Brzo uplyne 30 let od doby, kdy pod vedením Šindži Mikamiho vznikl Resident Evil, zakladatelské dílo žánru survival horor. Za tu dobu série prošla mnoha změnami. Jednou to byl horor, jindy akční jízda, někdy spíš detektivní hra se spoustu rébusů. Ne všechny díly se povedly dokonale, ale celá franšíza si přesto dokázala udržet kvalitu, popularitu a navzdory mnoha transformacím i základní identitu. Nejnovější Resident Evil Requiem, devátý díl hlavní série, funguje jako skvělý dárek pro všechny věrné fanoušky. Není překvapivý ani odvážný, ale dotahuje do dokonalosti to, co si kdysi hráči oblíbili.
Ve stínu obrů
Když v roce 2017 Capcom vydal Resident Evil 7, bylo to zjevení. Po dvou slabších dílech se série jednou nohou vrátila ke svým hororovým kořenům a druhou vykročila vstříc inovacím. Sedmička naplno využila moderní audiovizuální technologie, přinesla neskutečně detailní a živě (ehm) působící prostředí, bravurní práci s vedením pozornosti hráče a důmyslné vyprávění, díky němuž i (záměrně) béčkový hixploitation příběh působil seriózně. Že nešlo o náhodný úspěch, pak ukázala trojice výborných remaků klasických dílů i přímé pokračování sedmičky s poditulem Village.
Všechny moderní Resident Evily, nové díly i remaky, patří bezpochyby k vůbec nejlepším singleplayerovým hrám poslední doby. Jejich filmovost, daná množstvím naskriptovaných situací a výraznou designérskou kontrolou nad výsledným prožitkem, se účinně snoubí s důrazem na herní dovednosti, jako je průzkum, schopnost řešit hádanky nebo boj v podmínkách, v nichž mají nepřátelé neustále navrch. Bravurní je také rozvržení levelů, které se odehrávají v rozsáhlých uzavřených komplexech, v nichž hráč musí neustále řešit environmentální výzvy, aby si našel cestu dál. Opětovné procházení již navštívených prostor není otravné a nebudí dojem umělého natahování herní doby, ale naopak umožňuje se s detailně a důmyslně vymyšleným prostředím přirozeně sžít a chápat jej spíše jako další z postav, než jako pouhou kulisu.
Nejnovější Resident Evil Requiem působí jako ukázka toho nejlepšího, s čím série v poslední skoro dekádě přišla, přičemž zároveň vhodně kombinuje dva odlišné přístupy k hratelnosti: svíravou děsivost sedmičky s akčnějším pojetím zřejmě vůbec nejmilovanější čtyřky.
Strach a hněv v Raccoon City
Předchozí regulérní díl Resident Evil Village se mezi hororovým a akčním dobrodružstvím snažil hledat balanc. Ač jde o hru skvěle navrženou a pestrou, příkladné děsivosti sedmičky nedosáhla. Requiem proto zvolilo daleko prostší postup, který už znáte ze všech preview. Najdete v něm zkrátka dvě odlišné postavy a dvě odlišná pojetí hratelnosti. Zatímco v kůži nové postavy, agentky FBI Grace Ashcroft, zažíváte nefalšovanou hrůzu ve stylu Resident Evil 7, jako starý známý Leon se se zombíky vypořádáváte pomocí pořádného zbraňového arzenálu ve stylu Resident Evilu 4.
První polovina patří převážně Grace, byť se v krátkých intermezzech chopíte i Leona, a tak budete mít šanci si na chvíli odpočinout od nervydrásajícího napětí. Druhé půli posléze dominuje Leon. Odlišnost herních stylů se odráží i ve volbě kamery, byť tu jde v menu volně přepínat – pasáže s Grace jsou ve výchozím nastavení viděny z pohledu první osoby, zatímco pasáže s Leonem volí third-person perspektivu. Nejdříve jsem si říkal, že je škoda, že se oba protagonisté nestřídají průběžně, ale nakonec mi to dává smysl. Obě linie jsou tonálně výrazně odlišné, přičemž Graceina je komorní a děsivá, zatímco Leonova monumentální a velkolepá.
Hra na schovávanou
Grace je tady ta křehká a zranitelná. Jak se později ukáže (a jak naznačuje už samotný úvod), není to v pravém slova smyslu obyčejná žena. Agentka FBI hraje v celém příběhu zásadní roli, ale když začíná vyšetřovat podivné vraždy, rozhodně není připravena na střetnutí s T-virem, zombíky ani groteskními mutanty. Dá se s ní dobře ztotožnit, protože reaguje tak, jak by v její situaci asi jednal člověk bez superhrdinských schopností. Má strach, klepou se jí ruce, není ověšená silnými střelnými zbraněmi. Zároveň ale není žádný strašpytel a vrhá se do situací, při nichž tuhne krev v žilách, už když je vidíte jen na monitoru počítače.
Pasáže s Grace se nesou v duchu Resident Evil 7 a používají tedy obdobné triky. Nepřátel je skoro víc než nábojů a nikdy nedosáhnete pocitu, že jste v bezpečí a máte klid. Mnoho vašich nepřátel je ostatně velice silných a spíše se před nimi budete schovávat, než s nimi bojovat. Hra vás sice postraší i různými naskriptovanými lekačkami, ale ty nepůsobí lacině a jsou zcela funkční zejména díky tomu, že jste zcela reálně v ohrožení. Každou chvilku na vás může vyskočit zombík a během několika sekund vás poslat k obrazovce „game over“.
Má jí motorovou
Leonova půlka je očekávatelně mnohem akčnější a doprovázena boss fighty s pořádně velkými obludami i spektakulárními sekvencemi, jimž vévodí divoká on-rails jízda na motorce. V kůži ostříleného policisty, jehož žádná ohnilá příšera nezaskočí, vám sice srdce nebude bít tak divoce jako během hraní za Grace, ale permanentní napětí rozhodně nikam nezmizí. V Leonově příběhové linii je Resident Evil Requiem akčním hororem, ale nikoli střílečkou. Můžete se také připravit na dávku jisté nostalgie či fan servisu, neboť Leon se po letech vrací na známá místa do zdevastovaného Raccoon City, kde čeká množství odkazů zejména na druhý díl.
Zatímco Graceiny útoky jsou spíše defenzivní a určené k tomu, abyste dočasně odstrčili krvelačné prohnilce z cesty, Leonova filosofie říká, že násilím lze vyřešit až překvapivě mnoho problémů. Pomocí věrné sekyrky může spoustu útoků blokovat a také s její pomocí nepřátele brutálně zabíjet. Obě postavy rovněž mají odlišný způsob upgradování vybavení. Grace sbírá mince, s jejichž pomocí odemyká skříňky s různými předměty; Leon má k dispozici variantu na klasický obchod, v němž lze vybavení nakupovat, prodávat i široce vylepšovat.
A kde jsou hádanky?
Celou hru charakterizuje designérské mistrovství, které vyniká ve třech aspektech, z nichž ani jeden zdaleka není samozřejmý. Resident Evil Requiem umí báječně vyprávět pomocí prostředí, které je plausibilní, a přitom maximálně atmosférické a náladotvorné. Pak také umí vést hráčovu pozornost tak, aby vždycky přesně věděl, co má dělat, a zároveň neměl pocit, že je veden za ručičku (i když na druhou stranu ve hře nenajdete skutečně náročné puzzly, jen pár zcela triviálních). No a za třetí umí výzvy kladené před hráče natolik sofistikovaně obměňovat a ozvláštňovat, aby hra nikdy nepůsobila monotónně a únavně.
V čem ovšem lze spatřovat jakousi slabinu, nejspíš jedinou, kterou Resident Evil Requiem vůbec má, je absence nových mechanik a inovací ve srovnání s předchozími díly. Dva tituly, jimiž se novinka okatě inspiruje, pokaždé přinesly zásadní proměnu dosavadních zvyklostí, ale Requiem jde spíše na jistotu a inovuje jen v drobnostech, jako je sbírání vzorků krve v první polovině.
Příliš úzký úhel
Resident Evil Requiem je první hra ze série, která vychází čistě na zařízení aktuální 9. generace (zatímco Village byl vyvíjen jakožto cross-gen) a je to na něm hodně poznat. Vývojáři z Capcomu proprietární RE Engine mocně upgradovali, podpořili jej plnohodnotným ray tracingem a výsledek pomalu zahanbuje i to nejlepší, co nám zatím představil Unreal Engine 5. Zejména prolog na deštivé ulici plné lidí, aut a spousty drobných detailů slouží vyloženě jako demonstrace, jak okouzlující grafiku dnes počítače umí vyčarovat. Vývojáři ovšem všechny technické trumfy nevystříleli hned na začátku a v závěru hry stále dovedou omračovat parádním propojením designérského mistrovství s moderními technologiemi.
Po stránce výkonu je na tom Resident Evil Requiem velice dobře a ve velmi pěkné grafice jej rozjedete i na průměrnějších sestavách. Klasický PlayStation 5 vás bohužel připraví o možnost ray tracingu, který si může dovolit až silnější PlayStation 5 Pro. A je to jeden z těch případů, kdy rozdíly v kvalitě grafiky nemusíte hledat lupou, ale jsou zjevné na první pohled.
Pokud pominu nešikovně schované nastavení citlivosti myši, tak jsem měl problém jen s příliš úzkým zorným polem. Chápu, že jde o záměr, aby prostředí působilo klaustrofobně a hráč neměl dobrý přehled o okolí, ale při hraní na počítači je to někdy až příliš nekomfortní a dezorientující.
Resident Evil Requiem je výstavním kusem celé série v její moderní podobě: precizně navržený survival horor, který umí být klaustrofobní i velkolepý, a přitom pořád drží hráče v napětí. Bere si to, co skvěle fungovalo v RE4 a RE7, a skládá to dohromady s jistotou a špičkovou produkční kvalitou. Nenapadá mě žádný důvod, proč bych komukoli měl hraní vymlouvat, ale zároveň počítejte s tím, že hra se drží pečlivě proježděných a osvědčených kolejí a nikdy nezkusí nic nového.
