Snezhinka: Sentinel Girls 2 je zase jednou hrou, do níž jsem se pustil bez toho, že bych o ní cokoliv věděl dopředu. Následně jsem tak byl překvapen, že mám před sebou něco jiného, než jsem očekával dle propagačních sloganů a několika zahlédnutých screenshotů. Čekal jsem run and gun střílečku a místo toho jsem dostal arkádu, v níž se sice střílí, ale moc neutíká. Víc než ze zběsilých her, jako je třeba Contra, Rendering Ranger: R2 nebo nedávný Iron Meat, si totiž Snezhinka půjčuje prvky ze žánru tower defense. Ostatně úplně stejně jako její předchůdce Marfusha: Sentinel Girls, za níž též stojí solo vývojář hinyari9.
Sestřičce Marfušce pletu punčošky
Byť je hra velmi jednoduchá hratelnostně i příběhově, obsahuje docela velké množství dialogů a je zasazená do poměrně propracovaného fikčního světa industriální země Kazormie. Ta svým militarismem a všudypřítomným průmyslovým designem vzdáleně připomíná Sovětský svaz, což je zřejmě i důvod, proč mají postavy především ruská (případně alespoň rusky znějící) jména.
Titulní Sněžinka (v ruštině „sněhová vločka“) je sestrou Marfuši, hrdinky prvního dílu a členky elitní Skvadry roztaveného železa (Molten Iron Squadron). Marfuša ovšem zmizí beze stopy, takže se Sněžinka nechá najmout jako žoldák a vyráží do bitvy svou sestru hledat. V příběhovém módu, který je jádrem hry, se Sněžinčiny osudy liší podle toho, koho si vybírá za svou spolubojovnici – na výběr je několika dalších ozbrojených dívek, z nichž každá má jinou zbraň (například odstřelovací pušku nebo brokovnici), ale také vlastní jméno a specifickou povahu.
Vlna za vlnou
Základní hratelnostní smyčka je prostá. Sněžinka (doprovázená případně svou kolegyní) čelí nájezdu nepřátelských robotů a létajících dronů, před nimiž musí ochránit nějaké vojenské zařízení. To je původně statické, ale později se změní v pohybující se vlak či tank. Lze se (poměrně pomalu) pohybovat doleva a doprava, ale nejdůležitější je stejně střelba.
Sněžinka je vybavená jednou primární zbraní s omezenou životností a dvěma speciálními schopnostmi, které mohou být jak jednorázové, tak opakovaně použitelné. Po každé odražené vlně nepřátel uplyne jeden den a dívka tak za svou snahu dostane malý plat a zároveň nabídku tří náhodných upgradů, které si může za krvavé peníze koupit. Nabízí se jak permanentní vylepšení základních statistik (síly útoku, rychlosti přebíjení, výdrže atd.), tak nové zbraně nebo různé bonusy. S výběrem upgradů je třeba trochu taktizovat, což hratelnost oživuje.
První vlny trvají jen pár sekund a jsou až komicky jednoduché, nicméně náročnost (a tím i zábavnost) bojů samozřejmě postupně výrazně narůstá.
Dívka křehká jako vločka
Výtvarně je Snezhinka: Sentinel Girls 2 zpracovaná v moderním pixel artu s pseudo-3D pozadími. Ten se zjevně nepokouší napodobit nějaké konkrétní období v dějinách videoher, ale spíše pracuje s estetikou současných indie titulů. Nápadným atributem zvoleného vizuálního stylu jsou tlumené, studené barvy, v nichž dominují zejména různé odstíny šedé a dotváří tak atmosféru depresivní autoritářské země.
Postava samotné Sněžinky je zachycena jako křehká, hubená dívka s minimalistickými obličejovými rysy, stoickým výrazem a tělesnými proporcemi, které mají lehce nakročeno ke karikaturnímu stylu čibi. Kvůli tomu všemu působí spíše jako zranitelné, křehké dítě, nikoli jako nějaká osvalená či naopak svůdná a přitažlivá bojovnice, jaké můžeme znát z jiných her inspirovaných anime.
Potřebuji nutně vědět, co by na Snezhinku řekla Marie Kondo. Je to totiž hra, která do posledního pixelu naplňuje její ideál naprostého minimalismu. Při prvním setkání se jí dá snadno opovrhnout jako primitivním titulem, kde se vlastně jen stojí a střílí. Bližší pohled již ale odhalí, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. Výtvarné pojetí je důmyslné a skvěle vystihuje prostředí dystopického světa, v němž se vytrácí lidskost. A stejně tak je promyšlená i hratelnost úzce zaměřená na střelbu. Někdy prostě nepotřebujete hru, ve které jde dělat spoustu věcí, ale takovou, která vám umožňuje dělat jednu věc pořádně.
