V polovině 20. století se mezi milovníky filmu začala prosazovat tzv. auteurská teorie, která předpokládala, že někteří filmoví režiséři mají natolik osobitý přístup k natáčení a natolik pevnou kontrolu nad celým tvůrčím procesem, že lze jejich snímky považovat za osobitá umělecká vyjádření i přesto, že každý film je nutně dílem kolektivním. Dodnes má ostatně mnoho diváků tendenci přisuzovat domnělé autorství filmů, a to i těch čistě komerčních, na nichž pracují stovky specialistů, právě režisérům. Koncept auteurství stejně tak často – a to vědomě i nevědomě – uplatňujeme také na videohry. Existuje několik herních designérů, jejichž jméno funguje jako uznávaná značka – Hideo Kojima, John Romero, Amy Hennig, Peter Molyneux, Dan Vávra a další. Autorství u velkých videoher je přitom zřejmě ještě rozptýlenější než u filmu. Videoesejista Mark Brown například před lety ukázal, že jediný level v The Last of Us Part II je výsledkem dlouhodobé mravenčí práce rozsáhlého týmu tvůrců, jimž hlavní designér Neil Druckmann předestřel jen základní obrysy svých představ, jak má dotyčný level vypadat a co se v něm má odehrávat.
Nicméně lidé prostě rádi za jakkoli komplikovanými díly vidí konkrétní autory. Proto se i recenzovaný The Callisto Protocol mohl chlubit titulem jedné z nejočekávanějších her roku 2022. Vždyť za jeho vývojem stál samotný Glen Schofield, hlavní tvůrce hitu Dead Space! Ten spolu s Resident Evil 4 (jímž se ostatně inspiroval) patří k nejmilovanějším zástupcům akčněji laděných survival horrorů. Nová hra se navíc původnímu Dead Space v mnohém podobá. Třeba zasazením do vesmírných sci-fi kulis inspirovaných filmovými klasikami, jako je Vetřelec či (co do múzických kvalit diskutabilní, nicméně výtvarně působivý) Horizont události. Nebo také konkrétními tvůrčími rozhodnutími a herními mechanikami. Jmenujme například umístění všech prvků uživatelského rozhraní přímo do diegetického prostoru, systém nakupování upgradů, antigravitační zařízení nebo nutnost dupat na mrtvoly skolených nepřátel.