Opravdu v poslední době zažívám až neuspokojitelnou touhu po žánru science-fiction a dystopii. Čím víc techniky, laserů, prakticky nesestrojitelných mašin – tím lépe. A tak los padl i na knihu tohoto žánru, jež kromě jiného slibovala také romantiku. Protože, ruku na srdce, číst o lásce je fajn. Obávám se však, že v případě románu Rozděleni nebem od americké spisovatelky Jill Tew to zas tak fajn nebylo.
Autor:
Originální název:
Vydavatel:
Jazyk originálu:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Formát:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Jill Tew
The Dividing Sky
Host
angličtina
Anna Halfarová
312
černobílý
brožovaná
137×205 mm
listopad 2025
978-80-275-2747-2
9788027527472
první
Zdroj: Nakladatelství Host
Metropole a spáry produktivity
Na začátku románu, který u nás vychází u nakladatelství Host, jsem se opravdu těšila na vše, co mě při čtení čeká. Hned na prvních stranách má kniha jakési kouzlo, něco, z čeho na vás opravdu dýchne ta esence technologických vymožeností. Nasajete ji, podíváte se do vkusně vyvedené (leč ne úplně detailní) mapky, přečtete si úvodní informace poskytnuté korporátním gigantem LifeOrg… a cítíte, že to bude opravdu stát za to.
Autorka ve svém debutu není zas tak originální, ale troufám si tvrdit, že z její vize mohlo opravdu hodně vzniknout. Bylo tu na čem stavět. Ve světě čtyřiadvacátého století existuje jediná hodnota – produktivita. Mocnosti se rozpadly, svět čelí jakémusi chaosu a přichází jediné světlo naděje, společnost LifeOrg. Ta sjednotí několik amerických měst do takzvané Metropole (přezdívané Metro, ač nevidím důvod) a získá úplnou kontrolu nad veškerým životem v tom, co z USA zbylo.
Už nezáleží na vzhledu, vyznání, etniku, sexuální orientaci. Záleží na jediném – kolik máte kreditů! Vaše digitální jmění rozhoduje o tom, kde se v hierarchii nacházíte. Produktivní, avšak luxusní život áček? Nebo stále produktivní, avšak nevýdělečný a mizerný život béček? Čím víc toho uděláte, tím lépe se s vámi zachází. V očích LifeOrgu jste někdy dokonce tak nepostradatelní, že na vás nemůžou ani silomuži, zdejší policie. Jenže přirozeně záleží také na tom, co děláte. A tak se nůžky rozevírají a rozevírají… a vlastně se zase mnohým žije špatně, ač to samozřejmě nemohou přiznat.
Jenže LifeOrg to ví a dělá vše pro to, aby svoji kontrolu nad lidmi neztratil. Rozšiřuje jedinou legální drogu, takzvanou „dávku“, která pomáhá lidem zapomenout na těžký život plný práce a osamělosti v rádoby dokonalém soukolí, které se ideálně nemá nikdy zastavit. Lže a šíří dezinformace. Vymáhá pořádek. A když si i tak dovolíte protestovat, alternativa je jediná – život ve Vnějších zemích za hranicemi Metropole je nebezpečný, je to život v divočině se zvířaty a odpornými nájezdníky.
Koncept proxy, na který se moc brzy zapomnělo
Tohle je vcelku solidní základ, taková vyhrocená současnost. Vezmu-li v potaz, že v originále vyšel titul v roce 2024, asi nemůžu být překvapená množstvím nepříjemných podobností. Ale to je právě ono! Něco tu bylo, plamínek byl vykřesán… A pak nám zhasnul.
Kromě umělého předělu světa na Metropoli a Vnější země a sociální hierarchie se potkáte i se slibným konceptem modifikací. Lidé se pro větší produktivitu nechávají operovat, doplňovat se robotickými součástkami, přičemž se zaměřují na konkrétní oblast. Říká se jim proxies. Všechny si je vyjmenovávat nemusíme, ale například sprinter-proxy jsou lidé plnící úkoly pro kurýry, často s modifikacemi v podobě motorů a trysek v nohách a tak podobně. Nebo třeba rela-proxies, kteří se zaměřují na „udržování vztahů“ za své klienty. Je to docela extrém, protože v popisu jejich práce je například rande s rela-proxy klientovy manželky místo toho, aby se manželé setkali spolu… Ale ano, to je přesně to, co od sci-fi a dystopie čekám. Vyhrocenost a extrémnost pravděpodobného. Co je horší, že tento koncept v pozdější fázi knihy už skoro nehraje roli.
Hlavní hrdinka, Liv, je totiž emo-proxy. Na starost má manipulaci s emocemi, je schopna převést své pocity pomocí spárování svého čipu s čipem klienta na kohokoli, dokonce silně posílené emoce. Kvůli tomu má nevzhledný implantát na spáncích, za který se i často stydí. Ale její práce je schopná vydělat. Bohatí milují, když jim ukazuje útržky zážitků a vzpomínek, které si oni kvůli zahlcenosti prací už sami užít nemohou. A pak přijde zakázka, co se nedá odmítnout. Taková, která by Liv i její přátele z Věží, takové periferní oblasti Metropole, vytáhla z chudoby. Natočit útržek s pohledem na hvězdy mimo zónu.
A pak už jenom vnímáme emoce, ale proxies si moc neužijeme.
Zdroj: Nakladatelství Host
Pochybný polda a jeho parťák droid
Když tu má být ta romantika, potřebujeme také někoho, do koho se nám Liv může zamilovat. Tuto roli má (a to víte už od začátku) plnit silomuž Adrian. Ten ale není úplně spolehlivý, podléhá svojí lidskosti a nevědomosti, a tak pracuje ve dvojici s droidem. Droidi jsou schopní obstarat prakticky cokoli a lépe než lidé. Proč tedy všechno nedělají droidi? Nemám na to odpověď. Tu nenacházím na více věcí.
Adrian je horlivě oddaný LifeOrgu. Přitom je nesebevědomý, nezodpovědný a často dělá vyloženě hloupé věci. Ale tak hloupé, že nechápu, jak mohl projít výcvikem na silomuže. Kdyby neměl droidího parťáka Nase, pravděpodobně by se nedožil ani začátku knihy.
Jinak však uznávám, že Adrian není vyloženě nesympatická postava. Jen působí ledabyle. Moc rychle se vzdává své horlivosti, moc rychle vzplane milostným citem a moc málo přemýšlí nad následky svých činů. Spíš vůbec. Zároveň se i přes svoji nešikovnost někdy ukáže jako neskutečně schopný mladý muž, který skolí divočáka nožem. Nikdy předtím divočáka neviděl… a pak ho s klidem naporcuje. Jenže v Metropoli málokdo zná normální jídlo, natož maso. A tak se ptám: jak se Adrien tohle naučil? Z videí? Ale takové věci chtějí i praxi!
Když se Adrian dostane do té „divočiny“ za Metropolí, navíc i s Liv, vůbec to často působí, že ti dva mají více štěstí než rozumu. Takový silný „plot armor“, řekla bych. A protože divočina zabírá takovou část knihy, nedává to smysl. Nač vytvořit vlastní svět, město s vlastními zákony a pravidly, a pak dvě hlavní postavy nechat rozvíjet vztah uprostřed lesů, kytiček a zvířátek? To tu už párkrát bylo…
Pro lásku nevidíme hvězdy…
Ano, kniha anticipuje romantiku. Vlastně se přiznává k tomu, že je to romantika podbarvená sci-fi. Ale ona toho vůbec nevyužívá! Máme tu zcela klasický postup, kde jsou dva znepřátelení lidé donuceni okolnostmi jít stejnou cestou, a máme tu dokonce ztrátu paměti. Ale to, jak k ní dojde, je neuvěřitelné. Doslova hloupé. Protože když někdo tolik let žije s modifikacemi, čekali byste, že ví, co se mu stane, když udělá toto či ono. Liv to nevěděla, no, a to je vlastně celá zápletka.
Zatímco Adrian sleduje vlastní záměr, Liv nemá ponětí, co se kolem ní děje, a všechno Adrianovi sní i s navijákem. A přitom je na začátku vykreslená jako velice inteligentní, opatrná dívka, která ví, jak se o sebe postarat.
Zatímco se láska těchto dvou rozvíjí, řekla bych, překvapivě rychle vzhledem k jejich zásadovosti, představuje se nám jiný svět. Vnější země. A vůbec nejsou to, co naši hrdinové čekali. Vlastně jsou ostrým kontrastem Metropole. Za to vlastně titul musím pochválit. Není to úplně průhledné, ale soupeří tu spolu anonymní masa pokročilé civilizace s komunitou, která má ale svoji individuální tvář. Sice je neuvěřitelné, že se tam pořád používají pochodně, přivřu ale očko.
Kde ho přivřít nemůžu, je fakt, že nám nikdo nevysvětlí, proč vlastně Vnější země nemohou být vyspělé. Tady se žádná velká apokalypsa nestala. Víme jenom to, že se rozpadla silná Evropa a Ameriku před stejným rozpadem zachránil LifeOrg. Ale jak se to stalo, proč se to stalo, proč jsou ty důsledky takové nebo takové… Nevíme.
A když do tohoto někdo zasadí důraz na autenticitu přírody, člověka, pocitů a tak dále, prostě to vyznívá hrozně nedotaženě. Lidé se na zimu zásobí štěstím… Hudbou. A Liv riskuje život kvůli hvězdám. Krásné gesto, pochopitelné, ale svět kolem by musel plnit svoji roli. Vůbec některé události jsou dost mírné… vyměklé. Přesto se všichni tváří, že nic horšího se nikomu nemůže stát. Zvláštní.
Všechno se šmouluje, všechno je vyfikané
Předesílám, že k originálu knihy jsem se nedostala. Nicméně jedna věc, které jsem si na překladu zákonitě musela všimnout, je slovo „vyfikané“. Objevuje se všude tam, kde by postava ráda zaklela, ale z pochopitelných důvodů nemůže. Nikdy jsem nepotkala člověka, co tohle slovo používá. Když ho slyším, okamžitě se směju a je jedno, v jak tíživé situaci se postavy právě nachází.
Chvíli to až připomíná šmoulí vesničku, kde všechno, co nebylo ideální, bylo „šmoulovaté“. Tady je všechno „vyfikané“. A já mám pocit, že použít toto slovo jednou dvakrát by bylo plně v pořádku. Ale ne všude. Což takhle „jsme v háji“? Ne, přátelé, jsme vyfikaní. Nebo „podělaný krám“? Ne, je to prostě vyfikaný krám.
Je otázka, do jaké míry tady zasahuje překladatel, do jaké míry obava vydavatele z užití prvků, které připomínají a nahrazují vulgarismy. Za mě to ale šťastná volba nebyla.
Romantika nebo sci-fi?
Jinak však k psané podobě jako takové nemám připomínek. Vlastně musím říct, že všechny tyto problémy oslabuje fakt, že kniha je napsána (a i přeložena) extrémně čtivě. Události plynou, nesekáme se zbytečně na dlouhých popisech dění a okolí. Co je jasné, že se stalo, nemusí mít vlastní scénu. Autorka je určitě schopná, i když při prezentaci vlastního světa a příběhu má zřejmé problémy.
Příběh nám střídavě vypráví Liv i Adrian. Dostaneme se tak i k psychologii postav a nuancím vztahů k ostatním postavám, které jsou za mě však mnohem zajímavější než ústřední dvojice. Liv a Adrian nejsou špatní, asi si je i oblíbíte, ale jako protagonisté jsou podivně ploší.
Oceňuju, že po dlouhé době také vidím afroameričany jako hlavní postavy. Vůbec knihou prostupuje velké množství postav různých etnik, což je hezky podpořené přístupem LifeOrgu. Všichni jsou pro něj důležití a hrají svoje role, dokud dělají přesně to, co po nich tento gigant chce.
Přesto zůstává otázkou, do jaké míry tato rozmanitost a forma románu může vyvážit obsah. Pokud knihu přijmeme jako romantiku, je nutné si uvědomit, že scény nejsou tak žhavé ani srdceryvné, aby zaujaly v konkurenci. A pokud se na titul podíváme jako na sci-fi román, je to skvělý, ale velice nedotažený koncept.
Možná je to přehnaná kritika. Ostatně jsem zde zdůraznila i nezpochybnitelné kvality. Věřím, že se najdou čtenáři, kteří si u knihy hezky odpočinou. Ale pravděpodobně z toho nebudou mít žádný větší zážitek. Po týdnu zapomenou, o čem vlastně četli.
Rozděleni nebem se tváří skvěle a začíná snad ještě lépe. Pro svoji neschopnost přiklonit se více k romantice, nebo naopak více ke sci-fi, však brzy ztratí jiskru. Autorka má skvělé nápady, které zaujmou, ale není schopna je vytěžit. Místo toho strávíme příliš mnoho času rozvíjením vztahu ústřední dvojice, který je však založen na klasických schématech, která známe odjinud. Postavy nejsou samy o sobě špatné, ale chování je mnohdy nelogické. Knihu zachraňuje především čtivý styl psaní a svižné tempo.
