Pán prstenů je unikátním dílem literárního i filmového světa. Vyprávění z pera profesora J. R. R. Tolkiena i kamery režiséra Petera Jacksona výrazně zasáhla do svých uměleckých větví a dodnes jsou často citována. Velkolepý fantasy příběh o vládnoucím prstenu, odvaze, chrabrosti a boji se zlem vnějším i vnitřním však nikdy nebyl jednoduchou látkou k plnému porozumění, natož ke zfilmování.
Zvlášť, když mu předcházel výrazně svižnější, hravější a odlehčenější Hobit. Pán prstenů pak přinesl hned několik dalších úrovní hloubky příběhu, mytologie a ideologie. Není tedy divu, že jeho překlad do filmového média byl velmi náročný a sám Tolkien s ním spíše nesouhlasil. Přesto se o zfilmování příběhů ze Středozemě pokusilo hned několik tvůrců.
Ztrácení se v překladu
Pro ztvárnění fantaskního a úchvatného Tolkienova světa se zprvu zdála jako nejvhodnější animace. Ještě za profesorova života tak v roce 1966 vznikl první kreslený Hobit. Projekt to byl ovšem nanejvýš problematický. Kratičký, sotva dvanáct minut dlouhý snímek vznikl především z licenčních důvodů a původně ani neměl být zpřístupněn veřejnosti. Film navíc vznikl v Československu a výtvarnou stránku měl na starosti malíř a ilustrátor Adolf Born. Jeho stylizované statické kresby doprovázené voice-overem vypravěče pak tvoří celý snímek – animace je nahrazena střihem, vizuálními efekty a pohyby kamery (otáčení či vlnění obrazu).
S předlohou ale tento Hobit kromě rámcové zápletky mnoho společného neměl. Některé základní body příběhu jako útok draka, krádež pokladu, setkání se zlobry nebo přítomnost Bilba a Gandalfa sice zůstaly, zbytek se však (takřka doslova) ztratil v překladu knihy do filmu. Vedlejší postavy mají jiná jména, původy nebo i vlastnosti a řada důležitých událostí byla vynechána. Přesto však došlo i na jisté zajímavé změny vykazující tvůrčí potenciál, jako když hrdinové sestrojí kuši a do drakova srdce vystřelí šíp, který má místo hrotu Arcikam.
Další filmová verze se knize blížila o něco více. Alespoň tedy příběhově. Tentokrát skutečně již animovaný Hobit z roku 1977 dodržel drtivou většinu pohádkových a dobrodružných incidentů z předlohy, jenže pro změnu k nepoznání změnil vzhled a design postav. Kupříkladu Glum spíše než jen velmi zbídačeného hobita připomínal křížence mezi opicí a Nožičkou ze Země dinosaurů. Každopádně nejzajímavější na této adaptaci je její produkční pozadí.
Zdroj: National Broadcasting Company
Pod dohledem americké produkce ji totiž vytvořilo japonské animační studio Topcraft, založené bývalým producentem z Toei Animation (které stojí za adaptací veleúspěšných anime jako Dragon Ball či One Piece). Studio Topcraft se vyznačovalo temnějším stylem kresby i příběhu, což dokazuje např. poměrně depresivní Poslední jednorožec. Po Hobitovi se následně adaptace od Topcraftu dočkal i Pán prstenů. V roce 1980 tak světlo světa spatřil snímek Návrat krále, který, jak lze uhádnout z názvu, zpracovával pouze události třetí knihy. Topcraftu se poté přestalo finančně dařit a jeho rozpad byl nevyhnutelný. Část čelních animátorů a režisérů tak přešla pod vedením jakéhosi Hajaa Mijazakiho do jistého studia jménem Ghibli…
Zpátky na začátek
Byť se Tolkien ve svých dopisech k potenciálním filmovým zpracováním svých knih stavěl spíše skepticky, nakonec na sklonku 60. let práva prodal hollywoodskému studiu United Artists. Pod jeho záštitou měl následně tříhodinovou adaptaci všech tří knih režírovat britský režisér John Boorman. Před ním oslovení tvůrci jako David Lean, Michelangelo Antonioni nebo Stanley Kubrick, který dílo označil za nezfilmovatelné, či dokonce Beatles nabídku odmítli. Boormanův scénář byl ovšem přinejlepším jen problematický, přinejhorším pak příležitostně popíral myšlenky předlohy a jeho realizace měla být velmi nákladná. Z projektu naštěstí sešlo a práva putovala k dalším společnostem. Produkce se rozdvojila – jednak vznikly stylizované a takřka muzikálové adaptace Hobita a Návratu krále od Topcraftu, a jednak se daly do pohybu práce na výrazně ambicióznější verzi kompletního příběhu.
Pán prstenů z roku 1978 se odklonil od dětského publika a vsadil na vážnější atmosféru. Režie se chopil Ralph Bakshi, zapálený fanoušek Tolkienových knih a průkopník animace pro dospělé. Bakshi hodlal natočit předloze věrnou adaptaci a snahy vměstnat celou trilogii do jediného filmu považoval za bláznovství. Zároveň si stál za animovanou verzí jako jedinou možnou, čímž si Boormana znepřátelil. Při psaní scénáře poté Bakshi narazil na stejný problém, s nímž se později musel vypořádat i Peter Jackson: prostřední film neměl pořádný začátek ani konec. Situaci plánoval Bakshi vyřešit rozdělením Pána prstenů na pouze dva filmy.
Společenstvo dvou věží
Bakshi literární přípravy konzultoval mimo jiné i s Tolkienovou dcerou Priscillou a spisovatelem Peterem S. Beaglem, autorem předlohy Posledního jednorožce. Právě Beagle pak přišel s verzí scénáře, která obsahuje prolog shrnující cestu Prstenu, začíná Bilbovou oslavou a končí po bitvě o Helmův žleb před tím, než se Frodo a Sam střetnou s Odulou. Bakshi však záhy narazil na problém zdlouhavosti. Měl pocit, že se jeho výpravný velkofilm místy příliš táhne, a tak se rozhodl vynechat celou řadu dějových linek. Bohužel ve výsledku opustil příliš mnoho, a výsledný snímek tak občas postupuje příliš rychle.
Bakshiho Pán prstenů si sice dává záležet na zpracování počátku Frodovy výpravy. Dokonce přímo zmíní 17 let, které uběhnou od Bilbova odchodu do Roklinky. Brzy však přijde na řadu jeden z postupů, jimiž šetří čas. Film totiž vynechává představování některých postav. Smíšek s Pipinem, Gimli či Stromovous se zkrátka ze scény na scénu náhle objeví v obraze, zatímco řada dalších postav postrádá hlubší charakterizaci. Bakshi dále získal možná i desítky minut vynecháním přechodových scén. Zmizely téměř veškeré záběry na putující postavy a krajinu, jež by jinak vytvářely plynulý přechod od kapitoly ke kapitole a dodávaly Středozemi uvěřitelný rozměr. To napravil až Peter Jackson, když z nádherných scenérií Nového Zélandu vyždímal maximum. Na druhou stranu, když pomineme několik skoro až do hororu stylizovaných kreseb specifických prostředí, Bakshiho Pán prstenů nám tímto dal možnost představovat si naši vlastní Středozem.
Zdroj: United Artists
(Ne)animace
Snímek ovšem trápí další neduh. Jeho většina je sice animovaná, jenže Bakshi až příliš často utíkal k alternativnějším řešením. Prvním z nich byla rotoskopie – postup, kdy animátoři překreslují materiál natočený skutečnými herci se skutečnými rekvizitami. Výsledná animace je díky tomu velice plynulá, jenže zároveň nastupuje i jakási hypermobilita. Animace zachytí každý pohyb, a tak postavy vykonávají velké množství drobných pohybů a gest, což v porovnání s klasickou tradiční 2D animací může působit lehce rušivě. Navíc rotoskopií mohou být zachyceny i chyby. Tou nejvýraznější pak bude moment v čase 1:26:20, kdy Aragorn, Legolas a Gimli pronásledují skřety a Aragornův představitel při běhu zakopne o svůj meč a upadne. A film to zachycuje v celé kráse i se zvukovými efekty.
Dále Bakshi ušetřil peníze za animaci díky zakomponování záběrů skutečných herců bez jejich překreslení. Učinil tak především pro davové a bitevní scény. Herci provedli danou akci, následně byli v postprodukci přeneseni do kresleného prostředí a nakonec přebarveni filtrem. Řada výjevů se skřety, rohanskými jezdci či obránci Helmova žlebu tak místy připomíná němé filmy z počátku 20. století. Ty totiž v omezené míře využívaly ruční kolorování či barvení světlých nebo tmavých ploch obrazu chemickou reakcí (tzv. virážování a tónování). Bohužel byli takto zpracováni i skřeti a Balrog. A člověk v kostýmu zkrátka nepůsobí tak děsivě a nadpřirozeně/nepřirozeně.
Zdroj: United Artists
Realismus vs. fantastičnost
Bakshiho Pán prstenů tak osciluje mezi velmi expresivním stylem kreseb pozadí evokujícím fantastičnost a zdrženlivým realistickým stylem animace, designu kostýmů a mimiky postav. Zlí jazykové by snad i řekli, že tváře hrdinů jsou někdy i ošklivé, pokřivené či obecně nesympatické. S čímž kupříkladu v případě Samvěda a Aragorna nelze tak úplně nesouhlasit.
Zdroj: United Artists
Realismus spojený s úsporami času i peněz se poté propisuje i do oděvů, jež postavy nosí. Kostýmy společenstva nejsou příliš detailní a vypadají jednoduše, což animátorům usnadnilo práci. Kostýmy postav v pozadí a komparzistů jsou pak detailní o něco více, jelikož ty stačilo přebarvit. Z toho ale vyplývá další nedostatek této filmové verze – pramalý důraz na kulturní rozmanitost. Kromě hobitů by člověk rozdíly mezi kostýmy jednotlivých frakcí napočítal na prstech jedné ruky. Zejména elfům a jejich architektuře chybí jistá vznešenost a ornamentálnost, zatímco Boromir připomíná stereotypního zástupce Vikingů (včetně rohaté přilby) a Gimli je normálního vzrůstu.
Zdroj: United Artists
Věrnost předloze
I přes všechno zmíněné má však Pán prstenů z roku 1978 jisté kouzlo. A snaha být věrnou adaptací se mu nedá upřít. Jmenovitě se snaží dodržovat pořadí i znění jistých dialogů, jako když Gandalf i Aragorn zmíní, že Morií už jednou prošli, nebo když Frodo u Brodu vzdoruje Nazgúlům. Atmosféru dodržuje občas i akce, třeba když Boromira skolí skutečně mnoho šípů (a ne pouze tři) nebo když díru do zdi Žlebu udělá Sarumanovo kouzlo (nikoliv jakýsi střelný prach). Také Nazgúlové ve své zahalené podobě budí strach, používají zaklínadla a pohybují se nepřirozeně a pokrouceně. Jejich zbroje pak připomínají některé varianty jezdců Divokého honu ze série Zaklínač.
Zdroj: United Artists
Na druhou stranu se Bakshi v lecčem od knih odklonil. Např. zcela vypustil postavu Arwen a s ní spojený motiv lásky, Glorfindela i Toma Bombadila (jehož překvapivě začleňuje sovětská verze zvaná Chranitěli). Ale ne všechny změny byly ke škodě. Některé pasáže film dokonce i pozvedává (útok Nazgúlů v Hůrce či flashback na boj Gandalfa s Balrogem). Výsledný snímek má tak stále velmi silnou atmosféru a nabízí unikátní zpracování Tolkienova velkolepého příběhu, jímž se sám Peter Jackson nechal inspirovat.
Odkaz
Ke konci produkce začal Bakshimu docházet čas i peníze. Spoustu záběrů údajně štáb natáčel s minimem jetí a záběry s živými herci postupně vytlačovaly rotoskopické pasáže. Snímek i tak ale komerčně uspěl, byť se nesetkal s výrazně přívětivým přijetím od diváků, kritiků a fanoušků knih. Vztahy Bakshiho s producentem Saulem Zaentzem se následně ochladily, když byl filmu odepřen podtitul Část první. Plánovaný rozpočet na pokračování narůstal a sám Bakshi po letech litoval, že první část točil jako animovanou. Navíc se všichni zúčastnění později shodovali, že produkce byla příliš náročná a že výsledný film nebyl tak dobrý, jak doufali. Pokračování tedy nikdy nevzniklo.
Za to Pán prstenů z roku 1978 za sebou zanechal pozoruhodný pokus o zfilmování jednoho z největších příběhů fantasy literatury, na který mohli navazovat a čerpat z něj další filmaři. Právě Peter Jackson (ačkoliv jeho adaptaci označil Bakshi za digitální odpad vzniklý pro prodej hraček) dokázal látku pod Bakshiho vlivem posunout dál. Dodat jí expresivitu a emoce nejen pouhými výjevy, ale i střihem, kamerou a hudbou. Stvořil tak filmové dílo pro moderní publikum, jež se sice v mnohém Tolkienovým knihám vzpírá, ovšem v jiném k nim přichází s přiznanou láskou a citlivostí. Stejně jako zpracování Ralpha Bakshiho.
Zdroj: United Artists
