V éře PlayStationu 2 patřila série Onimusha k nejznámějším značkám od Capcomu. S příchodem sedmé generace konzolí se však po ní téměř slehla zem. Až na sklonku minulého roku bylo ohlášeno zbrusu nové pokračování Onimusha: Way of the Sword, na které si ještě budeme muset mnoho měsíců počkat. Ještě před tímto oznámením si Capcom otestoval terén vydáním remasteru prvního dílu Onimusha: Warlords (2019). Nyní si konečně můžeme na moderních strojích zahrát i jeho pokračování Onimusha 2: Samurai’s Destiny, které ve své původní podobě vyšlo už před 23 lety. Je po takové době hra stále zábavná? A jak se povedl její grafický i hratelnostní facelift? Tomu se budeme věnovat na následujících řádcích.
Zase ten Nobunaga!
Název Onimusha může znít tajemně, ale dá se poměrně jednoduše rozebrat. Muša v japonštině znamená „bojovník“ a oni je jakási japonská obdoba západního čerta či trolla – jde o obrovitou a hrůzostrašnou mytologickou postavu s rohy (jen si ji prosím nepleťte se slavnou rohatou maskou hannja z divadla nó), s níž je spojována síla a zuřivost. Pozice tohoto titulního „démonického bojovníka“ se v každém díle mění. V Onimushovi 2 je jím Džúbei Jagjú, což je shodou okolností jméno slavného historického samuraje. Herní protagonista je ovšem inspirován jeho dědečkem Munetošim Jagjúem. Jako vzor pro jeho obličej zase posloužil slavný představitel mnoha filmových chlapáků Júsaku Macuda, který byl v době vzniku hry již více než dekádu po smrti.
Džúbei dorazí do rodné vesnice a zjistí, že byla vyvražděna. A to nikým jiným než zmrtvýchvstalým Nobunagou Odou (významným šlechticem a jedním ze sjednotitelů Japonska) a jeho armádou démonů. Džúbei se tedy, jako správný samuraj, vydává na cestu pomsty. Brzy se ovšem dozví, že ani on není obyčejným smrtelníkem, ale právě Onimušou. Démonický původ mu umožňuje pohlcovat duše nepřátel, ovládat magii a brát na sebe hrůzostrašnou, nadpřirozenou podobu.
Důležitou roli v příběhu hrají i vedlejší postavy, jako je odvážná dívka Ojú, mladý nindža Kotaró Fúma, střelec Magoiči Saika nebo bohémský mnich Ekei Ankokudži. V těle Džúbeie si můžete získávat jejich přízeň tak, že jim budete nosit dárky odpovídající jejich zájmům a preferencím. Na základě toho vám pak tito sidekickové mohou pomáhat v náročných soubojích, nebo dokonce odemknou vedlejší linie příběhu. Tím je zajištěno, že hra není kompletně lineární a po dohrání stále máte motivaci pustit se do Džúbeiova dobrodružství znovu.
Grafika jako (dřevotiskový) obrázek
Jak už z předchozích řádků vyplývá, se znalostmi, které z Onimushi 2 načerpáte, byste na hodině dějepisu moc nezazářili, i když je děj historicky usazený do vrcholícího období Sengoku a vystupují v něm reálné dějinné postavy. Onimusha 2: Samurai's Destiny je totiž především historické fantasy, které čerpá z bohaté japonské mytologie, ale zejména v závěru hry přechází až do steampunku. Kdo zná Onimushu, těžko může Assassin’s Creed Shadows vyčítat, že je málo historicky věrné a příliš neuctivé k reálným dějinným postavám (komu přišlo, že Assasin’s Creed pošlapal odkaz paní Oiči, Nobunagovy sestry, toho budou při hraní Onimushi 2 zřejmě brát mdloby).
Odkazování k tradicím Onimushovi 2 umožňuje používat bohatou výtvarnou stylizaci, která patří k jeho hlavním přednostem. Vývojáři sami přiznávají, že se v některých momentech inspirovali Kurosawovými filmy (jak jinak), ale celkový vizuální styl hry má mnohem víc společného s pozdějšími velkolepými snímky Kindižiho Fukasakua. Pokud jste viděli třeba Makai tenšó (Samurai Reincarnation, 1981) a zejména Satomi hakkenden (Legend of the Eight Samurai, 1983), bude vám Onimusha 2: Samurai’s Destiny výtvarně nepochybně povědomý. Čímž samozřejmě netvrdím, že tvůrci čerpali právě z těchto konkrétních filmů. Výrazné barevné plochy a dramatické kompozice jsou typické už pro tradiční japonské umění, zejména pro dřevotiskové obrazy ukijo-e.
Já jen probíhám kolem!
Hry ze série Onimusha jsou hodně zaměřené na akci, ale první díl původně vznikal s myšlenkou udělat variaci na Resident Evil, v níž vystupují nindžové. Z původních Resident Evilů toho Onimusha zdědil překvapivě mnoho. Řešení inventáře, nevyhnutelný backtracking, logické hádanky a také levely řešené pomocí statických 2D pozadí, po nichž se pohybují 3D postavy snímané fixní kamerou. Při přechodu do jiné místnosti se samozřejmě úhel kamery obvykle skokově mění, což je někdy matoucí. Párkrát jsem se tak omylem vrátil zpátky místo toho, abych plynule pokračoval dál. Rovněž boj dovede být kvůli kameře trochu neohrabaný. Remaster ale naštěstí zbavuje hráče nutnosti používat „tankové“ schéma ovládání. Těm, co jsou na něj zvyklí, není bráněno jej využívat, ale zároveň je možné postavu ovládat moderním způsobem s využitím analogové páčky.
Díky novému ovládání se přeci jen s nepřátelskými démony a příšerami bojuje mnohem snadněji. Soubojový systém je zábavný a poměrně komplexní. Pracuje s komby, bloky, uskakováním i správným načasováním úderů. Navíc může Džúbei používat různé zbraně, které se hodí do odlišných situací a proti odlišným typům nepřátel. Asi nejzajímavější soubojovou mechanikou je nasávání duší, které se uvolňují ze zraněných či zabitých nepřátel. Duše je třeba cíleně vcucávat stisknutím příslušného tlačítka a Džúbei je během tohoto procesu docela zranitelným. Nemůže ale jednoduše počkat, až pobije všechny protivníky, protože duše se poměrně rychle rozplývají. Jejich sbírání tak do boje přidává taktický prvek.
Co mě trochu obtěžovalo, je skutečnost, že se nepřátelé v jednotlivých lokacích neustále respawnují. Každým místem přitom budete procházet několikrát – někdy v rámci povinného backtrackingu, někdy při příležitostném bloudění. Vést stejný souboj po třicáté šesté už přeci jen není moc zábavné, takže občas jsem nepřátele jednoduše ignoroval a snažil se prostě proběhnout kolem nich.
Dubbing v hrsti, fukikae na střeše
Kromě ovládání remaster samozřejmě vylepšuje i grafiku. Zejména se povedl upscaling 2D pozadí, která jsou výrazně ostřejší a detailnější než v případě remasterovaného Onimushi: Warlords. Díky tomu do sebe 2D a 3D prvky velmi dobře zapadají a výsledný dojem je nesrovnatelně lepší než při hraní původní hry v emulátoru. Dále je možné od samého počátku hrát na nízkou obtížnost. K dispozici je také kompletní soundtrack a rozsáhlá galerie se sadou původních artworků.
Co je naopak zklamáním, je skutečnost, že není možné zároveň zapnout japonský dabing a anglické titulky. V remasteru prvního dílu taková možnost byla, Onimusha 2 ovšem dává na výběr jen mezi originální japonštinou a kompletní lokalizací do angličtiny. Je to škoda nejen z hlediska atmosféry, ale i proto, že anglický dabing nepatří k těm nejpovedenějším a postavy v něm znějí hodně prkenně.
Nebudu vám nalhávat, že na hře není její stáří vidět. Onimusha 2: Samurai’s Destiny dnes kvůli fixní kameře a některým matoucím hádankám působí již lehce těžkopádně. Poutavost ovšem neztratil. Remaster tuto klasickou hru nejen přenáší na současné platformy, ale zároveň modernizuje obstarožní ovládání a grafiku dost na to, aby představoval jednoznačně preferovanou alternativu k prosté emulaci.
