„Toto je muž s dlouhou minulostí, ale sotva nějakou přítomností. A skoro žádnou budoucností.“
Vypadá to, že venku někdo někoho zlynčoval, pověsil na strom, a zatímco jste pilně nasávali, mrtvola v mezičase už trochu sešla. Vzhledem k tomu, že ve zdejším přístavu právě probíhá stávka odborů, kterou se přepravní společnost snaží rozehnat, se vše zdá být poměrně jasné. Jakmile však provedete pitvu, vyslechnete pár svědků a zkusíte se pídit po motivu, začne se to nehezky zamotávat, a ani zdaleka to nebude tak přímočaré. Odteď je to jen na vás.
„Vítejte v Revacholu!“
Za vše může estonský autor Robert Kurvitz, který pro realizaci své představy založil studio ZA/UM. Kurvitz toho za svůj život už dokázal poměrně hodně – například vymyslel vlastní osobitý svět pro RPG, napsal knihu a zvítězil nad alkoholismem, v tomto pořadí, a vše z toho náležitě zužitkoval.
Celé Disco Elysium se hrdě hlásí k žánru New Weird, tedy postmoderní spekulativní fikci. Pokud vám tato definice zní příliš abstraktně, zavzpomínejte například na knižní sérii Jeho temné esence, hry Dishonored, Thief, Psychonauts a Death Stranding či seriál Městečko záhad od Disneyho. Případně ještě jinak, jedná se o příběh v alternativním světě, který se přibližně podobá tomu našemu, ale v různých větších či menších detailech se dosti podstatně liší. Odtud tedy to „Weird“.
(Zde stojí za zmínku, že Amazon podepsal smlouvu se studiem připravujícím seriálovou adaptaci. Ještě jednou – Amazon chce adaptovat příběh o odborářské stávce. V Austrálii bylo jednu dobu kvůli přítomnému užívání drog nelegální tuto hru prodávat, zato se dočkala překvapivého úspěchu v Číně… jakmile vyšel překlad, který kreativně zcenzuroval všechny zmínky o komunismu. Naše realita je místy velice legrační. Co do legrace je také poučné sledovat drama ohledně Kurvitzova odchodu ze ZA/UM – prozatím to vypadá, že pokračování Disco Elysia se jen tak nedočkáme.)
Větší část náměstí momentálně zabírají zaparkované náklaďáky a jejich roztodivní obyvatelé, dokola usazení kolem sochy posledního krále, která při revoluci vyletěla do vzduchu… hned vedle kráterů po bombách a dosud neopravených obytných budov. Přístav je zamčený, před jeho branou skanduje dav a další část obyvatel radši předstírá, že se nic neděje. Hlavní síly, které spolu vyjednávají, vše bezpečně sledují zpovzdálí.
Jak už to tak bývá, jsou to právě ta nejchudší a nejzapadlejší místa, odkud se můžeme dočkat velkých změn. Jen je možná nešťastné, že se objevíte zrovna v jejich středu.
„Nezapomeň, svět je dřevěný srub a ty jsi sakra plamenomet.“
O příběhu, jeho zasazení a jeho přesahu by se samozřejmě daly popsat celé listy papíru (což už se dávno stalo), ale to přenechme oněm kvalifikovaným artovým recenzím – začít se dá například zde.
Ve stručnosti jen řekněme, že takto propracovaný herní svět se jen tak nevidí. Nejenže má svou osobitou geografii a kosmologii, ale navíc disponuje i historií sahající pár století dozadu. Budete tedy vrženi do tohoto rozsáhlého zmatku a stěží najdete někoho, kdo by vám dokázal kvalifikovaně poskytnout celkový obraz… asi jako ve skutečnosti. To však nevadí, v případě nezájmu můžete většinu podrobností vynechat, soustředit se na tady a teď a maximálně vás vaše neznalost někdy později nepříjemně zaskočí.
A vůbec, hra má tolik vrstev, že si zde každý může vybrat, co chce. Pro milovníky detektivek je zde onen nevyřešený případ, fanoušci RPG si zase mohou lámat hlavu nad nejlepším buildem a rozvržením schopností. Ti politicky angažovaní si na každém kroku odvodí různé paralely s reálným světem a příznivci absurdna budou na všudypřítomný bizár s radostí reagovat bizárem ještě větším.
Zde je také malý tip: pokud jste někdy měli co dočinění s francouzštinou, hru si užijete ještě o trochu více. Obyvatelé totiž rádi prokládají svoje promluvy cizími slovy, nehledě na všudypřítomné přízvuky. Naopak pokud jste nikdy pořádně nepronikli do tajů angličtiny a neumíte ani žádný z jedenácti dalších podporovaných jazyků, raději se Disco Elysiu vyhněte. Čtení vás tu čeká skutečně mnoho. (Pamatujete si, jak Torment měl cca 750 000 slov? Disco Elysium jich má skoro milion a čtvrt. Na češtině se sice pracuje, ale jde to pomalu.)
Doplňte si životy, čeká vás obtížný odstavec
Stejně tak jsou abstrahované i hodnoty, které musíte sledovat. Máte pouze dvě – zdraví a morálku –, rozdělené na jednotlivé body. Zdraví vám může narušit prohraný boj, požívání návykových látek či jiná fyzická újma. Morálku vám zase nejčastěji sníží neúspěšná zkouška schopností, ošklivé vzpomínky či opět návykové látky. Obojí si můžete doplnit různými volbami v konverzacích, použitím předmětů nebo spánkem na konci dne.
Prostě jen hrajte, uvažujte, vybírejte odpovědi dle sebe a především se bavte. Hra koneckonců sleduje vaše rozhodnutí, a tak se své politické i povahové zaměření zavčas dozvíte. A samozřejmě nezapomeňte dělat vedlejší úkoly; skoro vždy se vám vyplatí někdy později.
Ty hlasy v hlavě nechtějí sklapnout
Čím více bodů uložíte do schopností, tím více se budou zapojovat do pátrání, což však nemusí být vždy ku prospěchu. S příliš nízkou empatií například minete mnoho menších indicií, ale příliš vysoká vám zase neustále bude házet dohady o tom, co druhý asi tak může prožívat. Vysoký práh bolesti pak sklouzává k masochismu, zdatná elektrochemie neustále nabádá k užívání drog a podobně. Takto podrobný systém skvěle zapojuje herní mechaniky do příběhu a svým rozsahem je unikátní.
Mechanický i myšlenkový vývoj
Perky jsou zde nahrazeny myšlenkami. Plněním questů nebo vedením dialogů občas dostanete myšlenku, kterou následně můžete v hlavě za určitý čas vyzkoumat. Jinými slovy, vaše postava si v průběhu pátrání soukromě dumá třeba nad osudem známé hvězdy, vědecky podloženým rasismem, slabinami keramického brnění či vlastním věkem a sexuální orientací. Jakmile se doberete k výsledku a patřičně si jej zinternalizujete, dočkáte se krátkého textu shrnujícího vaše poznatky a dostanete bonusy ke schopnostem či dialogovým volbám. Pro myšlenky však máte v hlavě jen omezené místo, takže později budete muset použít body schopnosti, abyste si odemkli sloty pro nové nebo odstranili ty staré.
K tomuto zaměření dostáváte body na základě vašich dialogových možností; neustálé trvání na apolitičnosti z vás tedy udělá moralistu, při obviňování žen a menšin ze současných problémů vám zase začnou naskakovat body k fašismu. Politické směřování mění reakce některých postav, a navíc vám může nabídnout nové myšlenky či questy.
Jak to v podobně „realistické“ (= jízlivé) hře bývá, nikdy se nezavděčíte úplně všem, a tak s vaším přesvědčením bude mít vždycky někdo problém. To ale také znamená, že potenciál znovuhratelnosti (zvlášť s ohledem na zmíněný systém schopností) je zde značný.
Dekonstrukce? Rekonstrukce? Těžko říct
Jak vám může být známo už z jiných RPG, co se neberou úplně vážně (například 2D díly Falloutu nebo zmíněný Torment), i Disco Elysium občas zboří čtvrtou stěnu. Postavy tak místy hází narážky na herní mechaniky a zejména vedlejší úkol týkající se neúspěšné herní společnosti vám ukáže, co si vývojáři o své práci doopravdy mysleli.
Na druhou stranu, co do žánru detektivek a jiných příběhů o policajtech zde nezůstane kámen na kameni. Rozuzlení celého případu bude velice překvapivé, ale při zpětném pohledu oceníte, jak dobře všechny podrobnosti zapadají do sebe. Co se týče konce vaší osobní cesty, ten máte pevně ve svých rukou.
„Ulice a sodíkové lampy. Obloha, svět. Jsi stále naživu.“
„Bolí. Touží. Tancuje do rytmu diska.“
Původní verze hry měla dabing jen pro některé postavy, současný The Final Cut nadaboval kompletně všechny a u některých vyměnil dabéry. Hráče zvyklé na tu starší potěší, že mezi oběma verzemi můžete libovolně přepínat.
Soundtrack je pak vlastně docela úsporný, povětšinou se dočkáte jen jedné hlavní melodie pro určitou oblast či osobu. To příliš nevadí, vůbec se neoposlouchá a utkví vám. Jen ono slibované disko – třebaže plní důležitou roli v příběhu – víceméně absentuje. Místo toho se však můžete přichomýtnout k vynálezu raveu, což také není úplně k zahození.
„Pohledné“ neznamená nutně „přehledné“
Pokud by se mělo Disco Elysiu něco vytknout, z čistě herního hlediska je to design úrovní a hledání cesty. Disco Elysium umožňuje jak tradiční chození za kliknutím myši, tak ovládání klávesami, a ani jedno není úplně optimální.
Jiná RPG toto řeší minimapkou nebo zprůhledněním okolí postavy, když jste za předmětem v popředí, ale tady máte smůlu. Jde o realismus. Můžete si sice sehnat mapu, jenže je to vlastně stará (a dosti idealizovaná) pohlednice bez jakéhokoliv ukazování polohy, takže je opravdu spíše na okrasu. Později z ní máte alespoň přístup k seznamu questů a rychlému cestování, které vám, i když je poměrně omezené, stejně dost pomůže.
Užít, či neužít návod? Toť otázka…
Jak je v žánru dobrým zvykem, i Disco Elysium vám v dialozích ukazuje, které možnosti jste již vybrali, abyste je nemuseli zbytečně opakovat. Pokud si ale postupem hry do dialogové větve odemknete novou odpověď, podbarvení vám stále bude tvrdit, že už jste je všechny vyčerpali. Občas tak buď budete při hledání zbytečně proklikávat staré dialogy, anebo některé podstatné věci minete.
Bugů je ve hře málo, povětšinou grafických. Původní verze sice trpěla delšími časy při načítání nových lokací, ale to už se vývojářům mezitím podařilo napravit.
