Ani jsme nemuseli dlouho čekat. Necelý rok poté, co společnost Xzone vydala český překlad povedené encyklopedie I'm Too Young To Die: Ultimátní průvodce střílečkami 1992-2002, přichází její pokračování Hurt Me Plenty: Ultimátní průvodce střílečkami 2003–2010 (na webu Xzone si ho můžete rovnou koupit). Původní verze od prestižního britského nakladatelství Bitmap Books vstoupila na trh teprve na jaře, takže se k českým čtenářům dostává opravdu začerstva. Autorem je stále herní vývojář a scenárista Stuart Maine a kniha ve všech ohledech pokračuje v tom, s čím první díl začal.
Autor:
Autor obálky:
Vydavatel:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Stuart Maine
Ian Pestridge
Xzone
Anna Boudová
470
barevný
vázaná
prosinec 2025
978-80-909286-4-0
první
Zdroj: Xzone
Na takové to domácí listování
Obě střílečkové knihy jsou koncipovány jako coffee table booky určené spíše k listování než k soustředěnému čtení od začátku do konce. Z této skutečnosti by měla vycházet kritéria, podle nichž budu Hurt Me Plenty hodnotit. Jádro knihy tvoří především krátké Mainovy komentáře k jednotlivým hrám, které v sobě snoubí prostý popis, stručné subjektivní hodnocení i občasné analytické postřehy. Svým způsobem je tak publikace jakýmsi herním deníkem. Vlastně v podobném duchu, v jakém nestor polské filmové kritiky Jerzy Płażewski napsal svou obsáhlou knihu s přehnaně ambiciózním názvem Dějiny filmu 1895–2005. Další textový materiál tvoří rozhovory s významnými herními vývojáři, jako jsou Ken Levine (BioShock) nebo Tim Willits (Doom 3).
V této souvislosti mi nezbývá než zopakovat svoje mírné rozpaky. Ačkoli je tento přístup legitimní vzhledem ke zvolené koncepci, pořád se nemohu zbavit dojmu, že Bitmap Books se ve svých knihách vydávají tou nejjednodušší možnou cestou, když rezignují na souvislý či alespoň systematický výklad. To ilustruje právě skutečnost, že k rozhovorům se tady přistupuje jako k finálnímu produktu prezentovanému čtenáři, nikoli jako ke zdroji poznatků, s nímž autor ještě dále pracuje.
Byl bych přece jen raději, kdyby se Bitmap Books vydali podobnou cestou, jakou například zvolilo věhlasné nakladatelství Taschen ve svém vynikajícím přehledu dějin japonské žánrové kinematografie Japanese Cinema z pera Stuarta Galbraitha IV. Nebo kdyby napodobili třeba Dorling Kindersley a jejich převážně obrázkovou, a přitom informačně nabitou knihu Multimédia – Podrobný průvodce.
Zdroj: Xzone
Sblížení světů
Stuart Maine opět postupuje chronologicky po jednotlivých rocích. Vždy stručně představí hlavní technologické, tržní a designové trendy pro nastínění kontextu a poté již sype přehled všech stříleček, s nimiž se seznámil. Období mezi lety 2003–2010 je samozřejmě velmi atraktivní, neboť jde vlastně o vrcholnou éru popularity žánru. Právě v této době byly nakonec představeny všechny základní designové prvky, s nimiž first-person střílečky pracují dodnes. Některé z nich (například pohled skrze mířidla) úzce souvisí s technologickými posuny. Nejenže střílečky po roce 2000 vznikaly prakticky výhradně v polygonové 3D grafice, ale také vycházely v hojném počtu jak pro konzole, tak pro PC. Nezřídka pro obojí. Konzolové hraní a hraní na počítači sice ještě byly částečně oddělené světy, ale již se k sobě výrazně přibližovaly.
Musím se teď pochlubit, že drtivou většinu her představených v knize jsem nejen znal, ale dokonce jsem ji i hrál. Pro běžné čtenáře však Hurt Me Plenty: Ultimátní průvodce střílečkami 2003–2010 bude nepochybně inspirativní a najdou v něm nepříliš známé, a přitom zajímavé tituly. Já mám tedy úchylku na různé okrajové hry z polské či ruské produkce (ostatně, často se dostaly na oficiální český trh), ale třeba zmíněné asijské tituly mě občas překvapily. S takovým Nitro Family, korejskou variací na Serious Sama, jsem se skutečně seznámil poprvé.
Zdroj: Xzone
Když se střílí mimo terč
Ačkoli je Stuart Maine poučeným autorem, nevyhne se občasným přešlapům. Například slavnou kauzu s trailerem na Killzone 2 popisuje velmi zkratkovitě a nepřesně. Sony při představení PlayStationu 3 skutečně prezentovalo předrenderované video jako autentický záznam gameplaye, ale hráči tehdy reagovali úžasem, nikoli zlobou. Výsledná hra pak samozřejmě neměla tolik propracovanou fyziku ani plynulé animace, ale v některých ohledech byla ještě pěknější než onen trailer. Rozhodně není pravda, že by Killzone 2 bylo vnímáno negativně. Naopak se jedná o nejmilovanější a nejchválenější díl série.
Popisek pozoruhodného titulu Vivisector: Beat Within od šikovného ukrajinského studia Action Forms zase budí podezření, že se Maine nedostal za první polovinu. Tam se totiž design láme a z arénové střílečky se stává de facto velmi zdařilý half-like. Dalšímu povedenému kousku od Action Forms pak kniha křivdí vizuálně, když screenshot ze hry Cryostasis: Sleep of Reason prezentuje zjevně ve špatném poměru stran, takže obraz je ošklivě roztažený do šířky.
Tento problém se ještě párkrát zopakuje, ale celkově jsou reprodukce screenshotů v knize kvalitní. Trochu zvláštní mi připadá rozhodnutí prezentovat je v nižším rozlišení s velmi viditelným aliasingem na šikmých hranách. Lze to ovšem brát jako věrnost vizuálnímu stylu diskutovaných her v podobě, v jaké je bylo možné hrát na dobovém hardwaru. Což je teorie, kterou si raději nebudu kazit poukazováním na fakt, že screenshoty her z konzole Nintendo Wii byly téměř jistě pořízeny v emulátorech.
Hurt Me Plenty: Ultimátní průvodce střílečkami 2003–2010 se doporučuje snadno. Má stejné kvality i slabiny jako předchozí díl I'm Too Young To Die, takže pokud se vám líbil, s nákupem pokračování neváhejte. Vzhledem k vysoké produkční kvalitě je kniha cenná jako pěkný sběratelský artefakt pro fanoušky a drtivá většina hráčů v ní také nabere inspiraci ohledně přehlížených stříleček z pohledu první osoby. Musíte ovšem počítat s tím, že publikace je určena pro nenáročné listování a neuspokojí nikoho, kdo by od ní čekal hlubší vhled do historie žánru.
