My lidé jsme tvory nadmíru zajímavými. Naše kreativita a touha se neustále posouvat a zlepšovat nemá obdoby. Daní za to je bohužel naše sebestřednost. Člověk, pán tvorstva. Vrtošivý vládce planety Země, jehož kreativita se vyrovná jen jeho krutosti.
Román Mijamoto Musaši: Příběh psaný mečem lze brát jako jeden z důkazů, že je Japonsko stále tou zemí, k níž se na Západě váže vůbec nejsilnější kulturní fascinace. Snad i proto, že si musíme nějak vykompenzovat celá staletí, kdy bylo pro Evropany geograficky příliš vzdálené na navázání skutečných kontaktů a poté zase příliš izolované.
Periodická série Modrá Crew, kterou vydává komiksové nakladatelství Crew, dělá skvělou práci v seznamování tuzemských čtenářů s evropským, především frankofonním, komiksem, který stojí nezaslouženě ve stínu komiksu amerického a japonského.
Jsou témata, která se jako zlatá nit proplétají tkanivem sci-fi příběhů. Jedním z nich je bezesporu okamžik, kdy přestáváme být sami sebou. Takový ten bod zlomu, chvíle, kdy přestáváme být lidmi.
Je poněkud paradoxní, že frankofonní komiks, jenž je jedním z pilířů světové komiksové produkce, se u nás nachází ve stínu geograficky i kulturně vzdálenější tradice americké a japonské.
Pokud jste četli naši předchozí recenzi na první sezónu seriálu The Sandman, pak víte, že se nám živé zpracování životního díla Neila Gaimana převelice líbilo. Nebo aspoň konkrétně mně.
Neil Gaiman je, aspoň dle mého názoru, ve světě komiksů stejně tak veliké jméno jako kupříkladu Stan Lee anebo v klasické literatuře Stephen King či J. R. R. Tolkien.
Když se řekne nejstarší světově proslulý komiksový autor, kdo vás napadne? Pro mě je to rozhodně světová stálice Alejandro Jodorowsky. Tento kontroverzní chlapík je zaslouženou ikonou světového komiksu, nehledě na všechna jeho díla.
Občas si říkám, že mě žádný komiks nedokáže překvapit, ale mýlil jsem se. Mexický spisovatel a současně i ilustrátor Tony Sandoval dokázal vytvořit pozoruhodný kousek, od kterého jsem nedokázal odtrhnout zrak.
Víte, mezi mnou a Ligou spravedlnosti panuje docela krásný vztah. Já mám DC Universe rád, především když jsou jeho hrdinové všichni pospolu, pomáhají si a porazí zlo, které je papírově nad jejich síly.
Uvědomujete si tu ironii? Jako malé děti se těšíme na dobu, až z nás budou dospělí, a jako dospělí si přejeme, kéž by šlo vrátit čas do těch dětských let. Nejenže jsou lidé neustále s něčím nespokojení, ale především si v raném věku neuvědomují, jaké mají štěstí snít a žít mimo svazující společnost na plný úvazek.
Možná budu mluvit pouze za sebe, ale panenky či figuríny jsou tím nejvděčnějším hororovým strašákem všech dob. Vezměte něco zdánlivě mírumilovného, přeneste to do světa, v němž se vaše noční můry ve vteřině zhmotní, a máte zaručený recept na úspěch.
