V dobách, kdy Čechoslovákům za krk dýchal Sovětský svaz a ve školách visely portréty Gustava Husáka, nebylo na nějakém tom výletu do Ruska nic neobvyklého. Co si budeme povídat, výběr destinací pro dovolenou nebýval příliš bohatý. V současnosti si většina českých turistů raději vybírá slunečnější oblasti, kde se obejdou bez ušanky a případných politických neshod.
Jednoduše řečeno, cesta do Ruska by v roce 2026 nemusela být každému po chuti, ale nabízí se snadné řešení. Knihy vždy fungovaly jako portály do vzdálených oblastí a nejinak je tomu u titulu Rudý Bohatýr od Markéty Klobasové. Autorka, která si ve svých povídkách již řadu let pohrávala s tematikou drsného severu, letos konečně vydala svůj první román.
Autor:
Autor obálky:
Vydavatel:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Markéta Klobasová
Anna Boudová
Epocha
567
černobílý
brožovaná
2026
978-80-278-0271-5
9788027802715
první
Tyfus, vlkodlaci a další radosti
V historických kulisách se odehrává příběh, o němž byste v učebnicích dějepisu nenašli ani zmínku. Vedle bolševiků, Rasputina a carské rodiny se v okolí Jeniseje potulují vlkodlaci a zlí duchové, jako by se nechumelilo (a věřte, že se chumelí). Georgij Žukov se o existenci těchto nebezpečných tvorů dozví, když se nakazí záhadnou nemocí, a uvěří, že vyléčit ho dovedou pouze vlkodlaci. Vydá se jim po stopě, jenže pravda je samozřejmě složitější, než se zpočátku domnívá. Zaplete se do situací, o nichž by dříve ani netušil, že jsou slučitelné s realitou. Jakožto muž, který v zákopech přežil válku, ale odmítá nechat jakousi stupidní čarodějnou mutaci tyfu, aby ho připravila o život.
Úvodní kapitoly v karanténě s sebou přináší mnoho záhad. Jeden z Georgijových spolunocležníků nosí stejné jméno i příjmení jako on, další se po nocích chová, jako by jej posedl ďábel. Již z prvních stran dýchají mrazivá atmosféra a napětí, které by se dalo krájet. Tempo se bohužel začne trochu vláčet během scén v nevěstinci Šangri-la, kde se dlačice Sigrún a její chlupatí kolegové špičkují, jako by neměli nic lepšího na práci. Ta správná temná jízda se znovu rozjede ve chvíli, kdy se cesty Georgije a Sigrún střetnou a započne jejich, zpočátku nejisté, spojenectví.
„Georgij Žukov, těší mě.“
Ačkoli se ze stránek prvních kapitol každým okamžikem vynoří nějaká nová postava, čtenář z toho nemá v hlavě maďarský guláš a nemusí si provázkem spojovat poznámky na korkové tabuli, aby si všechna jména správně zařadil. Když se mi Rudý bohatýr poprvé dostal do rukou, zalétly mi myšlenky k Dostojevskému. Několik odstavců poté, co se ve Zločinu a trestu na scéně objevil jakýsi Ivan Petrovič, se jali představovat Petr Ivanovič, jeho bratr Váňa Ivanovič a jejich soused Anton Petrovič Ivanov. Parafrázuji, jistě; pokouším se jen poukázat na to, jak snadné může být se ztratit ve stránkách knihy, které rozhodně nechybí postavy, ale zato jí chybí rejstřík. Rudý bohatýr ve mně navzdory své délce nikdy nevyvolal zmatek, což je hodné potlesku. I vedlejším postavám se dostalo tolik osobitosti, aby se člověku udržely v hlavě, a k jejich představování dochází hezky postupně.
Georgije bychom mohli popsat jako víceméně kladného hrdinu, ovšem většina ostatních osobností, s nimiž se setkáme, disponuje pokřivenějšími morálními hodnotami. Černovousý Ratmir od sebe svou přehnanou žárlivostí a paranoiou odhání své blízké, mladík Antti nabývá pochyb, jestli si jeho rodina zaslouží jeho oddanost, a sobecká čarodějnice Sofie pouze v některých nesobeckých momentech pociťuje náklonnost k ostatním.
Snad je poněkud ironické, že ačkoli mi většina postav připadala zajímavá, nemohu s čistým svědomím to samé napsat o protagonistovi. Chová se přesně tak, jak byste čekali od hrdiny temněji laděného fantasy; občas někomu mohutnou pěstí rozbije ciferník, ale pod drsnějším exteriérem se schovává člověk, který rád pomáhá ostatním. O moc víc mi toho o sobě Georgij už neprozradil. Přestože jeho jméno je to jediné, které najdeme zmíněné v popisu na přebalu knihy, Georgij během příběhu ustupuje do pozadí a ztrácí na významu. Osobně jsem si víc oblíbila například Sigrún, která by se dala považovat za druhou – chvílemi snad i první – hlavní postavu.




Zdroj: Epocha
Monstra, kterým je lepší se vyhnout
Kolem Sigrún se ochomýtá celá její smečka dlaků, kteří na sebe dovedou vzít podobu některého divokého zvířete, ale tím výčet nadpřirozených bytostí v knize nekončí. Čarodějnice v pozadí kují pikle a vysávají z lidí sílu, zatímco šamani se oddávají opiu a pohybují se mezi materiálním a duchovním světem. Rudý bohatýr se příliš nezabývá lidskou politikou, ale intrik a šarvátek si čtenář přesto užije dosyta, neboť různé skupinky mýtických tvorů si neustále jdou po krku. Dlaci se hašteří sami mezi sebou, zároveň mají nevyřízené účty s čarodějnicemi…, a když se do toho všeho přidá ještě nějaký ten berserkr nebo bohatýr, tak teprve začne skutečná řežba.
Přiznám se, že různé verze vlkodlačího folklóru mi nejsou důvěrně známé; snad ti slovanští působí o něco lidštěji, než jejich soudruzi ze Západu? Dlaci v Rudém bohatýrovi nejsou žádní miláčkové, ale i tak mi připadalo, že jejich bestiální stránka mohla dostat více prostoru. Většinu času se nechovají o moc krvelačněji než běžný člověk. Otázkou je, jestli to více vypovídá o dlacích, nebo o lidech, ale na to, že se jedná o poloviční monstra, dovedli tito měniči podoby své zvířecí pudy úctyhodně ovládat.
Přesto považuji inspiraci slovanskými mýty za jednu z hlavních předností Rudého bohatýra. Ač se v posledních letech setkáváme s všelijakými druhy fantasy světů, pořád převažují takové, které jako by z oka vypadly středověké Anglii. Výjimky, mezi něž se řadí například i Sapkowského Zaklínač, tvoří příjemné zpestření. Markéta Klobasová se v ruské historii vyžívá a je to poznat. Z odstavců se na čtenáře ovšem nesype jeden letopočet za druhým, reálný svět zůstává v pozadí za tím magickým a dává o sobě vědět jen ve chvílích, kdy se to doopravdy hodí. Kniha je čtivá a originální, a pokud byste rádi sáhli po něčem, co má ostřejší drápy než většina moderních fantasy románů, nehledejte dále.
Mnohé prvotiny působí poněkud nedovařeným dojmem, což u Rudého bohatýra naštěstí neplatí. Příběh zasazený do doby rozpadu carského Ruska je temný, atmosférický a plný morálně šedých postav. Snad je jen trochu na škodu, že vedlejší aktéři někdy působí propracovaněji než protagonista. Vlkodlaci, čarodějnice, šamani a zlí duchové mezi sebou nemají o nic méně složité vztahy než lidské politické frakce a kromě pušek a seker umí při boji využívat i mnohem zákeřnějších zbraní. Navzdory pomalejšímu rozjezdu se všechny dějové linky postupně provážou dohromady a každá maličkost se nakonec ukáže být důležitou. Jedná se o láskyplně sestavené dílo, které funguje jako samostatný celek, ale zároveň nechává otevřená vrátka případnému pokračování.




















