síla. Zní to jako zajímavý prvek, ale je zazděný provedením. Jako démon máte velice omezený časový limit pár vteřin na umlácení nepřítele. Stačit vám k tomu bude opět pouhé mačkání myši. Nic víc od toho nečekejte. Vytřít podlahu je snadné i s bossy pobíháním kolem nich a čekáním na dobu, než se vám nabije schopnost přeměny na démona. Při bližším kontaktu totiž dostanete kvůli Desmondově těžkopádnosti často na prdel.

Perličky na závěr

Titul Devil’s Hunt vyšel v roce 2019 a už od jeho vydání se s ním nesl špatný technický stav. Zprvu byla hra takřka nehratelná kvůli několika bugům a častému padání. Vývojáři vyslyšeli ohlasy komunity a na tomto aspektu značně zapracovali, bohužel ne dost na to, aby odstranili úplně vše. Kromě poměrně častého náběhu okna s nápisem error, padání hry, několika propadů texturou a menších neškodných bugů mě vytáčely především záseky Desmonda během chůze. Jdete po rovné ulici, stále držíte příslušnou klávesu k danému směru pohybu, ale Desmond se prostě rozhodne zastavit. Poté musíte počkat několik vteřin, než je možné tu samou klávesu stisknout, a hle, Desmond se rozejde dál. Za chvíli je to tu znovu… hladina agrese prudce stoupá.
Připočítejte navíc otravnou interakci při každém jednom úkonu, protože, dámy a pánové, protagonista neumí skákat. Aby slezl dolů z menšího schodu, musíte stisknout akční tlačítko. Aby vylezl do okna budovy, u každé překážky musíte zmáčknout akční tlačítko. Já vím, že tato mechanika se vyskytuje i v jiných hrách – ale proč? K čemu je to zde prospěšné? Ovládání na klávesnici není úplně zlé, ale většina hráčů doporučuje spíše herní ovladač.
GP uvozovky

Devil's Hunt na první pohled rozhodně působí jako akční a brutální mlátička se zajímavě ztvárněným světem a lehce otřepaným příběhem. Bohužel tak pouze působí, je to mylný dojem. Místo tolik vytoužené akce dostanete spíše interaktivní filmeček a hromadu bědování. V takovém případě byste očekávali alespoň propracované souboje, ale ty i další herní mechanismy vám přivodí pouhou frustraci. Nejde úplně o špatnou hru, dohrát se dá, jen dojmy nezanechá zcela nejlepší.

Klady

grafické zpracování
dabing a metalový soundtrack
přívětivá cena
soubojový systém není tak špatný, ale…

Zápory

co pět minut, to otravně dlouhá cutscéna
nesympatické postavy s mrtvolnými výrazy
časté záseky, padání hry a další technické problémy
žalostně krátká herní doba (odečteme-li cutscény)
zazděný potenciál
0

Doporučujeme

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na LinkedIn