Postapokalyptický žánr je pro mnohé hráče neodolatelný. Spálená zem, válkou zničený svět, kde přežití není samozřejmostí, ale tvrdě vydřeným privilegiem. Základní kulisa, která umožňuje vznik výjimečných příběhů i napínavé hratelnosti. První hra Dustwind, vydaná v roce 2018, se pokusila tuto atmosféru přetavit do taktického multiplayerového zážitku se zaměřením na týmovou spolupráci a akci z izometrického pohledu. Tento koncept se však setkal spíše s vlažným přijetím, a tak byla do hry dodatečně přidána kampaň s příběhem, který více objasnil tamní svět a universum. S pokračováním Dustwind: Resistance se však vývojáři z Dustwind Studios rozhodli pro zásadní obrat, kdy se z multiplayeru stala čistě singleplayerová záležitost. Jak se to vývojářům povedlo, se dočtete v řádcích níže.
zdroj: Z-Software
Válka pokračuje, tentokrát osobněji
Původní Dustwind byl spíše sandboxovou arénou bez přílišného důrazu na vyprávění a prakticky i dodatečná kampaň, která se točila okolo záchrany dcery, byla spíše ohrané klišé ve stylu sehnat suroviny, spojence a hurá za záchranou. Koncept byl funkční, ale přece jen bylo vidět, že hra nebyla pro takový faktor zamýšlena.
Resistance se pouští do vyprávění temného osobního příběhu zasazeného do stejného světa. Jake byl jen obyčejný farmář, který chtěl žít poklidný život, dokud však nepřišli nájezdníci. Na své cestě za přežitím, svobodou a spravedlností musí on a jeho tým využít všechny dostupné zbraně a taktiky, aby se postavili na odpor a získali zpět svobodu. Po boku mu bude nejen tým odvážných bojovníků, ale také jeho věrný pes Diesel. Příběh je vyprávěn pomocí obrazových cutscén za doprovodu komentování hlavním hrdinou. Velká část událostí se však odehrává skrze nedabované rozhovory postav, které jsou v oknech. Nečekejte epické zvraty nebo příliš hlubokou filozofii, Dustwind: Resistance se drží stylu „přímočaré drsnosti“, která k jeho světu prostě sedí. Přesto se jedná o dobrý koncept, který dává hře strukturu a motivaci. Nejste anonymním bojovníkem v aréně, ale postava má motivaci, prochází si vývojem a má jasný cíl. Zakomponování singleplayerového narativu je i přesto, že se stále jedná o věčné klišé pomsty, jedním z nejzásadnějších prvků hry oproti původnímu Dustwindu.
zdroj: Z-Software
Dustwind: Resistance se drží kořenů
Hlavním stavebním kamenem Dustwind: Resistance je věrnost izometrické perspektivě a taktické real-time akci (s možností pauzy), která i s ohledem na grafický styl připomíná starší díly série Fallout nebo Commandos v modernějším balení. Vaše postava se postupně vylepšuje. Nacházíte nové vybavení a zbraně, přičemž nechybí ani body, díky kterým můžete postavu specializovat, a to na útok na blízko, míření nebo obranu, popřípaděformou klasických atributů jako třeba plížení. V některých misích pak dostanete k ruce spojence.
U RPG prvků, které jsem zmínil, pak stojí za zmínku, že u předností, respektive perků, se cena za nejslabší perk pohybuje od 150 bodů a ty nejlepší seženete za 1000 bodů. Jsou zde ale i vady, které by se dalo označit za negativní perky, které jsou naopak -1000 bodů. Tento negativní perk vám dá nevýhody a určité postihy. Například „smraďoch“ vám dá 50 % postih k plížení, protože smrdíte tak moc, že kolem vás létá hejno much.
Největším nepřítelem číslo jedna je bohužel umělá inteligence, která se často chová nelogicky. V soubojích má tendenci buď k přehnané, až opravdu fanaticky riskantní agresi (která, nutno dodat, se jí někdy opravdu vyplatí), anebo k čirému zmatení, kdy vlastně nejen AI, ale ani vy netušíte, o co se nepřátelé vlastně pokoušeli. Tato kolísavá kvalita AI je jedním z největších záporů hry, protože kazí jinak velmi solidní taktickou složku, která zahrnuje nejen boj jako takový, ale také práci s prostředím. Zároveň se také sluší zmínit povedená paleta zbraní, ze které si každý vybere svého favorita.
Celkově je však koncept hratelnosti povedený a nabízí prakticky všechno, co byste od tohoto žánru a typu hry očekávali, a to i přesto, že variabilita herních mechanik působí lehce omezeným dojmem. Vývojáři samozřejmě nezapomněli přidat editor map, ve kterém si můžete po vzoru první hry vytvářet své vlastní mapy a ty pak následně hrát ve skirmishi, tedy šarvátce, kde si proti sobě (nebo i po vašem boku) můžete zvolit bojovníky a situace jako obrana teritoria nebo přepadení a další scénáře podle svého gusta.
zdroj: Z-Software
Starší kabátek, který hře sluší
Graficky je Dustwind: Resistance skromnější titul, nečekejte tedy žádné epické detaily jako u některých AAA titulů. I když je vizuál hry s ohledem na dnešní poměry zastaralý (nebo tak spíše působí), má svoje kouzlo. Prostředí působí věrohodně, postapokalypticky špinavě a realisticky. Textury nejsou nejdetailnější, ale stylizace a dobré nasvícení scén vytváří příjemnou atmosféru. Pamatujete, jak jsem na začátku zmínil původní Fallout nebo Commandos? Tak to je přesně ono, taková ta neuhlazená neúprosná grafika, která sice není epická, ale něco vás na ní prostě bere. Oproti původní hře došlo k přepracování uživatelského rozhraní, což má za následek plynulejší hraní.
Pochvalu si také zaslouží destrukční prvky prostředí, kdy některé objekty lze zničit, což má i taktický význam. Modely postav a animace však působí lehce zastarale, což je citelné hlavně při přímých soubojích.
Zvuková stránka hry je decentní avšak atmosférická, i když se drží více v pozadí, každopádně neurazí a neruší. Hlavním cílem je spíše budování napětí pomocí ambientních zvuků a ruchů prostředí. Zvukové efekty zbraní, výbuchů či kroků jsou funkční, ale nejedná se o výrazný aspekt hry. Audio jednoduše plní svou roli, aniž by se snažilo být středem pozornosti. Třešničkou na závěr je česká lokalizace formou titulků a rozhraní.
zdroj: Z-Software
Dustwind: Resistance je solidním nástupcem svého předchůdce, který se oproti původní hře zaměřuje výhradně na zážitek pro jednoho hráče. Jedná se o fajn titul, který je určitou povinností pro fanoušky původní hry a skvělou volbou pro milovníky žánru. Hra vás vizuálně neoslní, ale získá si vás hratelností.
