Mé srdce již od pradávna tíhlo spíše k temnějším příběhům s hutnou atmosférou, zdravou dávkou brutality a s příměsí fiktivní mytologie, okultních rituálů i věcí mimo lidské chápání. Inspirace díly krále hororů H. P. Lovecrafta s nekonvenčním stylem Tima Burtona je zatraceně mocná kombinace, jejíž správná interpretace vám může zajistit uznání. Zřejmě o to se snažili i vývojáři z polského studia Plot Twist v nové videohře s názvem The Last Case of Benedict Fox, která už z prvních trailerů brala dech. Titul si získal potřebnou pozornost k proražení si cesty mezi dalšími nezávislými projekty této doby, ale dokázal hráčům naservírovat skutečně tak pohlcující zážitek, jako to sliboval v ukázkách? Na to si odpovíme v této recenzi.
Mystično s příchutí tajemství
Vše se točí kolem mladého detektiva Benedicta Foxe, jenž se pokusí vyřešit příčinu smrti za podezřelých a z tohoto světa vybočujících okolností. Ještě teplá mrtvola jeho otce se vyjímá v kaluži krve na chladné podlaze sklepení rodinného sídla a sebrat otisky prstů, prohledat místo činu, vyslechnout svědky nebo vyčkávat na pitvu by v tomto případě nebylo tím pravým řešením. Benedict sdílí nesvaté pouto s démonem, díky němuž je schopen nahlédnout do rozpadajících se vzpomínek nedávno zesnulých obětí a v nich hledat odpovědi. Bohužel to nebude tak snadné jako se ponořit do myslánky. Vzpomínky, emoce, traumata, noční můry, tíživá tajemství i vnitřní démoni dostávají fyzickou formu v takzvaném předpeklí neboli limbu, a budou vám pátrání po pravdě značně znepříjemňovat. Benedict je schopen do této paralelní sféry cestovat a prozkoumávat mysl nebožtíka při hledání viníka a stop k jeho dopadení. Do toho se připletou memoáry z minulosti, inkvizitoři, artefakty, démoni, zahrávání si s magií i podivné rituály.
The Last Case of Benedict Fox pracuje s žánrovým mixem, který na mě udělal dojem. Hra se na první pohled tváří jako klasická metroidvania à la plošinovka, ale přitom zde najdete obrovské množství promyšlených logických hádanek, které byste čekali spíše v point-and-click adventuře. Také to vyloženě není detektivka, ač k tomu námět nabádá, protože zde nemůžete vyvodit vlastní závěry ani činit jakékoliv volby. Netradiční spojení se mi neskutečně líbí z důvodu, že titulu dodává na jedinečnosti, zapamatovatelnosti a hlavně na výzvě. Prorazit si cestu dál není pouze o tom, získat potřebné schopnosti nebo předměty, jak jsme u většiny podobných projektů zvyklí. Budete muset zapojit logiku a věřte mi, že to nebude vůbec snadné. Backtracking je spíše než na dovednostech závislý na znalostech. Příběh se inspiruje počátkem dvacátého století a snaží se u hráče vzbudit různé emoce, ať už se jedná o tragický osud rozpadající se rodiny, vinu, nebo o tíhu osamělosti. Smrt otce sice bude hlavní zápletkou vyšetřování, ale nebude jedinou záhadou hodnou odhalení.
Zvrácený svět nočních můr
Začnu netradičně vizuálním zpracováním, protože právě to je na titulu snad tím nejpoutavějším prvkem. Autoři si dali velkou práci s vyobrazením limba v takové podobě, aby dobře reflektovalo utrpení obětí. Kontrasty nádherně kvetoucích květin, luxusního nábytku, krásných obrazů a oslnivých vitráží, přes něž k vám dopadají sluneční paprsky, v porovnání s hnijící bažinou, seschlou vegetací, chapadlovitými výrůstky i všudypřítomnými kořeny tvoří děsivě surrealistický svět, který zkrátka chcete obdivovat, ale na druhou stranu z něj máte husí kůži. Limbo v mnohých částech připomíná svět po apokalypse, kdy nad chátrajícími budovami převezme vládu příroda a pokryje chladné betonové zdi zelenou přikrývkou. Celý koncept tak krásně ladí v harmonii, až jsem se několikrát pozastavila a jen si vychutnávala scenérii okolo sebe… tedy až na temnější části plné sutin, kamení, divně bublající organické hmoty, smrti a tmy. Zde se rozhodně dlouho zdržet nechcete.
Bravurní práce se světly a stíny pomáhají limbu vdechnout znepokojivou atmosféru a zaměření na detaily mě nepřestává doteď udivovat. Bohužel i opěvovaný design se ne ve všem zcela vydařil, protože několikrát narazíte na místa, za nimiž číhají nepřátelé, ale jsou zastíněni kulisou v popředí. Když tak v dobrém rozpoložení vběhnete za odemčené dveře a po nebezpečí v dohledu není ani stopa, čeká vás nemilé překvapení, v horším případě smrt. Oblasti v limbu jsou paralelou jednotlivých místností sídla, které funguje jako bezpečné místo pro komunikaci s postavami i ke zdokonalování svých dovedností či předmětů. Přestože je titul plně dabovaný, zvukový doprovod je velice nevýrazný a v pozadí po valnou většinu času ani nehraje žádná doprovodná hudba. Některé děsivější zvuky, jako například přibližující se kroky, podporují temnou atmosféru a mrazení na zádech, ale takových okamžiků není mnoho.
Boj o informace
Herní mapa je jako u klasické metroidvanie dělena na určité celky, do nichž se budete postupně dostávat v rámci pokroku v příběhu. Rychlé cestování skrze kontrolní body jednak funguje jako svižný teleport a zároveň si zde můžete doplnit zdraví i vybavení nebo si bezpečně uložit inkoust. Čtete správně. Z poražených protivníků obdržíte inkoust, který vám bude sloužit jako materiál pro stylová tetování, a ta zase slouží jako vizuální důkaz nových schopností. Váš démonický parťák má plno es v rukávu, ale abyste jich mohli využít, chce to si nechat potetovat kůži.
Kromě toho se váš inventář začne velmi rychle plnit hromadou předmětů, včetně důležitých zápisků. Záleží jen na vás, do jaké míry chcete limbo prošmejdit, ale čím více času v něm strávíte, tím více vaše kapsy začnou praskat ve švech. Je bohužel trochu škoda, že valná většina nalezených pokladů je zcela bezúčelná. Kromě gramofonových nahrávek a pár kousků ke splnění vedlejších úkolů je nijak nevyužijete. Od uvedení hry na trh uplynuly více než dva týdny a vývojáři prozatím vydali první opravný patch, který se zaměřuje na pár detailů, ale podstatné problémy se hodlají řešit později. Mnoho hráčů by uvítalo větší zásah hlavně kvůli bugům, jejichž přítomnost mi občas pocuchala nervy. Upravit by si jistě zasloužilo i trochu nepřehledné navigační okno. Cesta k seznamu úkolů by měla být přímější a to samé platí pro případ, že chcete hru vypnout. Tyto důležité body byste při stisknutí klávesy Esc měli mít hned po ruce, alespoň to je můj názor.
The Last Case of Benedict Fox není moc sdílný ani při navigaci. Ze strohých pokynů jsem kolikrát nedokázala pochopit, co že se to po mě vyžaduje, když máte „najít způsob, jak dokončit rituál“ nebo prostě „zjistit příčinu otcovy smrti“. Strávila jsem několik desítek minut hledáním, kam dál, a bloudila po mapě s nadějí, že se za rohem skrývá řešení. Líbí se mi, když vám hra nechá svobodu pohybu, ale The Last Case of Benedict Fox tu „volnost“ žene do extrému. Titul vám nabídne dvě obtížnosti hry, přičemž ta jednodušší vás až moc vodí za ručičku a ta druhá vám ani trochu nepodá pomocnou ruku. Není zde žádná zlatá střední cesta. Připočítejte navíc absenci minimapy nebo jakýchkoliv směrovačů a pro orientaci ve spletitých chodbách limba budete neustále skákat na herní mapu a zase zpět. Určitě jsem pro, aby vývojáři přidali možnost umístit na mapu vlastní značky nebo odlišili označení typů uzamčených chodeb, protože takto je složité se po světě pohybovat pouze na základě vlastní paměti.
Odpůrci logiky, střezte se
Do určitých míst pochopitelně nebudete mít přístup ihned, protože průchod zablokují důmyslné hádanky. The Last Case of Benedict Fox vyniká složitějšími rébusy, k jejichž řešení bude nutné sehnat si potřebné předměty ukryté různě po mapě. Ať už se jedná o luštění prapodivných šifer, o zkoušku rychlých reflexů, nebo o odemčení mechanismu s tarotovými kartami, dokud ony nástroje a předměty nenajdete, na nic se nezmůžete. Jestli se vám už teď protočily panenky, teorie je jednodušší než praxe. Přestože mě logické hádanky bavily a nabídly mi skutečnou výzvu v jejich řešení, mám trochu problém s tím, jaký přístup autoři zaujali k hráčům, kteří tento typ „zábavy“ přímo nevyhledávají. Místo nápovědy a malého pošťouchnutí tím správným směrem se rozhodli pro jednodušší cestu přímo v upravení nastavení, aby za vás rébusy vyřešila prakticky sama hra.
Jako celek však hádanky hodnotím veskrze pozitivně. Jen by mohly být od začátku dávkovány v lehčí formě a postupně přitvrzovat. Kromě výše zmíněných příkladů si zahrajete partičku šachů, vyzkoušíte si, jak vám jdou rychlé počty, budete porovnávat reference symbolů z knihy na zařízení připomínajícím kapesní hodinky, a dokonce narazíte i na interaktivní hudební puzzle. Na řadu však přichází další velké bohužel, protože úkoly s časově omezenou sekvencí na vás kladou někdy až příliš vysoké nároky. Například u dveří kogai jsem narazila na obrovský problém. The Last Case of Benedict Fox jsem hrála na počítači. K ovládání jsem tedy využila anglickou klávesnici s myší. Při snaze tyto dveře otevřít musíte co nejrychleji zmáčknout požadovaná tlačítka v plynulé sekvenci. Co ovšem dělat, když po vás hra chce znak na klávesnici, který vyžaduje zdlouhavou kombinaci dalších kláves? Přebindování nepomohlo a pro tato zadání jsem vyloženě musela využít ovladač, jinak bych nebyla schopná se dostat dál.
Hlavně klid a nohy v teple
Mým rozporuplným dojmům ze hry zasadilo poslední hřebíček do rakve často nereagující ovládání. U plošinovky je namístě očekávat, že bude vyladěné, ale není tomu tak. Nemůžete si jej přizpůsobit dle sebe a mimochodem, sprint zde vůbec nečekejte. Odezvy po stisknutí tlačítek mají mírné zpoždění mezi jednou a druhou akcí. Zásadní problém však vidím v tom, že se vývojáři snažili být až moc originální místo toho, aby vsadili na jistotu. Dvojitý skok je proveden pomocí chapadel démonického společníka, která se v podstatě zachytí nejbližších stěn či stropů a Benedicta vymrští. Z toho lze vydedukovat, že mechanika funguje pouze někdy a nejraději vám vypoví službu v případě, že přeskakujete jedovatou řeku nebo větší vzdálenosti, v jejichž dosahu není zhola nic. Naštěstí alespoň funkce blokování nepřátelských útoků je docela shovívavá.
Konečně se dostáváme k soubojům. The Last Case of Benedict Fox mě v tomto ohledu opět lehce zklamal. Když v první oblasti narazíte na velkého bosse, jehož porážka není zas až tak složitá, máte naději, že vás i nadále čekají další takové střety s ještě kolosálnějšími protivníky. Jenže místo toho dostanete několik otravně dlouhých naháněcích sekvencí nebo tiché se plížení. Až konečný boj rozproudí trochu adrenalinu v žilách, ale i tak možná budete zklamaní, že největší výzvou ve hře bylo najít cestu dál. Nevykompenzovali to ani nepřátelé rozesetí po mapě. S tak dechberoucím světem, který vývojáři zvládli vytvořit, jsem byla zaskočena, jak moc malá škála nepřátel se zde vyskytuje. Když už se pohybujeme v limbu, autoři měli tolik svobody v tom, vytvořit různé kreativní noční můry a démony, ale naprosto toho nevyužili. Těch pár protivníků alespoň požaduje individuální přístup a částečnou analýzu, protože ne všichni mohou obdržet poškození totožným způsobem. Někteří vybuchnou ve vaší blízkosti, jiné bude bránit ochranné pole, které je nutné nejprve deaktivovat. Děkuji aspoň za ten strategický prvek.
Benedict disponuje čepelí pro rychlé útoky na blízko a revolverem pro střelbu na dálku. Soubojový systém je v těchto typech her jedním z klíčových prvků a řekněme, že The Last Case of Benedict Fox se držel hodně při zemi. Série útoků na blízko jsou pouze tři po sobě jdoucí seky různými směry a při delším podržení tlačítka protivníkům uštědří jednu silnější ránu. Revolver kromě střílení nenabízí nic navíc. Obě a jediné dostupné zbraně lze vylepšit za předměty roztroušené po limbu u kováře za skromnou sumu, ale upřímně jsem nikdy nepocítila velký rozdíl poté, co jsem od něj odcházela. Kouřové bomby jsou fajn, ale opět nenadělají moc efektu, abyste se rozhodli je aktivně využívat. Nezáživný boj naštěstí lehce zachraňují démonické schopnosti společníka. S jejich pomocí si Benedict může přitáhnout nepřátele blíže k tělu, mrštit s nimi o zem, připravit pasti a tak dále. Tyto schopnosti, jak už bylo řečeno, si odemykáte pomocí tetování, což je docela cool.
Spěchem k neúspěchu
Mohla bych se o The Last Case of Benedict Fox rozepisovat ještě dál, ale myslím si, že pro to, abyste si o hře udělali obrázek, tento text bohatě postačí. Na titul jsem se neskutečně těšila a měla od něj možná až přehnaná očekávání, která ve mně vyvolaly ukázky. Přestože hru poměrně dost kritizuji, nemohu jí upřít, že mě dokázala vtáhnout do silného příběhu, uchvátila mě nádherným vizuálem, nabídla mi logické výzvy, a i přes všechny ty podstatné problémy jsem si ji za cca patnáct hodin svým způsobem užila. Jen se nemohu zbavit pocitu, že bylo vydání uspěchané na úkor pořádného testování, které by jistě odhalilo podstatnou část uživatelských problémů.
The Last Case of Benedict Fox má skvělý námět s horším provedením a ve mně se bijí pocity smíšené s dojmy tak, abych titul mohla spravedlivě hodnotit. Na čem si hra nažene plusové body, vzápětí rychle ztrácí úplnými maličkostmi, které se dají vyřešit budoucími aktualizacemi.
The Last Case of Benedict Fox vyvolal velká očekávání a bohužel jich nedokázal dostát. Titul pokulhává v mnoha zásadních věcech a zřejmě doplatil na nedostatečné testování před vydáním. Rozhodně se nejedná o dokonalou hru, ale na druhou stranu si nemyslím, že zanechává čistě negativní dojem. Problémy vyřeší snad brzké aktualizace a já bych vám doporučovala titul vyzkoušet až po nich, protože toho má rozhodně dost co nabídnout.
