Disco Elysium – velice neortodoxní detektivní pátrání

Sdílet
Sdílet
Sdílet
Disco Elysium snad není nutné nijak dlouze představovat. Roku 2019 nám britské studio ZA/UM názorně ukázalo, že i s herní prvotinou dokážete udělat díru do světa, pokud máte jasnou vizi, tým kvalitních umělců a štědrého investora… a také že stále existuje mnoho hráčů, kteří jsou ochotni přečíst více než dva odstavce souvislého textu. Pokud již původní hra byla miláčkem kritiků, rozšíření Disco Elysium: The Final Cut z roku 2021, které přidalo nový obsah a kompletní dabing, mohlo vše jen zlepšit. To se také stalo a výsledek opravdu stojí za to.
Disco Elysium – Revachol

„Toto je muž s dlouhou minulostí, ale sotva nějakou přítomností. A skoro žádnou budoucností.“

Jako každý správný hrdina RPG zpočátku trpíte amnézií; tentokrát proto, že vaše postava detektiva posledních pár nocí poněkud přebrala a momentálně trpí těžkou existenční kocovinou. Ostatně první věc, kterou ve hře musíte provést, je rozhovor s vaším zasunutým ještěřím mozkem a limbickým systémem, než se vám podaří se vzbudit. Následuje horečné hledání oblečení a vlastní identity, průběžná nevolnost, zjišťování, co se dělo předchozí noci… však to znáte. Spolu s tím však velmi brzy dojde i na řešení případu, za kterým jste sem původně přijeli. To by samozřejmě bylo snazší, kdybyste měli své poznámky, odznak, zbraň a vůbec tušení, o co jde.

Vypadá to, že venku někdo někoho zlynčoval, pověsil na strom, a zatímco jste pilně nasávali, mrtvola v mezičase už trochu sešla. Vzhledem k tomu, že ve zdejším přístavu právě probíhá stávka odborů, kterou se přepravní společnost snaží rozehnat, se vše zdá být poměrně jasné. Jakmile však provedete pitvu, vyslechnete pár svědků a zkusíte se pídit po motivu, začne se to nehezky zamotávat, a ani zdaleka to nebude tak přímočaré. Odteď je to jen na vás.

„Vítejte v Revacholu!“

Za vše může estonský autor Robert Kurvitz, který pro realizaci své představy založil studio ZA/UM. Kurvitz toho za svůj život už dokázal poměrně hodně – například vymyslel vlastní osobitý svět pro RPG, napsal knihu a zvítězil nad alkoholismem, v tomto pořadí, a vše z toho náležitě zužitkoval.
Celé Disco Elysium se hrdě hlásí k žánru New Weird, tedy postmoderní spekulativní fikci. Pokud vám tato definice zní příliš abstraktně, zavzpomínejte například na knižní sérii Jeho temné esence, hry Dishonored, Thief, Psychonauts a Death Stranding či seriál Městečko záhad od Disneyho. Případně ještě jinak, jedná se o příběh v alternativním světě, který se přibližně podobá tomu našemu, ale v různých větších či menších detailech se dosti podstatně liší. Odtud tedy to „Weird“.
(Zde stojí za zmínku, že Amazon podepsal smlouvu se studiem připravujícím seriálovou adaptaci. Ještě jednou – Amazon chce adaptovat příběh o odborářské stávce. V Austrálii bylo jednu dobu kvůli přítomnému užívání drog nelegální tuto hru prodávat, zato se dočkala překvapivého úspěchu v Číně… jakmile vyšel překlad, který kreativně zcenzuroval všechny zmínky o komunismu. Naše realita je místy velice legrační. Co do legrace je také poučné sledovat drama ohledně Kurvitzova odchodu ze ZA/UM – prozatím to vypadá, že pokračování Disco Elysia se jen tak nedočkáme.)

Co se té herní reality týče, ocitnete se v Revacholu, bývalém sídle krále a hlavním městě celého světa. Monarchie tu však nepřežila komunistickou revoluci a následnou Komunu zase ukončilo bombardování, nemoci a privatizace. Nyní, po padesáti letech, by na toto místo už téměř všichni zapomněli, nebýt zmíněné stávky.
Větší část náměstí momentálně zabírají zaparkované náklaďáky a jejich roztodivní obyvatelé, dokola usazení kolem sochy posledního krále, která při revoluci vyletěla do vzduchu… hned vedle kráterů po bombách a dosud neopravených obytných budov. Přístav je zamčený, před jeho branou skanduje dav a další část obyvatel radši předstírá, že se nic neděje. Hlavní síly, které spolu vyjednávají, vše bezpečně sledují zpovzdálí.
Jak už to tak bývá, jsou to právě ta nejchudší a nejzapadlejší místa, odkud se můžeme dočkat velkých změn. Jen je možná nešťastné, že se objevíte zrovna v jejich středu.

„Nezapomeň, svět je dřevěný srub a ty jsi sakra plamenomet.“

O příběhu, jeho zasazení a jeho přesahu by se samozřejmě daly popsat celé listy papíru (což už se dávno stalo), ale to přenechme oněm kvalifikovaným artovým recenzím – začít se dá například zde.
Ve stručnosti jen řekněme, že takto propracovaný herní svět se jen tak nevidí. Nejenže má svou osobitou geografii a kosmologii, ale navíc disponuje i historií sahající pár století dozadu. Budete tedy vrženi do tohoto rozsáhlého zmatku a stěží najdete někoho, kdo by vám dokázal kvalifikovaně poskytnout celkový obraz… asi jako ve skutečnosti. To však nevadí, v případě nezájmu můžete většinu podrobností vynechat, soustředit se na tady a teď a maximálně vás vaše neznalost někdy později nepříjemně zaskočí.
A vůbec, hra má tolik vrstev, že si zde každý může vybrat, co chce. Pro milovníky detektivek je zde onen nevyřešený případ, fanoušci RPG si zase mohou lámat hlavu nad nejlepším buildem a rozvržením schopností. Ti politicky angažovaní si na každém kroku odvodí různé paralely s reálným světem a příznivci absurdna budou na všudypřítomný bizár s radostí reagovat bizárem ještě větším.
Zde je také malý tip: pokud jste někdy měli co dočinění s francouzštinou, hru si užijete ještě o trochu více. Obyvatelé totiž rádi prokládají svoje promluvy cizími slovy, nehledě na všudypřítomné přízvuky. Naopak pokud jste nikdy pořádně nepronikli do tajů angličtiny a neumíte ani žádný z jedenácti dalších podporovaných jazyků, raději se Disco Elysiu vyhněte. Čtení vás tu čeká skutečně mnoho. (Pamatujete si, jak Torment měl cca 750 000 slov? Disco Elysium jich má skoro milion a čtvrt. Na češtině se sice pracuje, ale jde to pomalu.)

Doplňte si životy, čeká vás obtížný odstavec

Často se říká, že Disco Elysium je takovým duchovním nástupcem hry Planescape: Torment, což není vůbec od věci. V praxi to znamená, že příběhový a konverzační prvek byl postaven do centra, zatímco některé ostatní byly upozaděny. V zájmu důrazu na příběh zde například nejsou žádné bojové mechaniky – veškeré fyzické konfrontace se řeší přímo v dialogovém oknu a řídí je vaše dovednosti. Nemusíte se starat o zvládnutí bojového systému a ubývá vám tím možný zdroj obtížnosti.
Stejně tak jsou abstrahované i hodnoty, které musíte sledovat. Máte pouze dvě – zdraví a morálku –, rozdělené na jednotlivé body. Zdraví vám může narušit prohraný boj, požívání návykových látek či jiná fyzická újma. Morálku vám zase nejčastěji sníží neúspěšná zkouška schopností, ošklivé vzpomínky či opět návykové látky. Obojí si můžete doplnit různými volbami v konverzacích, použitím předmětů nebo spánkem na konci dne.
Když na to přijde, hru ani pořádně nelze prohrát – ty podstatné úkoly mají často více řešení, abyste je mohli zdolat bez ohledu na schopnosti vaší postavy. Pokud jste perfekcionisti, můžete si uložit pozici před každou volbou s nejistým výsledkem, ale i pád na hubu je tu často krok vpřed.
Prostě jen hrajte, uvažujte, vybírejte odpovědi dle sebe a především se bavte. Hra koneckonců sleduje vaše rozhodnutí, a tak se své politické i povahové zaměření zavčas dozvíte. A samozřejmě nezapomeňte dělat vedlejší úkoly; skoro vždy se vám vyplatí někdy později.

Ty hlasy v hlavě nechtějí sklapnout

Jako každý správný detektiv máte širokou škálu schopností, jež můžete při svém pátrání využít. Ať už tedy chcete řešit případ logickou analýzou, rozhovory, nebo hrubou silou, všechny přístupy jsou možné. Schopnosti vstupují do konverzací v roli dalších postav, které vás upozorňují na drobnosti jako lži, narážky nebo sarkasmus – pokud jste si tedy do nich dali patřičné body. Pokud ne, podobné věci musíte natipovat čistě lidsky.
Čím více bodů uložíte do schopností, tím více se budou zapojovat do pátrání, což však nemusí být vždy ku prospěchu. S příliš nízkou empatií například minete mnoho menších indicií, ale příliš vysoká vám zase neustále bude házet dohady o tom, co druhý asi tak může prožívat. Vysoký práh bolesti pak sklouzává k masochismu, zdatná elektrochemie neustále nabádá k užívání drog a podobně. Takto podrobný systém skvěle zapojuje herní mechaniky do příběhu a svým rozsahem je unikátní.
Druhý způsob používání schopností je pomocí tzv. zkoušek (checků). Při nich se k hodnotě vaší schopnosti přičte hod dvěma kostkami a porovná s daným číslem; pokud je vaše číslo vyšší, zkoušku splníte. Ty bíle označené můžete v případě špatného výsledku zopakovat znovu, jakmile si danou schopnost zvýšíte. Červené se objevují většinou v situacích, kde je potřeba pohotově jednat, a zopakovat si je nemůžete. Aby to však nebylo jen o základních počtech, k vašemu číslu můžete dostat různé bonusy podle toho, co již o dotyčné věci víte, jak jste s daným člověkem dříve jednali, nebo třeba podle vašeho momentálního vybavení. Důsledné procházení rozhovorů a podrobná detektivní práce vás tak často zachrání před neúspěchem, i když jste jinak příslušnou schopnost zanedbávali.

Mechanický i myšlenkový vývoj

Dozvídáním se nových věcí a plněním úkolů získáváte body zkušeností, za sto z nich postoupíte na novou úroveň. Ta vás odmění jedním bodem pro vylepšení vašich schopností.
Perky jsou zde nahrazeny myšlenkami. Plněním questů nebo vedením dialogů občas dostanete myšlenku, kterou následně můžete v hlavě za určitý čas vyzkoumat. Jinými slovy, vaše postava si v průběhu pátrání soukromě dumá třeba nad osudem známé hvězdy, vědecky podloženým rasismem, slabinami keramického brnění či vlastním věkem a sexuální orientací. Jakmile se doberete k výsledku a patřičně si jej zinternalizujete, dočkáte se krátkého textu shrnujícího vaše poznatky a dostanete bonusy ke schopnostem či dialogovým volbám. Pro myšlenky však máte v hlavě jen omezené místo, takže později budete muset použít body schopnosti, abyste si odemkli sloty pro nové nebo odstranili ty staré.
S tímto rozvojem souvisí i aspekt hraní rolí – vaše postava po amnézii začíná jako tabula rasa a je jen na vás, jakou osobnost si nově vytvoříte. V politické rovině to znamená komunismus, fašismus, ultraliberalismus a moralismus (= centrismus), v rámci vašeho osobitého přístupu pak můžete být superstar, umělec, lítostivý polda, anebo nudný polda.
K tomuto zaměření dostáváte body na základě vašich dialogových možností; neustálé trvání na apolitičnosti z vás tedy udělá moralistu, při obviňování žen a menšin ze současných problémů vám zase začnou naskakovat body k fašismu. Politické směřování mění reakce některých postav, a navíc vám může nabídnout nové myšlenky či questy.
Jak to v podobně „realistické“ (= jízlivé) hře bývá, nikdy se nezavděčíte úplně všem, a tak s vaším přesvědčením bude mít vždycky někdo problém. To ale také znamená, že potenciál znovuhratelnosti (zvlášť s ohledem na zmíněný systém schopností) je zde značný.

Dekonstrukce? Rekonstrukce? Těžko říct

Jak vám může být známo už z jiných RPG, co se neberou úplně vážně (například 2D díly Falloutu nebo zmíněný Torment), i Disco Elysium občas zboří čtvrtou stěnu. Postavy tak místy hází narážky na herní mechaniky a zejména vedlejší úkol týkající se neúspěšné herní společnosti vám ukáže, co si vývojáři o své práci doopravdy mysleli.

Také jiná žánrová klišé jsou zde přítomna. V první řadě budete naprosto pravidelně nacházet peníze či předměty poházené kolem a budete brát všechno, co vám přijde pod ruku (i když jste v chudé čtvrti, čemuž odpovídá jejich hodnota i kvalita/kvantita). Postup do druhé poloviny mapy vám pak brzdí rozbitý most, který se nespustí před určeným dnem. Váš společník Kim – vlastně takový doktor Watson pro dnešní dobu – je onen věrný parťák, který sice není takové eso jako vy, ale zato má vše srovnané a ví toho dost o současném světě (srovnejte s lebkou Mortem z Tormentu).
Na druhou stranu, co do žánru detektivek a jiných příběhů o policajtech zde nezůstane kámen na kameni. Rozuzlení celého případu bude velice překvapivé, ale při zpětném pohledu oceníte, jak dobře všechny podrobnosti zapadají do sebe. Co se týče konce vaší osobní cesty, ten máte pevně ve svých rukou.

„Ulice a sodíkové lampy. Obloha, svět. Jsi stále naživu.“

Graficky se zde mísí jednak 3D podoba postav a prostředí, jednak 2D malované portréty postav a vašich schopností. Prostředí se drží omšelého realismu, zato u různých maleb si kdosi dosyta vyhrál s grafickým tabletem a nešetřil pestrými barvami. Zčásti i kvůli původu autora vám tak svět ze všeho nejvíce bude připomínat východní Evropu. Na jedné straně se nachází rozpadlé sídliště, s domy pořád nesoucími stopy po neúspěšné revoluci, a na druhé straně najdete rybářskou vesnici, opuštěné monumentální projekty a malebný dřevěný kostelík. Ve venkovním světě se často mění počasí, takže vás po opuštění domu může zaskočit sníh nebo déšť, stejně tak se s denní dobou mění osvětlení. Celá herní mapa si drží stále stejnou úroveň a různé detaily najdete na každém kroku, přičemž za některé z nich budete zodpovědní i vy sami.

„Bolí. Touží. Tancuje do rytmu diska.“

Dabing je velice příjemný pro uši, vlastní hlas tu má i váš limbický systém a jednotlivé schopnosti se mezi sebou budou velmi rády dohadovat. Kromě vašeho mozku má hlavní roli kolega Kim a pár dalších ústředních postav, ale také třeba slizký předák odborů nebo brigádnice ve večerce jsou tak povedení, že působí jako živí. Psané a mluvené dialogy sice často kladou důraz na úplně odlišná slova, ale to je jen drobnost. Vaše postava samozřejmě nemluví, ať se můžete patřičně vžít do role alkoholické trosky v krizi středního věku.
Původní verze hry měla dabing jen pro některé postavy, současný The Final Cut nadaboval kompletně všechny a u některých vyměnil dabéry. Hráče zvyklé na tu starší potěší, že mezi oběma verzemi můžete libovolně přepínat.
Soundtrack je pak vlastně docela úsporný, povětšinou se dočkáte jen jedné hlavní melodie pro určitou oblast či osobu. To příliš nevadí, vůbec se neoposlouchá a utkví vám. Jen ono slibované disko – třebaže plní důležitou roli v příběhu – víceméně absentuje. Místo toho se však můžete přichomýtnout k vynálezu raveu, což také není úplně k zahození.

„Pohledné“ neznamená nutně „přehledné“

Pokud by se mělo Disco Elysiu něco vytknout, z čistě herního hlediska je to design úrovní a hledání cesty. Disco Elysium umožňuje jak tradiční chození za kliknutím myši, tak ovládání klávesami, a ani jedno není úplně optimální.

Design úrovní je promyšlený a budete se divit, kolik se toho vývojářům podařilo dostat na poměrně malou mapu. Často však není příliš poznat, kudy vůbec vede cesta. Jestli tedy holdujete WASD, budete se místy zasekávat o předměty a nevěřícně kroutit hlavou nad tím, co všechno tu může posloužit jako schody či plošina. Jestli dáváte přednost myši, výborně, hra vám dokonce naznačí kurzorem, kam můžete, a kam ne, ale pořád to nebude úplně ono.
Jiná RPG toto řeší minimapkou nebo zprůhledněním okolí postavy, když jste za předmětem v popředí, ale tady máte smůlu. Jde o realismus. Můžete si sice sehnat mapu, jenže je to vlastně stará (a dosti idealizovaná) pohlednice bez jakéhokoliv ukazování polohy, takže je opravdu spíše na okrasu. Později z ní máte alespoň přístup k seznamu questů a rychlému cestování, které vám, i když je poměrně omezené, stejně dost pomůže.

Užít, či neužít návod? Toť otázka…

Z hlediska herní vyváženosti pak zamrzí, že případné bonusy či jiné dopady myšlenek nezjistíte, dokud je nevyzkoumáte. Pokud tedy dostanete nějaké atributy, co vám nebudou po chuti, buď s vámi zůstanou až do konce, anebo je musíte za další bod schopnosti odstranit. V dnešní době samozřejmě můžete kdykoliv otevřít wiki a patřičné údaje si dohledat, takže jde spíš jen o pohodlí, případně o dobrý pocit z vlastní poctivosti.
Jak je v žánru dobrým zvykem, i Disco Elysium vám v dialozích ukazuje, které možnosti jste již vybrali, abyste je nemuseli zbytečně opakovat. Pokud si ale postupem hry do dialogové větve odemknete novou odpověď, podbarvení vám stále bude tvrdit, že už jste je všechny vyčerpali. Občas tak buď budete při hledání zbytečně proklikávat staré dialogy, anebo některé podstatné věci minete.
Bugů je ve hře málo, povětšinou grafických. Původní verze sice trpěla delšími časy při načítání nových lokací, ale to už se vývojářům mezitím podařilo napravit.
GP uvozovky

Pokud zbožňujete kvalitní příběhová RPG, Disco Elysium je pro vás prakticky nutností. Díky silnému příběhu, propracovanému světu, množství zajímavých postav a dobře napsaným dialogům se jedná o to nejlepší, co se za posledních pár let na tomto poli přihodilo, čemuž napomáhají i povedené herní mechaniky a celková kvalita zpracování. Pouze fanoušci složitých bojových systémů nebo ti, kdo neradi čtou, jsou zde špatně.

Klady

komplexní herní svět
barvité postavy
způsob zapojení vašich schopností do konverzací
vysoká znovuhratelnost
velké množství propracovaných dialogů
kvalitní dabing
povedený soundtrack

Zápory

občas nepřehledné hledání cesty
dialogy neupozorňují na nové možnosti
mapa není příliš nápomocná
pro někoho příliš mnoho textu, navíc bez češtiny
0

Doporučujeme

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na LinkedIn