Plynutí času fascinuje lidi již od pradávna. Na tom, s jak železnou pravidelností odtikávají vteřiny, hodiny, dny i roky je něco magického. Čas je jediný neúprosný protivník, s nímž se nikdy nedočkáte vítězství. Alespoň ne ve skutečnosti. Ale v deskové hře Síla času se právě času postavíte a společnými silami se jej pokusíte přechytračit.
Mistři nádherných abstraktních her
Jsem velkou milovnicí francouzské autorské školy, alespoň, co se týče deskových her. Francouzští autoři ví, že skvělá deskovka nemusí být komplexní, ale stačí jí jen pár precizně vyladěných mechanismů, trocha interakce mezi hráči, podmanivé ilustrace a nepříliš dlouhá herní doba. Jedno z francouzských vydavatelství, se kterým jsem se jen málokdy spálila, je studio Libellud. Ano, přesně to studio, které přineslo hity, jako je Krajina zvířat, Mysterium, Seasons nebo Dixit.
Letos jsme se od Libelludu dočkali titulu Síla času (v angličtině jako Take Time). Tu vytvořil debutující Alexi Piovesan spolu s Julienem Prothièrem (Kreus). O ilustrace se postarala skvělá Maud Chalmel (Vílí kruh, Shamans, Lapač snů). Hra je určena pro 2–4 hráče od 10 let a jedna partie by vám neměla zabrat déle než 30 minut.
Napěchovaná krabička
Síla času je kooperativní titul, v němž se postupně postavíte různým výzvám a pokusíte se je porazit. V každé partii se před vámi objeví logický hlavolam, se spoluhráči se poté můžete teoreticky pobavit o tom, jak jej vyřešit, poté se rozdají karty a od této chvíle již nesmíte říkat nic a jen se snažit splnit, co jste si na začátku partie předsevzali.
Oněch logických hlavolamů se v této relativně malé krabičce nachází hned 40, přičemž jejich obtížnost poměrně výrazně narůstá. Rozdíly mezi jednotlivými úrovněmi nejsou takové, až byste měli pocit, že hrajete čtyřicet zcela unikátních her. Namísto toho je základní princip vždy stejný, a tu více, tu méně se změní některé pravidlo. Postupně se zvyšující obtížnost odměňuje hraní ve stejné skupině lidí. Díky tomu se můžete poučit z věcí, které v předchozích úrovních fungovaly a společně rozvíjet onu neverbální komunikaci, která je pro úspěch v Síle času klíčová.
Tik tok
Co vlastně ten základní princip je? Uprostřed stolu leží kruh, představující hodiny rozdělené do šesti segmentů. Vaším cílem je vyložit karty k těmto segmentům tak, aby na konci partie u každého segmentu byla alespoň jedna karta a zároveň mezi segmenty postupně rostl součet hodnot vyložených karet.
Zdá se to až příliš jednoduché, a jakože hra bude vlastně o ničem? Zdá, autoři ale připravili dost pravidel navíc, aby to Sílu času řádně okořenilo. Tím nejdůležitějším je skutečnost, že spoluhráči nevidí, jaké karty jste vyložili. Nesmíte jim to říct, ani naznačit, vidí pouze, zda šlo o kartu sluneční nebo měsíční. Karet je celkem ve hře pouhých 24, z toho dvanáct slunečních s bílým podbarvením a dvanáct měsíčních s tmavě modrým podbarvením. V jedné partii se mezi hráče rozdá přesně polovina, a všechny rozdané karty budou muset postupně umístit. Součást tiché komunikace, která se tak postupně rozvine mezi spoluhráči, je i to, že pokud máte v ruce měsíční dvanáctku a spoluhráč k segmentu, u kterého potřebujete nejvyšší součet vyloží měsíční kartu, víte, že dvanáctka to rozhodně nebude.
Jen hrstku karet budete moci vyložit otevřeně, přičemž čím hůře se vám povede, tím více karet lícem nahoru vám bude dovoleno vyložit. (Téměř) vždy jich ale bude minimálně tolik, kolik hráčů je v dané partii. Otevřené zahrání karty ve správný okamžik je přitom pro řadu partií zcela klíčové, dokáže totiž odhalit neuvěřitelně mnoho.
Hlavolam za hlavolamem
Na začátek tohoto odstavce bych chtěla umístit varování na spoilery – pokud nechcete ani trochu vědět, co vše si pro vás autoři připravili, tuto kapitolu prosím přeskočte a začtěte se až do kapitoly následující. Vy, kteří ve čtení pokračujete, vězte, že různé výzvy vás opravdu dokáží překvapit a hru výrazně proměnit. Během kampaně se dočkáte postupně toho, že jednotlivé segmenty (nebo i celé hodiny) budou mít speciální pravidla.
Tu budete muset umístit do daného segmentu přesný počet a barvu karet. Jinde budou některé hodnoty karet v segmentu zapovězeny. Nebo budete mít dané pořadí, v jakém musíte karty z ruky vykládat. Případně se součtem karet přiblížit co nejvíce nějaké hodnotě. Výzev je zkrátka opravdu hodně, a Síla času se vám tak jen tak neohraje.
Čas uhání jako zběsilý
Celkem v jedné partii všichni hráči dohromady umístí tucet karet. I pokud uvážíme čas věnovaný diskuzí nad strategií, kterou v dané partii zvolíte, těch dvanáct karet máte vyložených velmi rychle. Chystání je minimální, jen vytáhnete nové hodiny a zamícháte onen velmi skromný balíček karet. Sklízení? Otázka deseti vteřin. Celkově tak není výjimkou, že jedna partie vám reálně zabere pět minut. Ano, opravdu pět. Bude to ale pět minut naplněných takovým napětím, že hned budete chtít hrát znovu.
V Síle času se studiu Libellud povedlo vytvořit velmi návykovou záležitost, minimálně pro moji herní skupinu. Nejsme schopni opustit scénář dřív, než jej pokoříme, a tak hrajeme tak dlouho, dokud se nám nepodaří vyhrát. A i pokud vyhrajeme, chceme se hned vrhnout na další a další hodiny, protože potřebujeme vědět, co si autoři připravili dalšího. I s pětiminutovými partiemi se tak Síla času snadno stane titulem, v jehož přítomnosti strávíte celý večer (a ne jeden!).
Začne ten, kdo to dá sám
Přesně takto často vypadá komunikace na začátku partie. Strategii si totiž musíte rozhodnout ještě předtím, než vidíte rozdané karty. Víte tak v tu chvíli přesně, jaká výzva před vámi leží, ale vlastně nevíte, kdo bude schopen přispět ke splnění čeho. Ale můžete se domluvit třeba na tom, že začnete tím nejtěžším segmentem, a ten, kdo hru zahájí, dává jasně najevo, že ten segment zvládne splnit sám. I samotné váhání po rozdání karet je tak pro skupinu indicií, že to sám nezvládne splnit nikdo. Možná pak není od věci zahrát nějaké karty otevřeně?
Obecně mám s limitovanou komunikací ve hrách docela problém, za což může titul Hanabi. Pokud jste jej nikdy nehráli, v tomto skvostu se jako tým snažíte vyložit karty na stůl v určitém pořadí, přičemž ale nevíte, co vlastně vy sami držíte v rukách. Jisté paralely se Sílou času v tom vidíte, že? Druhým titulem, který Síla času poměrně hodně připomíná, je malinká karetka The Mind – Souznění myslí. V ní se také spoluhráči snažili vyložit karty očíslované od jedné do stovky ve vzestupném pořadí, přičemž se na sebe museli „napojit“ a nepřeskočit žádné číslo nacházející se v rukách jiného hráče.
Síla času ale pro mě obě tyto hry naprosto překonala. Přiznejme si, u Hanabi to nebylo nic těžkého, ta mi opravdu nesedla. Ale The Mind mám i přes její velkou jednoduchost ráda. Síla času bere tento zavedený koncept a posouvá jej do podoby pro hráče. Ne nutně hardcore hráče, ale zkrátka lidi, kteří u her rádi taktizují. Zároveň vám ale nesmí vadit, že některé úrovně jsou opravdu silně ovlivněny náhodou v rozdání karet. Anebo zkrátka tyto úrovně přeskočíte.
Jako třpytící se hladina jezera
Zvládla jsem dojít až na konec recenze a ještě jsem se nezmínila o zpracování hry. Tak vězte, že Síla času je pro mě jedna z nejkrásnějších her letošního roku. Je zcela abstraktní, ale tak nádherná, až se mi chce se s ní každý den tulit. Už jen ty sluneční a měsíční karty, se kterými budete hrát! Obsahují pouze dvě informace – číslo a barvu. Nemusí být tedy kdovíjak propracovaně zpracované. Ale čísla jsou masivní a na kartách je velké množství zlatých detailů, které se lesknou přesně tak, jak to má moje stračí srdíčko rádo. Jediný problém je trochu to, že karty nejsou v obalech a tím, že neustále dokola mícháte těch stejných 24 karet, potřebují je jako sůl.
Výzvy v podobě hodin jsou rozděleny vždy po čtyřech do obálek. Samotné obálky jsou nádherně ilustrované, s pozlacenými detaily a výřezy na straně, ze které se vytahuje obsah (díky čemuž jdou jednoduše vyjmout z krabice a obsah vám nevypadne při neopatrném otáčení. Ilustrace na obálkách zobrazuje vždy nějaké zvíře nebo jiný symbol, a jakmile procházíte čtveřicí hodin, jistě vám neunikne, že ten stejný symbol je i na nich, přičemž postupně roste nebo dospívá a získává nové detaily. Přesně jako výzvy na nich a s nimi i hráči. Ikonografie je velice povedená a kdyby vám cokoliv nebylo jasné, v každé obálce je vlastní list s pravidly, který vám vysvětlí všechny detaily. Česky i slovensky, za což český distributor vydavatelství asmodee zaslouží pochvalu.
Kromě karet a hodin již toho v krabici moc nenajdeme, jen hodinovou ručičku a pár žetonů ukazujících, kolik karet otevřeně můžete zahrát. A pak nějaké to překvápko. Tyto komponenty jsou také zpracovány velice pečlivě a karton je příjemně pevný.
Síla času je úchvatně zpracovaná kooperativní desková hra s limitovanou komunikací. Společně se v ní postavíte hned čtyřiceti výzvám s postupně se zvyšující obtížností. Na začátku každé z nich se dozvíte, jaký hlavolam musíte pokořit tentokrát a domluvíte si strategii. Poté už ale nesmíte říkat nic a jen hrát karty. Jednotlivé výzvy jsou opravdu různorodé a jedna partie trvá i pouhých pět minut. Spolu s nádhernými ilustracemi plnými zlatých detailů to tak ze Síly času vytváří vysoce návykový titul, u kterého rádi strávíte nejeden večer. Jen jí musíte odpustit občas nepříjemnou míru náhody.
