Víte, už se na akademické půdě pohybuji deset let. Stejně jako jsem s mojí manželkou. Náhoda? Nemyslím si. Ani autor knihy Hlídka Awaoru Tomáš Petrásek totiž dle mého na náhody nevěří, a tak umí vykonstruovat neuvěřitelně propracované dílo na velice málo stranách. Počin k nám doneslo nakladatelství Epocha. a já nebudu lhát, hned jak jsem se dozvěděl, že něco takového u nás vyjde, nemohl jsem se dočkat. Kniha obsahuje dvě povídky, jedna se jmenuje Poslední Hlídka a následující Druhá strana. Ještě než se do toho ale pustíte, je nutné upozornit na jednu věc. Rozhodl jsem se v rámci recenze napojit na autorův styl psaní, tak buďte prosím shovívaví.
Autor:
Vydavatel:
Série:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rozměr:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Tomáš Petrásek
Epocha
Jiné světy
238
černobílý
měkká
126 x 191 x 32
červenec 2025
978-80-278-0244-9
9788027802449
první
Zdroj: Epocha
Poslední Hlídka Awaoru
Ve světě zmrzlém na prahu zkázy se odehrává Poslední hlídka, mrazivý příběh strážců, kteří během dlouhé zimy bdí nad spícím městem a chrání ho před nepojmenovaným zlem. Vypravěčem je jeden z hlídačů, starší muž, který ví, že jeho čas se krátí, ale přesto se snaží pochopit smysl své služby a odhalit, co se skrývá ve stínech, kam nedosáhne světlo. Pomalu proniká k poznání, že jejich protivníkem možná nejsou jen stvůry zvenčí, ale i cosi uvnitř lidské duše. Zapomenuté pravdy, viny a strachy, které hlídka nevědomky chrání. V kulisách nekonečného ledu a temna se rozvíjí filozofický a existenciální příběh o oběti, paměti a smyslu samotného bdění ve světě, který už možná dávno zanikl.
Navzdory tomu, že je narativ strukturován v první osobě singuláru, zůstává subjekt vyprávění po celou dobu nominálně neidentifikován. Tento absenciální přístup k jmenné identifikaci protagonisty lze interpretovat jako záměrný naratologický prostředek vedoucí k univerzalizaci vypravěče a zároveň k oslabení jeho individuální referenčnosti. V kontrapunktu k tomu však text operuje s výrazně vysokou mírou onomastické saturace, kde propracovaný systém vlastních jmen (antroponyma i toponyma) vytváří dojem fikčního univerza s vysokou mírou interní koherence, avšak současně klade značné kognitivní nároky na čtenářovu paměťovou kapacitu a schopnost dekódování pojmenovacího systému. Kulturně semiotická evokace jmen typu Aunon, Arkaon, Raillainee, Sumlura, Gediga či Erhaia působí poeticky i exoticky, ale jejich fonologická a morfologická nepravidelnost snižuje jejich sémantickou transparentnost a tím i zapamatovatelnost.
Tematická rovina textu osciluje mezi dystopickou fikcí a introspektivním filozoficko-religionistickým diskursem. Autor operuje s koncepty smyslu, smrti, transgrese a metafyzické hraničnosti, přičemž dominantní funkcí textu není ani přímočará diegeze, ani explikace, nýbrž stimulace hermeneutické participace čtenáře. Jazykový styl je poznamenán vysokou mírou introspektivního modusu, typického pro texty s ambicí transgresivního existenciálního sdělení. Text není ani vědecký v tradičním smyslu, ani pseudointelektuální; místo toho pracuje na úrovni „fikční erudice“, tedy estetizovaného vědění rámovaného narativní fikcí, přičemž využívá diskurzivní formy připomínající akademickou argumentaci, avšak bez její systémovosti. Bohužel.
Zdroj: Epocha
Druhá strana
Ve starobylém městě Harynře, zahaleném stínem legend, se začínají šířit zvěsti o otevření brány do podsvětí, a tak se Mistr řádu Awaoru spolu s chlapcem, který je spíše učeně zvídavý než hrdinný, vydává na cestu za pravdou. Putují přes opuštěné krajiny, kde se svět skutečný stále častěji prolíná s tím, co by mělo zůstat za oponou, a realita se před nimi ohýbá jako stíny na vodní hladině. Příběh se nese v tiché, melancholické atmosféře. Mistr nepřichází bojovat, ale porozumět, a chlapec se učí, že věci nejsou vždy takové, jaké je lidé nazývají.
Jejich cesta odhaluje, že Druhá strana světa nemusí být ani peklo, ani nebe, ale zvláštní místo mezi životem a smrtí, kde se zrcadlí vnitřní svět každého, kdo se přiblíží. Rozhovory s obyvateli města, kteří jako by už dávno spali, odhalují vrstvy zapomnění, viny a naděje, které stojí za celou záhadou. Když nakonec bránu naleznou, odpověď nečeká. Jen ticho, které se ptá, zda je odvaha vejít větší než odvaha odejít zpět beze slov.
Povídka Druhá strana vykazuje ve srovnání s textem Hlídka Awaoru výrazně vyšší míru narativní soudržnosti a emocionální hloubky, zejména v rovině vztahu mezi ústřední dvojicí, tedy Mistrem a jeho žákem. Jejich interakce je konstruována s jemnou psychologickou i symbolickou nuancí, čímž se jejich vztah stává nejen hybatelem děje, ale zároveň nositelem existenciální i iniciační linie textu. Dynamika mezi oběma postavami je utvářena jako skoro až archetypální motiv učitele a žáka, v němž dochází k transgeneračnímu přenosu vědění, zkušenosti a víry, přičemž tento vztah je narativní konstantou, která strukturálně propojuje jednotlivé motivické roviny.
Text se zároveň vyznačuje výraznou informační dusitou, kde na omezeném rozsahu přibližně šedesáti stran se koncentruje myšlenkové bohatství, jež by svou komplexitou vystačilo i pro plnohodnotný román. Autor zde konstruuje fikční svět, který není pouze funkční, ale též výrazně symbolický a reflexivní, zejména v případě povídky ve vztahu k tématům, jako je magie, víra, kacířství a poznání. Tyto motivy nejsou pouze ornamentální, nýbrž konstitutivní součástí ontologické výstavby univerza. Přestože čtenářsky nejde o snadno přístupný text, zvláště v porovnání s Poslední hlídkou, povídka Druhá strana představuje ideální vstupní bod pro hlubší porozumění.
Zdroj: Epocha
Jak si tedy Hlídka Awaoru stojí?
Z hlediska recepce nelze knihu Hlídka Awaoru klasifikovat jako běžně přístupnou science fiction. Vyznačuje se výraznou textovou obtížností, jazykovou i významovou stratifikací a intenzivní intertextualitou, která předpokládá čtenářovu vysokou kulturní gramotnost. Text neplní funkci eskapismu, ale spíše iniciuje gnoseologickou destabilizaci, kdy jako čtenář nejste veden k pochopení, nýbrž k otázkám. Kulminační poznatek, že smrt je všudypřítomná a nevyhnutelná (srovnatelná s funkcí daní v socioekonomickém systému), lze chápat jako textový ekvivalent mementa mori refrénu. Nikoli jako závěr, ale jako iniciační akt mojí vlastní postinterpretace.
Jak jste si recenzi užili? Protože já to psaní neuvěřitelně moc. Realita je taková, že Tomáš Petrásek vytvořil neuvěřitelně plodné a bohaté vesmírné univerzum s mnoha, ale skutečně mnoha zákonitostmi a pravidly. Jen využil jazyk, který ne každému čtenáři je blízký, a upřímně tím separoval obrovské množství potenciálních fanoušků jeho vesmíru. Obě povídky jsou neuvěřitelně propracované, detailní, svým způsobem i zábavné a baví od začátku až do konce.
Já si třeba užil i tu hromadu otázek, které mě během čtení napadly. Třeba, jaké to asi je vidět více než jedno slunce? Když je všechno v háji, co je vlastně naděje? Dokážu se emocionálně spojit s jiným člověkem? Především povídka Druhá strana je dle mého až šíleně bravurní. Vztah žáka s mistrem je nejen lidský, ale svým způsobem i rodičovský, opatrovnický. Ono reálně nelze knize nic jiného vyčítat, než ten jazyk, jakým je napsaná, a to se přiznám, nesedl ani mě.
Hlídka Awaoru je naprosto úžasná kniha, pokud jste připraveni během čtení složit šest až patnáct jazykových zkoušek a rozhodnete se zpochybňovat celou svou existenci. Děj je parádní. Líbí se mi, jak Poslední hlídka pracuje s nihilismem a nadějí a Druhá strana pomalu s nechtěným rodičovstvím. Vše je podáno neuvěřitelně citlivě a propracovaně. Autor vytvořil nový vesmír, který je fascinující, poutavý a vyvolává ve vás pocit, že přesně na toto místo se chcete podívat. Jen je škoda, jak vážně bohatým stylem Tomáš Petrásek píše, protože to nesedne každému.
