EDENGATE: The Edge of Life – všechno, jen ne Rajská brána

Sdílet
Sdílet
Sdílet
Zdroj: HOOK

Není to ještě tak dávno, co světem a životem každého z nás otřásla globální pandemie. Zanechala hluboké jizvy i vrásky na mnoha tvářích a nejen to… ovlivnila rovněž kulturu. Mnoho herních vývojářů muselo své projekty přerušit, ne-li je rovnou poslat k ledu. Jiní naopak střádali své dojmy a rozhodli se nenechat si je pro sebe. EDENGATE: The Edge of Life je nedávno publikovaná jednohubka od herního studia HOOK, která vás opět přiměje oprášit tolik známé pocity nejistoty, strachu, touhy, naděje a izolace.

Vítej, zmatenosti

Hráči hned v prvních vteřinách zažijí lehké déjà vu. Hlavní hrdinka Mia Lorenson se totiž probouzí v opuštěné a chaosem zmítané nemocnici, aniž by si cokoliv pamatovala. Po jediné známce života není ani památka, její slabost a pomalu obnovující se citlivost končetin naznačují, že byla mimo sebe delší dobu, a podivně klaustrofobické chodby zatarasené všemožným nemocničním vybavením nám, zkušeným hráčům, napovídají, že máme co dočinění s dalším zombie scénářem. Nenechte se však zmýlit prvními dojmy, oživlé mrtvoly tentokrát nebudou tím, co vám zkříží cestu.

Mia, stejně jako sám hráč, zprvu nemá ani to nejmenší tušení, co se zde, ve městě Edengate, děje. Pomalu se brodí skrze nahromaděná nemocniční lůžka a nábytek a snaží se rozpomenout na svůj život. EDENGATE: The Edge of Life je příběhově poměrně zmatečný počin, protože nechává příliš prostoru pro vlastní interpretaci, což u diváků vyvolává až moc nezodpovězených otázek. Titul je silně lineární a prakticky vám nedá žádnou volnost. Pohybujete se po předem vytyčené cestě a nemáte možnost z ní jakkoliv odbočit. To, že je hra inspirována celosvětovou pandemií, vám k ní dává určitý kontext, ale ten se bohužel dozvíte až na samotném konci po cca dvou až třech hodinách, co vám na obrazovce vyběhnou závěrečné titulky.

Ticho, které dovádí k šílenství

EDENGATE: The Edge of Life je kombinace takzvaného simulátoru chůze s prvky logické adventury. Pohybujete se jedinou volnou trasou přesně tam, kam hra chce, abyste šli. Sem tam vám do cesty vrhne rádoby logickou hádanku, jejíž řešení je tak moc primitivní, že se u toho ani nezapotíte, natož aby vás zpomalila. To abyste asi náhodou nemuseli nedej bože přemýšlet! Kromě chůze a mírného poklusu pohyb nelze jinak ovlivnit, protože nemůžete skákat či se přikrčit, kdykoliv se vám zachce. Kolikrát se tak dostanete do rozporu s vlastní logikou, když Mia hledá náhradní cestu oklikou invalidními vozíky zatarasené chodby, ale přitom by stačilo překážky přeskočit nebo je jednoduše odsunout stranou. Titul vás zkrátka hodlá nasměrovat tam, kam on chce, za každou cenu a mnohdy mu k tomu bude stačit skutečně málo. V jednom případě si Mia dokonce bude muset vytvořit jakýsi most přes ulici z kontejnerů, protože nedokáže přelézt dřevěnou bednu. Když už chcete omezovat hráčův pohyb, postavte mu do cesty takové překážky, které ho přimějí skutečně hledat požadované východisko.

Díky několika vzpomínkovým sekvencím se brzy dozvídáte, že je Mia mladá vědkyně, přesněji řečeno mikrobioložka ve společnosti Vesta. Vzpomínky se vám vrací po interakci se speciálními předměty, které na první pohled vypadají, jako by byly obalené v hustém mlhavém oparu. Cutscény jsou v podstatě záblesky útržků z Miiny minulosti a někdy nás vezmou i do jejího dětství. Jak už jsem se zmínila, informace jsou často zmatené a nechávají příliš prostoru pro vlastní výklad. Kromě toho zjistíte, že si Mia společně s dalšími vědci zahrávala s jakýmsi „virem“ (asi), a ani vás nepřekvapí, že je také workoholik, jenž dává přednost práci před čímkoliv jiným (před romantikou, to chápu, ale že i před tak důležitou životní potřebou, jako je jíst, to už mi hlava nebere). Další útržky příběhu doplňují sběratelské předměty jako zápisníky, knihy, vzkazy, letáky a další drobnosti. Na ně se lze pouze podívat, protože nemáte žádný inventář, do kterého si je uložit.

Napospas opuštění

Z nemocnice se velmi rychle dostanete na prázdné ulice, z nich do prázdného kina, do prázdné školy a nakonec na prázdné vlakové nádraží. EDENGATE: The Edge of Life se zpočátku tváří jako hororová hra a snaží se vybudovat tomu odpovídající atmosféru znepokojivého pocitu osamění, což se jí prvních pár minut poměrně daří. Opuštěná nemocnice a vlastně i celé město, po jehož ulicích a chodbách je vidět tolik náznaků, že se zde stalo něco hrozivého – rozházené dokumenty, barikády, odstavená auta, celkový chaos –, to všechno v hororových hrách funguje skvěle. Nikde však nejsou žádná těla, žádná krev ani žádní nepřátelé. Jakmile si uvědomíte, že není nic, co by pro vás představovalo nebezpečí, titul v tu ránu přichází i o to málo napětí, co doteď měl, a rychle sklouzává k nálepce „nezáživné“.

Aby váš průchod osamělým městem nebyl až tolik osamělý, vývojáři se rozhodli vám od druhé poloviny přidělit společníka. Nejedná se o nic jiného než o fotosenzitivní chapadla s podivně lávovou strukturou. Občas se vám vetřou do cesty a zablokují její průchod, jinak jsou absolutně neškodná. Jak už z názvu vypovídá, tento problém lze jednoduše vyřešit tím, že na ně posvítíte. S chapadly je zároveň spojen jakýsi přízrak dítěte. V jednu chvíli se zdá být sotva průhledný a o moment později vypadá jako lidská bytost. Jak se zdá, chlapec dokáže chapadla ovládat a pár vteřin si za něj budete moct dokonce zahrát. V EDENGATE: The Edge of Life je tolik proměnných, až mě nutí si myslet, že vše bylo pouhou noční můrou či vidinou katastrofické budoucnosti, že malý chlapec odkazuje na onen virus a jeho šíření, že se žádná z událostí ještě nestala… zda jsem blízko pravdě, nebo se zcela pletu, se jen stěží dá určit. Hra ukrývá určité poselství, ale jak ho máme správně pochopit, když nám k tomu není dáno dostatek vodítek. Samozřejmě je zde ještě ta možnost, že jsem omezená a jen já sama pointu nechápu, ale vám to nebude dělat sebemenší problémy.

Osamělý vlk… tedy vlčice

Abych vás však naladila i na tu příjemnější notu, ne vše, co se EDENGATE: The Edge of Life snaží vybudovat, má nějakou chybku. Grafická stránka titulu vůbec neurazí, ba naopak. Mia sice ze specifických úhlů za specifického osvětlení vypadá dost mrtvolně, ale mimoto je to pohledná mladá dáma. Kulisy v prostředí se často opakují, ale jsou využity takovým způsobem, že vám to ani nebude vadit. Často potemnělá atmosféra dokáže budovat napětí a tíživý pocit samoty, ale jak už víte z předešlých odstavců, ne na dlouho. Kamera sleduje Miu přes rameno, takže máte dobrý přehled o jejích činech a o tom, co se děje před vámi. Za celý průchod hry jsem asi třikrát zaznamenala náhlé propady snímků, jinak je titul v dobrém technickém stavu bez bugů.

Animace jsou velmi přirozené, a co se týče dabingu, ten musím rovněž pochválit. Hlasové projevy v celé hře jsou uvěřitelně procítěné, díky čemuž máte možnost poznat i další vedlejší postavy, přestože je nikdy nepotkáte tváří v tvář. Mia si často mluví sama pro sebe, tedy komentuje okolní dění a snaží se utřídit si myšlenky, skrze které se k ní divák může dostat blíže, ale ne natolik, aby s ní začal sympatizovat. Kus práce odvádí i minimalističtější hudba a audio design celkově. Zvuky dokreslují jednotlivé akce a dávají jim hloubku, kdežto melodie v pozadí nezačnete vnímat do doby, než se na ně skutečně zaměříte. Přesto je hudba příjemným zpestřením na vaší osamělé cestě ticha.

Jako oheň a led

EDENGATE: The Edge of Life má jistě potenciál hráčům předat zajímavou myšlenku, a proto mě lehce zklamalo, že si ji po dohrání nemohu s jistotou odnést. Tam, kde titul září svou grafickou, hudební a hlasovou stránkou, ztroskotává na budování příběhu, ve způsobu předávání informací, v chaosem zmítaném ději, v nesmyslně primitivních hádankách, v nízké interaktivitě, v nelogických překážkách či ve velmi prchavé atmosféře. Jak moc se hra snaží hráče držet na uzdě, omezovat jeho pohyb a vodit jej doslova za ručičku, tak moc vám dá příběhových mezer k vyplnění vlastními domyšlenými informacemi. Jako by s vámi někdo mluvil v hádankách, které mají mnoho různých odpovědí, a je jen na vás, jakou z nich si zvolíte.

Jde o můj osobní názor, ale daleko lépe si EDENGATE: The Edge of Life dokážu představit jako čistě logickou adventuru, během níž budete sbírat předměty, používat je k odemykání cest, a s možností svévolně prozkoumávat dané oblasti. Pokud by zde například onen záhadný chlapec působil v roli nepřítele – smrtícího viru –, který by lokace postupně zamořoval a mohl by Miu oslabit, či dokonce zabít, titul by hned dostal větší dávku napětí s neutuchajícím pocitem, že nikde nejste v bezpečí. Tak či onak, vývojáři se rozhodli jít tou méně náročnou cestou.

GP uvozovky

EDENGATE: The Edge of Life je typickým příkladem titulu, u něhož při závěrečných titulcích nejste o nic chytřejší než na samotném začátku. Příběh je nesourodý, vynechává podstatné informace a až moc počítá s tím, že hráči vše samovolně dojde. Na přibližně dvouhodinovou hru je zde dost frustrujících momentů zastiňujících ty dobré stránky. Pokud hledáte něco, u čeho nebudete muset přemýšlet ani vyvinout moc velkou snahu a postačí pouze následovat určený směr, trefili jste do černého. Nic víc od titulu nečekejte. Přestože náročnější pařmeny nedokáže ani zdaleka uspokojit, EDENGATE: The Edge of Life má své určité kouzlo, které nelze popřít.

Klady

grafické zpracování
skvělý dabing
audio složka
plynulé animace

Zápory

nesourodé vyprávění
téměř žádná interakce
potemnělá atmosféra se brzy vytratí
překážky v rozporu s logikou
0

Doporučujeme

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na LinkedIn