Ačkoliv do konce roku zbývají ještě tři měsíce a několik žhavých kandidátů do kin ještě ani nezamířilo, řada kritiků i běžných filmových fanoušků má o filmu roku 2025 jasno. Má jím být nejnovější počin režiséra a scenáristy Paula Thomase Andersona s názvem Jedna bitva za druhou, ve kterém ztvárňuje hlavní roli oscarový Leonardo DiCaprio.
Všichni jsou klauni
Andersonův nový film pojednává o revoluci. Nebo alespoň o touze ji uskutečnit. Hlavními postavami jsou dva do sebe zamilovaní členové odbojového hnutí zvaného French 75, jehož cílem je narušovat akce imigračních úřadů USA. Cesty plně odhodlané černošky Perfidie (ztvárněné Teyanou Taylor) a ne až tolik odhodlaného bělocha „Pata z ghetta“ (Leonardo DiCaprio) se ale rozejdou poté, co se jim narodí dcera. Pat nakonec komunitu revolucionářů opustí, aby své dceři dal alespoň nějakou budoucnost, a přijme novou identitu coby Bob Ferguson. Mezitím Perfidie padne do spárů nechutnému kulhajícímu plukovníku Stevenu Lockjawovi (v podání famózního Seana Penna), který se navíc po 16 letech vrátí, aby se zbavil všeho, co by jej mohlo spojovat s černošskou teroristkou. Lockjaw totiž usiluje o možnost navštívit Epsteinův ostrov – teda pardon, o členství v Klubu vánočních dobrodruhů (bělošských rasistických elitářů). Bob proto musí sebrat veškerou odvahu a vyhledat bývalé spojence, aby zachránil sebe i svoji dceru před nesnášenlivými pohlaváry připravenými je na místě zastřelit.
Z takto nastíněného děje pak vyplývá největší výhoda i nevýhoda celého snímku. Jedná se o politickou satiru parodující oba extrémní konce ideologického spektra (americké) politiky. Toto zasazení tudíž nesedne každému, zvlášť pokud už tak pravidelně přichází do kontaktu se zprávami o každodenním americkém společenském bizáru. Jedna bitva za druhou se sice převléká do kabátu ryzí fikce (už třeba jen tím, že DiCapriově partnerce je přes třicet), P. T. Andersonovy alegorie jsou ovšem více než jasné. A byť krajní pravici vykresluje v o poznání horším světle, film neváhá zesměšnit ani krajní levici. Zkrátka tragikomické karikatury se nachází na obou stranách barikády.
Parodie na revoluci
Otázkou zůstává, na jakou stranu se svým filmem přiklání sám Anderson, jestli vůbec na nějakou. Na straně jedné vyobrazuje odpudivou karikaturu militantního rasismu v podobě Lockjawa, který po pokusu o vraždu dokonce zůstane zjizvený a znetvořený (podobně jako jistý kancléř). Lockjaw je navíc naprosto pudově posedlý zakázaným ovocem – černošskou ženou – stejně jako jsou mnozí američtí konzervativci posedlí svými liberálními odpůrci. Přece jen i klasický Joker se neobejde bez svého Batmana.
Na straně druhé se Jedna bitva za druhou do jisté míry zastává extremistů z French 75. Představitelé této skupiny jsou přesvědčení, že útoky na infrastrukturu, sabotáže a další politicky motivované násilí jsou jedinou cestou ke svobodě v autoritářském státě šikanujícím nelegální migranty. Jenže ti samí představitelé postrádají „odvahu“ jít o krok dál. Anderson z nich poté dělá karikatury též, např. když jednu z aktivistek pojmenuje doslova Kunda z džungle. Těžko pak brát danou skupinu vážně, zvlášť když vezmou do zaječích hned poté, co nedopatřením připraví o život nevinného člověka. Dávalo by tedy smysl, že Anderson nebere politické násilí jako odpověď. Ne vždy se totiž zadaří vtrhnout do ulic, vyvěsit vlajku z mangy One Piece, vypálit budovu parlamentu, zvolit nové vedení země přes Discord, a pak po sobě ještě uklidit. Tak, jako nedávno v Nepálu.
Zdroj: Vertical Entertainment
Třetí strana
Jedna bitva za druhou proto nabízí třetí pohled. Vyrovnaný a konzistentní tichý odpor senseie Sergia, který místo útoků s výbušninami organizuje a drží v chodu tajnou síť agentů, jež migrantům poskytuje útočiště a chrání je před zadržením úřady. A v neposlední řadě je jakousi alternativou i sám Bob. Tomu sice nechybí zápal pro revoluci (s oblibou vykřikuje francouzská hesla či po večerech kouká v televizi na tematicky podobný snímek Bitva o Alžír z roku 1966), ale zároveň se jí odmítá plně odevzdat. Téměř ihned se jeho prioritou stává dcera, manifesty spolurevolucionářů pořádně nečte a tajná hesla ani nezná. A když se Lockjawovy jednotky ukážou u jeho dveří, nezbývá mu, než zmateně v panice utíkat a doufat v pomoc ostatních.
Je ale proto trochu s podivem, že P. T. Anderson zakončuje film poněkud myšlenkově nesourodě. Většinu stopáže s důvtipem kritizuje Bobovýma očima prvoplánovou snahu aktivistů narušit systém utlačující jisté skupiny lidí. Jenže i po tom všem, čím si Bob se svojí dcerou projdou, je nenapadne změnit způsob, kterým se proti onomu systému vymezují. I když i to lze brát jako pointu: tyranům se zřejmě musí oplácet stejnou mincí.
Andersonovská práce s herci
P. T. Anderson je stejně jako řada jiných filmařů znám tím, že rád obsazuje stejné herce. Různé herecké hvězdy se proto v jeho filmech objevují jednou ve hlavní, podruhé ve vedlejší roli. Někdy dokonce herci ponechá pouze malé cameo. Obzvláště andersonovsky ovšem naložil Paul Thomas se samotným DiCapriem. Oscarového herce a lamače dívčích srdcí totiž uvedl do atypické polohy po vzoru svého jmenovce, Wese Andersona. Wes si pečlivě vybírá velmi talentované herce (v jeho posledním filmu Fénické spiknutí si zahrál i představitel senseie Sergia Benicio Del Toro) schopné diváka naprosto strhnout svým emotivním projevem. Avšak místo toho si Wes zakládá na emočním minimalismu.
Paul Thomas se od něj možná nechal inspirovat, protože nějaké větší herecké koncerty DiCapriově postavě upřel. Leo ve filmu Jedna bitva za druhou nehraje nijak zvlášť vážnou roli, nemá působivé dlouhé monology, z nichž by prýštil herecký talent. Naopak. Bob je většinu času jen paranoidní a zkouřený otčím, jehož životním posláním není svrhnout vládu, nýbrž vychovat dceru, což ho opakovaně dostává do komických situací.
Zdroj: Vertical Entertainment
Když film vypadá jako film aneb jeden Oscar za druhým
Obsahová stránka každopádně odráží Andersonovu možnou snahu vyjít vstříc širšímu publiku. Z herců proto nevymačkává maximum (jako např. z Daniela Day-Lewise v Až na krev či Niti z přízraků) a spíše než na pomalu budovanou atmosféru sází na rychlejší tempo a drastičtější akci. Fungování filmu navíc pomáhá i fakt, že se na něj velmi příjemně dívá. Anderson s kameramanem Michaelem Baumanem natáčeli na filmový materiál kamerami VistaVision. Dále využívali relativně málo tříbodového osvětlení a raději scény osvětlili minimalisticky, mnohdy přírodním osvětlením, čímž dodali obrazu atraktivní kontrast. Výjevy díky tomu nepůsobí tak ploše jako jiné moderní filmy.
Oscarový potenciál jistě zvyšuje i styl snímání a nervy drásající hudební podkres. Obojí vrcholí ke konci filmu během jedné z nejnápaditějších automobilových honiček posledních let. Bohužel podobným strhujícím pasážím předchází části méně pohlcující. Některé epizodní linky (lovec Avanti Q či útěk Perfidie do Mexika a rozpad French 75) dokonce působí ochuzeně na úkor jiných. Zejména závěr Lockjawova příběhu dostane hned dva konce, přičemž ten druhý působí docela nadbytečně. S tím souvisejí i mírně zavádějící trailery, z nichž nebylo úplně patrné, že Bobova dcera bude jednou z hlavních postav, zatímco Bob nebude hlavním hybatelem děje.
Jedna bitva za druhou je řemeslně vydařeným filmem s velkým potenciálem vyhrát několik Oscarů. Vděčí za to především skvělé režii a kameře, ale do jisté míry i Leonardu DiCapriovi hrajícímu komičtější roli, než u něj bývá zvykem. Jenže právě přístupný humor a politický aspekt jsou největšími slabinami i nejsilnějšími stránkami celého filmu, které jej vzdalují od režisérových výrazně osobitějších předchozích děl.
