Pestrobarevná hack-and-slash akce En Garde! má za sebou mnohaletý vývoj. Šermířské dobrodružství v kulisách raně novověkého Španělska původně začalo jako studentský projekt a postupně přitahovalo pozornost stále většího počtu hráčů. Ani naší redakci se okouzlení nevyhnulo a En Garde! jsme označili za jednu z nejslibnějších her, které byly prezentovány během červnového Steam Next Festu. O přednostech i zádrhelech plné verze vám více poví tato recenze.
Romantika, hlášky, kordy
O En Garde! by se psalo lépe, kdy v češtině existoval vhodný ekvivalent pro anglické slovo swashbuckler. To označuje jednak typizovanou postavu mazaného a výřečného šermíře a jednak celý fikční žánr, který byl kolem takových hrdinů (a v méně častých případech hrdinek) vystavěn. Jeho literární kořeny sahají k odlehčeným dobrodružným románům z per romantických autorů (vzpomeňme Alexandra Dumase a jeho Tři mušketýry), avšak největší popularity pravděpodobně dosáhl na filmových plátnech. V éře klasického Hollywoodu se slavní herci jako Douglas Fairbanks nebo Errol Flynn přímo specializovali na ohromování diváků mrštnou akrobacií, šermířským uměním i frajerskými hláškami. Množství snímků v tomto duchu vznikalo i v Itálii a zejména ve Francii, takže o ně nebyli ochuzeni ani diváci v komunistickém Československu, kteří si zamilovali třeba Gérarda Philipa v roli Fanfána Tulipána.
Mnohé z pozdějších swashbuckler filmů byly natočeny v sytých technicolorových barvách, ale téměř vždy pracovaly s černobílým rozvržením dobra a zla. Libovaly si v hrdinech pocházejících z prostého lidu či ze samého okraje společnosti. Lákaly na akční scény vycházející z technik moderního sportovního šermu, ale také na humor, melodramaticky zbytnělé milostné motivy a pompézní kostýmy. Ze všech jmenovaných důvodů byl jejich děj často zasazován do Evropy 17. a 18. století nebo do prostředí karibských pirátů, kterým se nejvíce dařilo ve stejném historickém období.
Ve druhé polovině 20. století tento druh dobrodružných snímků postupně vyklízel pole moderněji pojatým akčním podívaným, jeho ozvuky však lze objevit třeba v blockbusterové sérii Piráti z Karibiku nebo ve dvojici animovaných filmů o Kocourovi v botách od studia DreamWorks. Zejména druhému kocouřímu filmu, tomu s podtitulem Poslední přání, se En Garde! podobá až překvapivě nápadně. Výtvarným pojetím imitujícím obrazy malované temperovými barvami i prací s žánrovými konvencemi a klišé. Stejně jako filmy s antropomorfním kocourem totiž En Garde! stojí na pomezí mezi pastišem a persifláží. Charakteristické rysy šermířské fikce hyperbolicky nafukuje a ze svých zdrojů inspirace si stejně tak utahuje, jako jim skládá poctu.
Všichni hrajeme divadlo
Je to právě sebereflexivní nadsázka, na co odkazují propagační materiály, když o En Garde! mluví jako o komediální hře. Humor zde není nosným prvkem, ale doplňkem, který se spolu s výraznou grafikou a chytlavou španělskou hudbou podílí na budování optimisticky rozjařené atmosféry. Pozitivní zprávou je, že kdykoli si En Garde! utahuje sama ze sebe, činí tak s rozpustilostí a bezprostředností třetího a čtvrtého dílu Saints Row, nikoli s trapnou křečovitostí takového Atomic Heart.
Tým mladých vývojářů z indie studia Fireplace Games usiloval o to, aby postavy ztělesňovaly snadno rozeznatelné archetypy, s jejichž osobnostmi se hráč může ihned cítit obeznámený, aniž by bylo třeba je doopravdy představovat. V případě ústřední protagonistky Adalie de Volador se to nepochybně povedlo a značnou zásluhu na tom má její záměrně teatrální dabing. Zrzavou hrdinku by bylo možné stručně popsat jako ženskou variantu Zorra mstitele bez obličejové masky, nicméně francouzští tvůrci hry se hlásí především k inspiraci lokální literární hrdinkou Slečnou de Maupin. Ta je vlastně romantizovaným alter egem reálně žijící operní zpěvačky a zkušené sportovní šermířky Julie d'Aubigny. Z jejích charakteristik, tak jak byly popsány literátem a dramatikem Théophilem Gautierem, si Adalia půjčuje hlavně zálibu v mužských šatech a (zřejmě) bisexuální orientaci. Erotické motivy, jimiž román o odvážné a bezostyšné mademoiselle proslul nejvíce, se však do hry nedostaly.
En Garde! je pojatá jako (doslova) přibarvená hrdinská báchorka vyprávěná rodinnému publiku. Odehrává se v idealizovaném světě, kde se láska prokazuje vzletnými gesty, zlo zastupují neschopní hlupáci a násilí má podobu neškodného divadelního představení. Nepřátelé nakonec ve hře neumírají. Skácí se sice na zem a zůstanou nehybně ležet, ale z této polohy dále komentují svou potupnou porážku.
Když nemůžeš, tak paríruj
Hra je rozdělena do čtyř volně provázaných epizod dokumentujících věčný boj Adalie se zlotřilým hrabětem a jeho vojskem. Šermířka sama na sebe přitom bere roli nespolehlivé vypravěčky a události hráči zprostředkovává ze své perspektivy. Pokud se vám třeba v nějakém souboji nezadaří a jste poraženi (což se vám bezpochyby stane nejednou), před načtením checkpointu Adalia s náruživostí v hlase popře, že by se právě tohle stalo.
První průchod každou epizodou na střední obtížnost by měl průměrnému hráči zabrat necelou hodinu, z čehož vyplývá, že En Garde! je velmi krátká hra. Vzhledem k jejím kvalitám to zamrzí, ovšem i na tuto sklenici se dá dívat jako na poloplnou. Krátká délka zamezí tomu, aby se hratelnostní smyčka stala únavnou a omrzela se, přičemž hráči, kteří se nechtějí s Adalií de Volador loučit příliš brzy, stále mají možnost začít znovu (třeba na vyšší obtížnost) a plnit předpřipravené výzvy (odlišné od klasických achievementů). En Garde! je totiž v zásadě soustavou větších i menších arén pro šermířské souboje. Další prvky hratelnosti, jako je hledání cesty a parkourové skákání, hráčům nekladou do cesty skutečné překážky a slouží jen k regulaci temporytmu hry a k poskytnutí odpočinku od soubojů.
Šermířské střety s nepřáteli vyžadují především postřeh, správné načasování a odolnost vůči unáhleným rozhodnutím. Jsou poměrně náročné a příjemně vyčerpávající, avšak zároveň velmi zábavné a uspokojující. S výjimkou bossů nepřátelé padají na jeden či dva dobře zasazené údery kordem. Nejprve je ovšem nutné prolomit jejich obranu. Toho se dá obvykle dosáhnout precizním parírováním a svérázným využíváním okolního prostředí. Adalia de Volador může provádět nejrůznější kousky, které vévodovy vojáky buď rozptýlí, nebo sníží jejich schopnost obrany. Lze třeba ladným saltem přistát za protivníkovými zády, ale také na něj třeba shodit lustr nebo mu na hlavu narazit kbelík. Možné je taky pod soupeřem podrazit stůl, na který právě vyskočil, připálit mu zadek o rozpálený kotel, shodit jej do propasti nebo po něm vystřelit z děla. Jakkoli drasticky se tyto činy mohou jevit, všechny jsou prezentovány s humorem animovaných grotesek a nepřátelé z nich vyjdou bez trvalých následků.
V pestrosti je síla
Možnost dát průchod zlomyslné kreativitě a likvidovat protivníky i jinými způsoby, než těmi nejkonvenčnějšími, byla ve hrách vždy opojná. En Garde! k ní ke svému prospěchu připojuje i dostatečnou variabilitu zaručující, aby všechny souboje neprobíhaly podle stejného mustru. Nepřátelé se dělí do několika tříd, z nichž každá je proti určitým druhům útoku odolná, což šermířská klání zpestřuje. Jen je škoda, že se tato různorodost nepřenesla i do střetnutí s bossy, kteří jsou si naopak principiálně velmi podobní.
V dílčích výtkách proti soubojovému systému můžeme ještě chvíli pokračovat. En Garde! pracuje se systémem automatického uzamykání hráčovy postavy na konkrétního nepřítele, který sice v nadpoloviční většině případů funguje obstojně, ale občas nepříjemně zazlobí. Mezi nepřáteli, na něž jsou Adaliiny útoky zaměřeny, nejde nijak přepínat (lze pouze uzamčení zrušit) a někdy ani není zřejmé, který z nich je vlastně tím aktivním. Nedá se tedy vyhnout situacím, kde se místo na „rozpracovaného“ silného soka vrhnete na nahodilého pěšáka v jeho blízkosti a váš původní soupeř mezitím stihne opětovně nabrat síly. Zvládání davu obecně nepatří k silným stránkám hry, ačkoli existují útoky, jimiž jde zasáhnout více protivníků naráz. Zejména při soubojích s bossy a minibossy pak má někdy boj podobu věčného útěku před davem nepřátel, z něhož je třeba postupně ukrajovat využívaje jeho nízkou inteligenci.
Soupeři se nechovají ani trochu realisticky a nejenže vzájemně nespolupracují a netěží ze své početní převahy, ale kolikrát ani neútočí, i když k tomu zrovna mají ideální příležitost. Nejde zcela zjevně o nějakou chybu v umělé inteligenci, ale o záměrnou mechaniku, která umožňuje, aby hra vůbec byla hratelná. Z pohroužení do fikčního světa to ovšem stejně vytrhává. Mnozí nepřátelé jsou také silní až moc. Pokud třeba některý soupeř používá útoky, které nejde parírovat, a je tedy nutné jeho obranu prolomit pomocí okolních předmětů, očekával bych aspoň, že bude limitován ve své hbitosti. Ovšem není tomu tak a podobnému druhu protivníků člověk sotva stíhá utéct natolik, aby vůbec měl čas se otočit a nějaký předmět použít.
Malá hra s velkým srdcem
En Garde! je malá hra a je to na ní vidět. S něčím se vývojáři raději ani nezdržovali a někde naráželi na technické limity. Postavy třeba nemají vůbec žádnou mimiku a v napůl statických cutscénách jen střídají pózy, aniž by alespoň otevíraly ústa. Vzhledem k jednoduché stylizaci překvapí vysoké hardwarové nároky a množství nahrávacích obrazovek uvnitř jednotlivých epizod připomíná doby PlayStationu 2. Tyto problematické body je poctivé přiznat, avšak v mých očích nijak nesnižují celkovou úroveň hry. Když ji rozeberete na prvočinitele, můžete na různé její aspekty ukazovat prstem a říkat, že tohle tady už přece bylo a tamto zase není úplně doladěné. Kdykoli ji ale spustíte, jednotlivé součástky do sebe skvěle zapadnou a čeká vás intenzivní zábava.
En Garde! je velmi chytlavá a svěží akční hra, jejíž dominantou je dobře zvládnutý soubojový systém a vystihnutí šarmu dobrodružných šermířských příběhů, k nimž si dosud videohry chodily pro inspiraci až překvapivě zřídka. Pořád jde ovšem o malý indie titul, s čímž se pojí určitá omezení včetně velmi krátké herní doby. Pokud je však největší slabinou nějaké hry skutečnost, že příliš brzy skončí, je to vlastně skvělé vysvědčení.
