Pokud rádi skáčete po hroutících se plošinkách, řešíte hádanky a u toho bojujete s nebezpečnými protivníky, hra jménem Reach by vás měla zaujmout. Obzvláště v případě, že u toho skákání nemusíte zrovna okukovat pozadí Lary Croft či Nathana Drakea, ale spíše si to dobrodružství rádi prožijete z pohledu vlastních očí.
Reach od studia nDreams, které má za sebou již originální střílečku Synapse, jednu z nejnápaditějších her pro PS VR2, je nedokonalým titulem s mnoha omezeními, přesto však nabízí unikátní zážitek. Hlavní devízou hry je především plynulé, intuitivní a vtahující zpracování pohybu, které svou dynamikou překonává klasické šplhací hry.
Hledání jádra
Během hraní se vtělíte do filmové kaskadérky Rosy, která v historickém městě kdesi v Jižní Americe natáčí velkolepý hollywoodský biják. Realita pro ni však chystá epičtější nástrahy než vynalézavost amerických scenáristů, a tak se po ničivém zemětřesení ocitne v podivném podzemním městě známém jako Ferra. To bylo vybudováno, a dodnes je obýváno, podivnými živými sochami, jakýmisi starobylými, magickými roboty. Poté, co se setká s přátelskou sochou Atlasem, zjišťuje, že lidstvu hrozí katastrofální nebezpečí. Aby lidská rasa přežila, musí Rosa v ruinách Ferry objevit Energetické jádro. Cesta za ním je však plná náročných výzev.
Reach je sice postavený jako lineární příběhová hra, ale řekněme si na rovinu, že příběh pravděpodobně nebude tím, co by vás strhlo. Hra věnuje příliš mnoho pozornosti představování svého fikčního světa a jde to bohužel na úkor budování napětí či souznění s hrdiny. Co se týče příběhu a jeho vyprávění, tohle VR dobrodružství kvalit Tomb Raiderů ani her ze série Uncharted nedosahuje.
Hra od nDreams v porovnání se zmíněný sériemi také není až tolik akční, byť by to z propagačních materiálů či tutoriálového úvodu mohlo působit jinak. Jakmile proniknete do Ferry, temporytmus zvolní a spíš než akční spektákl vás čeká prolézání ruin a řešení hádanek.
Adam Ondra by koukal
Tím ale rozhodně nechci říct, že je hraní nuda. Právě naopak. Reach patří k těm nejsvižnějším a nejchytlavějším VR hrám založeným na lezení a skákání. Mechaniky pohybu zde totiž jsou intuitivní, ale nikoli banální. Jsou hry, v nichž jedinou výzvu při zdolávání lezeckých stěn představuje nepřesné ovládání. Reach po vás chce najít si tu správnou trasu, pohybovat se svižně a efektivně si naplánovat skoky. Zároveň zvládá být dost návodný na to, abyste nikdy vyloženě netápali, kam máte jít. K tomu vám napomáhá jednoduchá mapka, dron ukazující cestu, ale také zkrátka kvalitní design, který vás nenechává na pochybách, kam se dá doskočit.
Zásadní pro hry ve virtuální realitě je ovládání. A právě to zvládá Reach bravurně. Nejenže je ovládání mimořádně přesné, ale nachází také správný balanc mezi imerzivností a pohodlností. Efektu vtažení do hry napomáhá skutečnost, že vidíte celé své tělo a základní pohyby a úkony vykonáváte intuitivními pohyby a gesty. Chcete-li skočit, musíte nejen stisknout tlačítko, ale zároveň vymrštit ruce nahoru. Pomocí rukou se také schováváte za překážky. Když si potřebujete naspawnovat v ruce štít à la Kapitán Amerika, děláte to také kombinací stisku tlačítka a gesta.
Naopak energetické šípy se ve vašem retrofuturistickém luku – hlavní zbrani, kterou máte k dispozici – objevují automaticky a nemusíte je tam vkládat. Díky tomu jste v boji pohotovější a bojujete opravdu s nepřáteli, nikoli s ovládáním. Každý veterán VR her si jistě vybavuje situace, kdy se mu uprostřed soubojů nepovedlo šíp či třeba zásobník na palné zbrani naprázdno „nahmatat“. To se v Reach prostě nestane.
Krční límec a sáček s sebou
Jak už vyplývá z popisu hratelnosti, Reach patří mezi vizuálně intenzivní hry, které nelze doporučit herním nováčkům bojujícím s kinetózou. Jakožto zkušenější hráč jsem ale s nevolností problém neměl, i když jsem poskakoval mezi plošinkami jako naspeedovaná veverka. Jen moje krční páteř trochu žehrala na neustálou potřebu zvedat hlavu nahoru, což s headsetem a velkými sluchátky na hlavě není nejpohodlnější.
Mnoho rozpačitějších reakcí si stěžuje na technické problémy, ty však v době psaní této recenze nebyly až tak závažné. Nejčastěji šlo o nepřátele procházející objekty, neviditelné šípy v luku a viditelné doskakování objektů a textur při svižnějším pohybu v prostředí. Každopádně raději doporučuji využívat možnost si v menu zálohovat automatický save.
Hrál jsem verzi pro PS VR2, což je obecně jedna z uživatelsky nejvstřícnějších platforem, na nichž se dají VR hry hrát. PlayStation 5 má dostatečný výkon pro pěknou grafiku a zároveň po vás nechce nic nastavovat a všechno prostě jednoduše funguje. Nedostanete sice tak ostrý obraz jako na PC a asynchronní reprojekce je při pohybu jasně pozorovatelná, ale nejde o zásadní problém.
Dobré světlo?
Po grafické stránce je Reach lehce rozpačitý. Mnoho lokací vypadá velmi pěkně a zvolený grafický design kombinující antické a futuristické prvky je velmi příjemný. Na druhé straně hře chybí některé moderní prvky, jako jsou dynamická světla, a některé chodby či místnosti působí příliš suše a prázdně. Jde nejspíš o kompromisy vynucené multiplatformním charakterem hry, neboť tituly jako Horizon Call of the Mountain ukazují, že PS VR2 umí udělat mnohem větší parádu. Zvlášť když se mu uleví pomocí reprojekce a foveovaného renderingu (který Reach podporuje).
Reach je VR dobrodružství, které lze s klidným svědomím doporučit všem zkušenějším uživatelům virtuální reality hledajícím dvouáčkovou hru založenou na dynamickém pohybu. V žánru skákacích a lezecích her patří dílo od nDreams k tomu nejlepšímu, co si s headsetem na hlavě momentálně můžete zahrát. Slabší příběh či lehkou monotónnost vyvažuje výborně navržené ovládání a mimořádně návyková hratelnost.
