Už je tomu nějaký pátek, kdy jsme tu naposledy měli recenzi na knihu od českého nakladatelství Gnóm. Těmi posledními byly Plameňák na konci léta a eseje královny fantasy a částečně i sci-fi, Ursuly K. Le Guinové, v počinu Gwilanina harfa. Když se nyní objevila další sbírka povídek, tedy dnešní recenzovaný kousek Píseň, kterou se objasňuje svět, od známého hororového autora Briana Evensona, neváhal jsem ani chviličku a hned se po ní vrhnul. A když opomenu, že spím s rozsvícenou lampičkou, jsem stále unesen.
Autor:
Vydavatel:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Brian Evenson
Gnóm
Jakub Němeček
268
černobílý
V4
březen 2023
978-80-88299-30-1
první
„Počkej, prosím tě, než se do toho pustíme, kdo je Brian Evenson? Ještě jsem o něm neslyšel.“ Jedná se o amerického akademika a spisovatele literární fikce, který je skutečně velmi vzdělaný. Má doktorát z University of Washington, působil i na Oklahoma State, Syracuse nebo Denver University, a nakonec skoro dvanáct let na věhlasné Brown University, kde vyučoval literaturu. Za své dílo získal několik ocenění a proslavil se především hororovými povídkami. Kniha Píseň, kterou se objasňuje svět je koneckonců právě sbírka tohoto žánru. U nás ale vyšla i jiná jeho díla, především Dead Space: Mučedník (ano, točí se kolem stejnojmenné hry), Evoluce a sbírka Doupě a Zhroucení koně, taktéž u nakladatelství Gnóm. Nyní konec řečí, jdeme na to.
Celkem dvacet dva příběhů, především psychologických
Pro začátek si dovolím říct, že Píseň, kterou se objasňuje svět je lepší sbírkou než Doupě a Zhroucení koně, přestože povídek obsahuje více. Je ucelenější, příběhy se mezi sebou natolik nevyrušují, a i když je jejich kvalita častokrát kolísavá, ve všech případech se jedná o nadprůměrné kousky. Nutno zde také podotknout, že ty nejdelší mají lehce nad deset stran. Přesto během nich prožijete emoce jako při čtyřsetstránkové knize.
Autor zde pracuje se sci-fi, fantasy, hororem a především psychologií postav. Útok na čtenářovu příčetnost a jeho dostání mimo komfortní zónu je to nejděsivější, ale zároveň nejpoutavější na celé knize. Budete pokračovat ve čtení, ačkoliv se vám nebude chtít, a jakmile dokončíte jednu povídku a odpočinete si, brzy začnete s další kapitolou.
Vyšinutá mysl bláznivého vraha, souboje s morálkou, nebo vesmír, obsah je skutečně velmi široký. Sázka na dnes používané spojení „neklasická klasika“ se zde autorovi rozhodně vyplatila. Experimentuje se slovy, žánry i vlastními myšlenkami, což je extrémně zajímavé a děsivé zároveň. Evenson sice není Stephen King, ale umí budovat příběh i napětí, vyvolat hromadu otázek a nedat odpovědi a přiznejme si, nevědomost je občas to nejhorší mučení, jaké může u knihy přijít. Také musím opět smeknout před překladatelským umem Jakuba Němečka. Ano, přeložil přes třicet knih, ale na tento jeho vysoký standard si prostě nejde nezvyknout. Je vážně skvělý.
Zdroj: Gnóm
Píseň, kterou se objasňuje svět zní jako Verdiho Addio del Passato
Asi nikoho z vás nepřekvapí, že jedna z povídek se jmenuje stejně jako kniha. Dle mého je také tou nejlepší, kterou zde najdete. Příběh o otci, jemuž se ztratila dcera, pracuje se strachem rodiče o své dítě. Autor zde vyloženě útočí na obavy a nedává skoro žádné odpovědi. Upřímně, z tohohle každý, kdo už má svého potomka, musí mít osypky. Naprosto skvostné podání, ale jedná se o téma, které si jen tak přečíst nechcete.
Z dalších těch lepších povídek stojí za zmínku rozhodně příběh Šmouha, který se odehrává ve vesmírné lodi a je víceméně o pudu přežití. Z vesmírných je také vcelku příjemný příběh o Díře, o hledání a nalezení. Velice mě bavil Mrtvý narozený, kde hlavní hrdina chodí na dvě terapie a pointa příběhu je ve zmatení čtenáře, kdo je kdo, co je co a jestli schizofrenie dokáže být natolik nebezpečná. Lehce vzdáleně mi to připomnělo komiks Ozvěny. Dobré jsou i Druhé dveře, Dům, Brýle nebo Zmizení, ale bohužel, stejně jako je v knize dostatek kvalitních historek, najdou se také ty špatné.
Pozitivní však je, že si svoje najde každý čtenář, ten rozptyl je vážně veliký. Mně osobně Ruchy v pozadí lezly na nervy, Třpytivý svět mi přišel jako blbost, Toulavé boty zase jako vážně mega hloupý rozchod, Menno, Kardiaci nebo Věž je potom už škoda mluvit. Ale jsou to povídky, je jich hromada, krátké i delší, zajímavé i nudné, stále však hororové a umně napsané a přeložené. Svůj účel splnily a já jsem nadšený.
Píseň, kterou se objasňuje svět vřele doporučuji každému čtenáři psychologických hororových sci-fi a všeho mixu. Povídky ve sbírce fungují, nepřehlušují se, a i když je kvalita mezi nimi kolísavá, záleží na individuálním pohledu každého jednotlivce. Za mě skvělá práce, úžasný překlad i zajímavá četba, a co víc poté chtít?
