Když zhruba v polovině 90. let přišly první texturované 3D hry, všechno, co bylo jen 2D, mi přišlo zastaralé a překonané. Nezastavila mě ani skutečnost, že moje dýchavičná 486ka byla ráda, když na obstojný framerate rozjela alespoň Doom. I tak jsem po Tomb Raiderovi na střeše toužil víc než po Raymanovi v hrsti. Když se jako plešatějící fotřík vracím k hrám na arkádové automaty a konzole jako SNES nebo Mega Drive, naplno mi dochází, jak hloupý jsem tehdy byl. Pixelartové 2D hry z přelomu 80. a 90. let mají natolik unikátní a chytlavou estetiku, že zestárly s větší noblesou než mnohé rané pokusy o 3D. Vlastně mnoho z nich nezastárlo vůbec a lze si je užít s naprosto stejným nadšením jako kdysi. Přesvědčují nás o tom nová vydání dobových her (například Rendering Ranger: R2), moderní hry napsané pro starý hardware (Final Vendetta či Earthion) a nakonec i hry úplně nové, které na ty staré esteticky a hratelnostně navazují. Vzpomeňme třeba Blazing Chrome nebo Iron Meat. Mezi tu poslední kategorii pixelovatých retro her si nyní můžeme zařadit také Neon Inferno. Tahle akční pecka od newyorského indie studia Zenovia Interactive vás přesvědčí, že pixely neztratily svou krásu ani v čase shaderů a polygonů.
Neonoví kovbojové
Neon Inferno se odehrává ve futuristickém New Yorku, který je v roce 2055 již proměněn v dystopickou kyberpunkovou metropoli. Dvojici hrdinů představují Angelo Morano a Mariana Vitti, dva nájemní zabijáci zapletení do nelítostné války gangů o nadvládu nad městem. Ve hře vás čeká pět klasických misí, jedna finální bitva a jedna kratší mezimise, kterou jste nuceni absolvovat, když se věci vymknou kontrole. Většina levelů je prezentována v podobě kontraktů, jejichž cílem je zabit nepřátelské vůdce, takže máte jistou volnost v tom, v jakém pořadí budete úkoly plnit. Můžete hrát buď v lokální kooperaci za oba hrdiny zároveň, nebo si z nich jednoho zvolit. Angelo a Mariana mají rozdílné charaktery a lehce se odlišují jejich příběhové cutscény, nicméně z herního hlediska se oba ovládají stejně.
Pokud bych měl Neon Inferno výstižně přirovnat k nějaké skutečné arkádové klasice, pak bych řekl, že jde o kyberpunkové Sunset Riders říznuté Wild Guns (připomínám, že před osmi lety vyšel jejich vydařený remaster). Na rozdíl třeba od sérií Contra nebo Metal Slug, s nimiž Neon Inferno sdílí smysl pro spektákl, vás nečeká příliš náročná navigace v prostoru. Občas je potřeba někam skočit nebo viset za ruce, ale vaším hlavním úkolem je likvidovat nepřátele a vyhýbat se jejich projektilům.
Herní plán je rozdělen na dvě vrstvy. V prvním plánu střílíte kolem sebe v osmi směrech jako v klasické run and gun arkádě. Zároveň si musíte hlídat i nepřátele v pozadí, kteří na vás pálí z dálky a které likvidujete pomocí zaměřovače po vzoru Wild Guns. Jakmile se trochu rozkoukáte, nebude vám dělat velké problémy rozeznat, v kterém plánu se nepřátelé zrovna nacházejí. Přepínání mezi střelbou „před sebe“ a „do pozadí“ je jednoduché a intuitivní. Pamětníci si možná vzpomenou, že podobnou mechaniku dvou plánů akce využívala také vydařená hra Dick Tracy od Segy, která vyšla v roce 1991 na konzole Mega Drive a Master Systém.
Trochu neo-noir, trochu anime
Pokud jste hráli debutovou hru od Zenovia Interactive, akční skákačku Steel Assault, tak vás nepřekvapí, že vývojáři prokazují mimořádný talent pro pixelartovou retro grafiku, která perfektně imituje výtvarná řešení japonských her z přelomu 80. a 90. let. Samozřejmě s tím, že se při zachování vizuální věrnosti nestydí využívat technických možností současných počítačů. Neon Inferno má pomyslnou kameru posazenou blíže akci a používá větší sprity, takže všechny plynulé animace a detailní prvky o to více vyniknou. Ačkoli je děj zasazený do futuristické Ameriky, výtvarná koncepce hry je hodně ovlivněná estetikou japonského kyberpunkového anime 80. let (které nakonec čerpalo z hollywoodských neo-noirových snímků, jako byly Ohnivé ulice). Na spektakulárním zážitku z akce se podílí také částečně zničitelné prostředí a parádní soundtrack. Ten v klidnějších momentech zní jako variace na Vangelisova hudební témata z Blade Runnera, ale během akce neváhá pořádně hrábnout do elektrických kytar.
Zatímco Steel Assault ještě trpěl frustrující obtížností vyrůstající mimo jiné ze skutečnosti, že mnoho skoků vycházelo hodně natěsno, v Neon Inferno většinou víte, že se vám nedaří jen kvůli vaším vlastním chybám. Obtížnost je vhodně odstupňovaná do několika voleb obtížnosti, přičemž ty vstřícnější vás vybavují větším množství zdraví, frekventovanějšími checkpointy a také jednoduššími vzorci nepřátelských útoků. V těžkých pasážích si navíc můžete pomoct dvěma mechanikami. Oba hrdinové jsou schopni odrážet zeleně zbarvené projektily energetickým mečem, přičemž odražené střely působí větší poškození než běžná palba z pistole. Několikrát za hru přitom můžete vstoupit do režimu zpomaleného času, během nějž lze odražené projektily nasměrovat na konkrétní cíl. Další ulehčení představují upgrady, jež je možné nakupovat mezi misemi.
Pár šlápnutí vedle
S volitelnými jednorázovými upgrady, které zahrnují třeba plamenomet nebo automaticky naváděné střely, se ovšem pojí jeden nedostatek. Dostanete se k nim jen tehdy, pokud předchozí mise splníte s dobrým hodnocením. V opačném případě vás žádná peněžní odměna nečeká. Dosáhnout dobrého skóre bohužel není nic lehkého a byť lze odehrané mise opakovat, je trochu zvláštní, že k předmětům, které hraní ulehčují, se dostanou hlavně ti šikovnější hráči.
Další výtku bych měl k nemnoha skákacím pasážím. Jelikož hra není primárně skákačka, není nadesignovaná tak, aby bylo vždy zřejmé, kde se nachází okraje plošinek, za něž už nejde stoupnout, takže občas zbytečně umřete kvůli špatnému načasování výskoku. Možná by to chtělo ještě o něco velkorysejší „coyote time“, tedy možnost vyskočit i těsně poté, co z plošinky fakticky odběhnete.
A když už jsem na začátku recenze vzpomínal Iron Meat, musím říct, že jeho důmyslné environmentální vyprávění a logické provázání lokací mě zaujalo více než cutscény a víceméně oddělené levely v právě recenzované hře. Byť je třeba dodat, že Neon Inferno je v designu prostředí pestré a nápadité, takže vás čeká třeba skákání po kapotách létajících aut, akce v narvaném operním sále nebo divoká jízda na vodních skútrech.
Neon Inferno je hra pro všechny, kteří mají slabost pro arkádovou akci ze staré školy a chtějí si připomenout, jakou energií a designérskou čistotou jsou klasické pixelartové akčňárny nabité. Pokud vás láká dynamika devadesátkových run and gun titulů a zároveň si přejete, aby v nich byl i nějaký easy mód, bude vám svým stylem a tempem Neon Inferno sedět. A nejspíše s k němu budete opakovaně vracet i po dohrání.
