Jsou hry, které na vás ze všech stran křičí výbušnou energií. A pak jsou hry, které tiše šeptají líbezná slova… někdy ani to ne. Osobně patřím mezi hráče, kteří si rádi sednou k titulu, jenž místo hlasité akce nabídne tichý meditativní zážitek. Zvláštní slabost mám ovšem pro zvířecí hrdiny – často opomíjené, ale hluboce symbolické postavy, které dokážou říct mnohé i beze slov. Spirit of the North 2 od Infuse Studio je pokračováním příběhu lišky, která sice nemluví, i přesto však její cesta rezonuje s hráčovým nitrem. Poučili se vývojáři z minulých chyb a vyhnuli se přešlapům předešlého dílu? (dramatická pauza) No, ano i ne.
Příběh, který musíte hledat
Děj Spirit of the North 2 není podaný přímočaře, což od takového typu videohry vlastně očekáváte. Liščí hrdina se hned v úvodu nechtěně dopustí osudové chyby a propustí z vězení zlého šamana, který kdysi sloužil jako zdroj moudrosti, ale podlehl temnotě. Jeho příklon k temné straně zanechal svět rozvrácený a Strážce, ochránce přírody, v zajetí jeho zhoubného vlivu. Liška je však němým protagonistou. Těžko hráči odvypráví, co se stalo, a tak si příběh musíte poskládat dohromady sami. Fragmenty historie a smyslu vaší cesty najdete ve formě svitků a nástěnných maleb rozesetých po celé mapě. Místo toho, abyste byli vedeni za ručičku, dostáváte takřka neomezenou svobodu, čímž jste vybízeni k prozkoumávání a hledání smyslu mezi řádky.
Dovedu si představit, že přesně tento přístup může být pro mnohé matoucí. Přiznejme si, že by trochu více konkrétnosti neuškodilo. Minimálně na začátku, kdy vám hra kromě základních mechanik neřekne téměř nic. Co se po vás vlastně chce? Kam máte jít? A proč? Než tak pochopíte herní smyčku, budete bezduše pobíhat po mapě a přemýšlet, zda vám něco neuniklo.
Krása, která zabolí
Jen co se vám podaří uprchnout naštvanému medvědovi, začíná vaše hlavní mise: najít jednotlivé Strážce a pomoct jim vymanit se ze spárů šamanovy moci. Jenže na to si přijdete až postupem času. Spirit of the North 2 vás postaví doprostřed rozsáhlé mapy a řekne „běž“. Ve hrách miluju otevřenost světa a možnost objevovat ho vlastním tempem, ale zároveň se v takových chvílích snadno přepínám do režimu loot goblin. Každý obelisk musí být aktivován, každý krystal sebrán a každý centimetr oblasti prozkoumán. A že toho ke sbírání není málo! Některé stezky však zůstávají zpočátku zavřené. Prorazit kamennou bránu, přeskočit propast nebo rozptýlit magickou clonu lze teprve tehdy, až si liška osvojí nové schopnosti. Čeká vás tak backtracking, jenž však postrádá jednu zásadní pomůcku… možnost nechat na mapě vlastní značky.
V případě, že se rozhodnete titulem jen proběhnout, čeká vás zhruba sedm hodin obsahu. Pokud se však pustíte do všech výzev a vedlejších aktivit, snadno v něm necháte i dvojnásobek až čtyřnásobek herní doby. Právě takový až spirituálně laděný rytmus hře sedí. Hráč snadno nabude dojmu, že má takřka všechen čas světa.
Jakmile proniknete do tajů herní smyčky, začnete cíleně směřovat do ruin podzemních dungeonů, v nichž musíte nalézt specifické předměty, abyste si odemkli přístup ke Strážcům. Cestou narazíte na četné environmentální puzzly, skákací pasáže a záludnosti, které vás potrápí ne logicky, ale mechanicky. Hádanky nejsou složité (bohužel) svým principem, spíše jejich provedení bývá zdlouhavé nebo krkolomné kvůli ovládání. Liška je mrštná, což je základní předpoklad pro nespočet plošinovkových výzev. Problém nastává v systému, že se skok podaří pouze tehdy, když se na okraji římsy objeví modrý indikátor. A ten se ne vždy ukáže hned. Než se totiž správně „nastavíte“, budete se všemožně štelovat a zkoušet jiný úhel i vzdálenost... A když se rozhodnete to provést bez indikátoru? Liška skočí špatně, spadne nebo se odrazí kdovíkam. Tato mechanika neskutečně brzdí tempo hry a narušuje plynulost zážitku. Škoda, že si autoři nevzali příklad třeba ze hry Stray, která s platformingem pracuje na výbornou.
Poslední otisk ve sněhu
Postupem času se vám odemknou nové schopnosti, které pohyb značně obohacují. Rychlý dash nebo vyvolání stínové lišky můžete moc dobře znát už z prvního dílu. Novinkou je však plachtění, protože ve Spirit of the North 2 nebude vaše cesta osamocená. Společníkem se vám stane havran, který většinu času jen následuje liščí ohon, ale občas vám pomůže překonat určité překážky. I když by jeho zapojení mohlo být větší, alespoň zastrašuje pocit úplné samoty. Příjemným zpestřením je možnost lišce měnit nejen barvu srsti a očí, ale také vybírat z různých run ovlivňujících vzhled a bonusové efekty. Některé runy například přidávají zdraví, jiné zvyšují odolnost vůči různým negativním vlivům či se umožňují potápět.
Důležité však je, že i základní mechaniky jsou vázané na konkrétní runy. Pokud si například zapomenete zvolit tu správnou, může se stát, že nebudete schopni aktivovat důležitou dovednost v klíčové části hry. A to je problém, který by vůbec nemusel vzniknout, kdyby základní mechaniky vývojáři nechali jako trvalou součást vývoje postavy a nevázali je na momentálně nasazené runy. Což by eliminovalo zbytečné frustrace z jejich neustálého přepínání. Korunku tomu dává situace, kdy vám je představena úplně nová mechanika doslova před prahem souboje s bossem, v němž ji musíte využít. Já bych se s ní ráda napřed sžila, než mě vhodíte do jámy lvové… tedy vlčí. Alespoň že strom dovedností nabízí pár zajímavých vylepšení.
V tichu přírody
Vizuál Spirit of the North 2 se pokouší o realistický dojem kombinovaný se stylizovanými prvky. Rozumím snaze navodit melancholii každého regionu v úpadku nevýraznou barevnou paletou prostředí, avšak poté se není čemu divit, že hráčům budou připadat mdlé. Alespoň střídání dne a noci společně s počasím vytrhává z monotónnosti. Otevřený svět nabízí úchvatná panoramata, ale při bližším pozorování narazíte na nehezké či prosvítající textury, levitující objekty, rušivé efekty nebo problikávající pozadí. Proto jsem pro svou lišku raději zvolila tmavší srst, aby lépe zakryla některé vizuální nedostatky jejích textur. Často se mi také stávalo, že se obraz náhle bez zjevné příčiny ztmavil a orientace v prostoru se tak stala téměř nemožnou. Ve stísněných místech pak kamera ráda zaujme nešťastné úhly, že nevidíte nic jiného než jen stěnu nebo ocas.
Audio se nese v duchu jemné ambientní atmosféry, která krásně ladí s přírodním prostředím a celkovým zasazením hry. Hudba je zpravidla nenápadná a často jen lehce podbarvuje dění v pozadí, jako by vás nechtěla rušit při toulkách. V tom spočívá její kouzlo a zároveň také slabina. Jsou chvíle, kdy se hudba zcela odmlčí a vy zůstanete ponořeni do naprostého ohlušujícího ticha. Zpočátku to může působit meditativně, až téměř posvátně, ale po čase začne tato absence zvukového doprovodu působit spíše prázdně. Liška, jejímž jediným hlasem je pískání, štěkání a kňučení, se místy pohybuje bez jediného šustnutí trávy, předměty dopadnou bez dunění a výbuch magické energie se odehraje naprosto neslyšně, protože zvukové efekty někdy zcela chybí.
Spirit of the North 2 je tichou poutí, která dokáže okouzlit svou melancholickou estetikou a pokud se hráč naladí na její vlnu, může ho čekat velmi osobní zážitek. Obzvlášť pokud má slabost pro zvířecí hrdiny a rád objevuje příběhy skryté mezi náznaky a symboly. Zároveň se ovšem jedná o titul, který se potýká s nevyužitým potenciálem, technickými neduhy i zbytečně překombinovanými systémy. A to jsou škraloupy, jež nelze přehlížet, přestože jsem si Spirit of the North 2 svým způsobem užila za cenu ztráty hromady nervů.
Spirit of the North 2 je tichou melancholickou výpravou, která těží z poetiky přírody a zvířecí symboliky. Vypráví beze slov, zato silou emocí, díky čemuž může nabídnout výjimečně osobní zážitek. Jenže každá stezka má své kořeny, o které lze zakopnout, a na této jich pár vyčnívá. Technické problémy a další herní nešikovnosti kazí jinak působivou cestu. Pokud hře dáte čas a přijmete její rytmus, může se pro vás stát tichou liščí poutí krajinou naděje… nebo také utrpení.
