Původně jsem tento článek chtěla ponechat čistě jako tematickou vsuvku k tomu, kde se v Tolkienově světě vzala rasa entů, popřípadě jak se díky Tolkienovi vyvinula. Avšak mé nerdství je nezastavitelné a má trvalá deformace akademickým prostředím příliš silná. Při hledání podkladů jsem tak spadla do pořádné králičí nory a zjistila mnohem, mnohem víc, než kolik jsem původně chtěla psát. Nechme tedy tento článek jako obšírnou, avšak stále nevyčerpávající esej o tom, proč mají právě stromy v Tolkienově díle takovou sílu a co všechno si z tohoto symbolu mohou fanoušci vzít, včetně těch už slíbených entů.
Proč zrovna hluboké hvozdy?
Pro fantastické světy existují různá pravidla a normy, stejně jako různá místa inspirace. Když jsem však prozkoumávala entí tematiku napříč Tolkienovým Pánem prstenů, neustále jsem narážela na podstatnou věc. Totiž že i samotní enti jsou jenom jedno ozubené kolečko v obrovském mechanismu symbolů, které v sobě nesou právě stromy.
Jedna věc je jejich zásadní vliv na prostředí. Lesy a hvozdy tvoří podstatnou část časoprostoru nejen Pána prstenů, ale i Hobita a přeneseně celého světa kolem Středozemě. To není nic výjimečného. Snad jsem se nesetkala s fantasy knihou, kde by nebyl tematizován alespoň jeden les – magický, nebezpečný, zničený – přívlastek si můžete vybrat. Je to pochopitelné, neboť lesy vytváří představy tajemna, dokáží toho v sobě mnoho skrýt, nabízí i možnost pracovat s jistou škálou – čím hlouběji půjdete, tím nebezpečnější vaše cesta bude. Podobně jsou na tom i jeskyně, které se shodou okolností můžou s prostorem lesa krásně propojovat.
Lesy a stromy se objevují ve všech mytologiích, ale svůj podstatný úkol vyplňují i v obyčejných, ústně předávaných příbězích folklóru nebo pohádkách. Kromě samozřejmého nebezpečí fungují také jako místo proměny, posílení charakteru, chcete-li. Z lesa se žádný hrdina nevynoří takový, jaký do něj vstoupil. V pohádkách pak les může vyjadřovat i neznámost, nejistotu a neschopnost se vyznat sám v sobě – tedy je místem, kde nejvíc pocítíte svoje podvědomí a vlastní tajemství, která před sebou skrýváte… (Laskiewicz, 2017, s. 41)
Tolkien a milované stromy
Ale zdá se, že les jako prostor nekonečných možností nebyl zdaleka jediný důvod, proč je Tolkienovo dílo protkáno hustým lesním porostem. Sám Tolkien byl totiž obrovským milovníkem stromů a přírody celkově. A nepředstavujte si to jako hobby, třeba když doma pěstujete kaktusy nebo monstery. Pro Tolkiena byly stromy skutečnými, až živými bytostmi. Cítil je, promlouval k nim, trpěl skrze jejich zkázu. Ostatně, když jeho dlouholetý přítel, C. S. Lewis (autor např. Alenky v říši divů) zemřel, přirovnal se Tolkien právě ke stromu, který sekera zasáhla rovnou u kořenů.
Mimo tuto lásku na osobní úrovni ale existuje i úroveň druhá, řekněme společenského rázu. Stromy jsou silným motivem mnoha mytologií. Naši čtenáři, pevně věřím, znají koncept Yggdrasilu. Severská mytologie byla konečně zálibou jak Tolkiena, tak Lewise (Hošek, 2022, s. 26). Ale tady zdaleka nekončíme. Strom nese i křesťanské konotace a Tolkien byl přes své znalosti jiných mytologií a náboženství především křesťanem, konkrétně pak katolíkem. Strom například může připomínat kříž, na kterém byl hřeby přibit Ježíš Kristus. Dokonce existují legendy o tom, že kus dřeva, na kterém byl přibit, s ním společně cítil všechny rány a utrpení (Finseth, 1997, s. 41). Jiným, avšak neméně zajímavým fenoménem, který bych ráda doplnila k tomuto tématu, jsou mytologické přeměny ve strom. Například řecká mytologie oplývá hned několika příběhy, za všechny zmíním báji o Philomenovi a Baucis, manželích, kteří se ve stáří proměnili ve stromy, které rostly spolu a vzájemně se podpíraly.
Tematika stromů je tedy velmi plodná a jít až na dřeň – to mi věřte – by bylo vyčerpávající a kontraproduktivní. Takže se posuneme… Jak moc se symbol stromu propsal do Tolkienova srdce a tedy i jeho děl?
Stromy, kam se podíváš
Začněme Sillmarionem. Tam máme hned dva podstatné stromy. Telperion a Laurelin, oba stvořené Yavannou. Zprvu sloužily jako zdroje světla, avšak při jejich zničení se z posledních plodů staly Slunce a Měsíc (Laskiewicz, 2017, s. 42). Byly tedy velmi podstatné pro proces tvorby světa, jejich zničení přineslo něco nového. Stromy jsou ostatně velice často symbolem znovuzrození a pojetí času jako něčeho cyklického a nekonečného.
Dalším velmi podstatným stromem je pak Bílý strom v Gondoru, který přeneseně slouží jako jakýsi metr. Pakliže jsou věci v pořádku a zavládne mír, je uzdraven a vykvete. To se propojuje i s nástupem skutečného dědice Gondoru na trůn – konkrétně třeba v případě Aragorna. V podstatě může dělat co chce, ale dokud strom nerozkvete, jeho právo na vládu není a nebude potvrzeno. Strom je tady nezpochybnitelná autorita (Finseth, 1997, s. 42).
Jak poznat záporáky
A co lesy v Pánovi prstenů? Je jich hned několik a každý je trochu svůj. V jednom jsou silnou autoritou elfové a jejich vládkyně, Galadriel, jiný hlídají enti. Kromě toho tu máme ale i Starý hvozd (Old Forest). V tom se stromy stávají tichými, avšak zákeřnými pozorovateli. Lidem nevěří a jejich nenávist se nutně vztahuje na všechny – krásná tolkienovská ukázka toho, jak je jednoduché nechat se zaslepit nenávistí. Podle Toma Bombadila (filmoví fanoušci budou muset googlit) tyto stromy nenávidí vše, co je na světě volné a prochází se po něm jenom proto, aby ničilo vše, na co přijde. Například skřeti tak jasně ukazují, že jsou antagonisté tohoto světa – ničí a kácí lesy, Sauronovi služebníci se přeci nebudou zajímat o přírodu.
Jenže pro Tolkiena jde ještě o něco hlubšího. Stromy jsou živé i bez toho, aby něco dělaly v tom smyslu, že by se musely pohybovat nebo mluvit. Zkrátka jsou. Ničit je tak vypovídá mnoho o charakteru postav. A naopak, ten, kdo je má v úctě, je typicky kladná postava (podle Finseth, 1997). Všimli jste si?
Dalším lesem je také Temný hvozd (Mirkwood), který poznamenala přítomnost samotného Saurona. Řekněme, že zneužitím přírody, jež má symbolizovat především život, pro zlé účely, dochází pouze ke zvráceným a až katastrofickým následkům. Ostatně transformaci Sméagola v Golluma lze vidět jako paralelu k biblickému ráji. Z neschopnosti odolat pokušení byli potrestáni Adam a Eva (vzpomeňme na Strom poznání dobrého a zlého v biblickém Edenu) vyhnáním, Sméagol v Tolkienově díle transformací v nečistou, krutě poznamenanou bytost (Finseth, 1997, s. 39).
Na toto téma deformace přírody ještě připomenu, že Tolkien nebyl příznivcem moderního světa, což se ještě ukáže v rozpravě o entech.
© Alan Lee pro Edici The Folio Society Pána prstenů J. R. R. Tolkiena (Zdroj: WikiArt.org)
A co ostatní spisovatelé?
V této odbočce dodám, že se nepochybně mnoho spisovatelů Tolkienovým přístupem ke stromům a lesům obecně inspirovalo. Na druhou stranu i ostatní autory inspirovala mytologie, folklór a vůbec k velká část toho, co mohlo formovat i Tolkienovu představu – nedá se tedy přesně říct, kdo se inspiroval záměrně, podvědomě, nebo kdo se neinspiroval vůbec. Uveďme si ovšem několik příkladů podobného, avšak stejně trochu jiného využití stromové symboliky.
Situace Bílého stromu v Gondoru ve mně osobně okamžitě vyvolá spojitost s knihami Terryho Brookse, sérií The Sword of Shannara (můžete znát i v seriálovém podání). Ellcrys je ve své podstatě pečeť, která drží na uzdě démony a všelijaké bytosti, které nechcete potkat. Když začne vadnout, je potřeba vykonat oběť. Touto obětí se typicky stane žena. Spojení mezi ženami a stromem by mohlo být dokonce samostatné téma. Stačí si však říct, že stav těchto dvou stromů působí na události kolem, ač v obou případech jinak. Silnou tematikou stromů pak oplývá i dílo George R. R. Martina, Píseň ledu a ohně (na to má však naše redakce jiné experty). Yggdrasil je pak další oblíbenou inspirací stromů fantasy světa. Her, knih a filmů, kde se děj točí kolem jednoho základního, typicky magického stromu, je opravdu přehršel (Lackiewicz, 2017, s. 42–43).
Tolkien a odpor k přímým paralelám
Jak jste si jistě všimli, poměrně často se v tomto článku ohlížím (či ohlížet budu) na biblické a mytologické motivy. Je však důležité si říct, že ač se dílo po svém vydání obvykle vymkne z područí autora, a není tedy vždy vhodné spojovat autorovu osobu s obsahem a významem knihy, bylo by jistě přínosné právě zde k tomu udělat odbočku.
Tolkien, ač silně věřící, byl podle informací ve své korespondenci nerad svědkem toho, jak se mezi Biblí a jeho dílem dělaly přímé paralely a „správný“ výklad Pána prstenů a Hobita určovaly náboženské konotace. Zdá se totiž, že původně se náboženské motivy objevovaly v díle jen čirou náhodou, když vyvstávaly z Tolkienovy představy o světě a z jeho podvědomí. Časem je pak Tolkien zachytil a pravděpodobně je do příběhu začal přidávat více úmyslně. Avšak podle něj nebylo vhodné kreslit tyto pomyslné spojovné čáry mezi dílem a Biblí se skálopevnou jistotou. Raději než přímou alegorii (tedy způsobem 1:1) preferoval takový způsob čtení, při kterém si implicitních náznaků a třeba právě křesťanských a jiných námětů všimne čtenář sám a zároveň dostane volný prostor se nad nimi sám zamyslet.
Svůj tvůrčí proces a hledání inspirace popisoval jako postupné rozkládání materiálu, který vstřebal, a jeho nové formování. Jako metaforu používal rozkládání živin v půdě, které znovu dají vzniknout rostlinám (Hošek, 2022, s. 25).
Mytologie a náboženské otázky
Ostatně, některé principy, na kterých je Pán prstenů a Hobit vybudován, jsou společné vícero náboženstvím, ideologiím a konečně i mytologiím. Zrovna Gollumův trest za špatný skutek by byl dozajista potrestán – a nejspíš zaslouženě – ve většině kultur. Nemusíme zde tedy narážet pouze na příběh o vyhnání z Ráje, ale i na cokoli jiného. Například mytologie řecká obsahuje i příběh Urana, jehož svrhl vlastní syn Kronos, neboť se otec na svých dětech provinil nenávistí a uvězněním. Šlo tu sice i o jakousi generační výměnu, ale Uranus si jistě zasloužil tento konec i svým jednáním.
Tolkien byl však poměrně rozporuplná osobnost a i on často váhal nad tím, jak k jednotlivým symbolům a filozofickým otázkám přistupovat. Například velkou starost mu dělala teologie tam, kde tvrdil, že některé bytosti mohou být v jeho světě zlé, aniž by náležely k původnímu zlu nebo byly zlé ve smyslu nedostatku „dobra“. To je však složité téma, a pokud by vás zaujalo, doporučuji knihu, ze které zde místy cituji, od Pavla Hoška, Sloužím Tajnému ohni. Ta se uceleně věnuje právě duchovním zdrojům v Tolkienově literatuře a myšlení.
Originální rasa entů
Ale teď zpátky k našemu stromovému tématu. Typicky jsou to právě enti, koho lze považovat za jednu z nejoriginálnějších tolkienovských ras. Jejich jméno pochází z anglosaského slova, které v překladu znamená „obr“. A skutečně, enti jsou obrovské bytosti s končetinami, schopností myslet a mluvit, avšak stromovité struktury. Slouží jako ochránci lesa, jako jeho „pastýři“. Pastýři čeho přesně? Právě stromů.
Někteří z nich navíc postupně přichází o svoji schopnost pohybu, mluvy a v podstatě se stávají stromy (Huorny) (Finseth, 1997, s. 40.), zatímco některé stromy mohou nabýt jakéhosi vědomí.
Podstatnou entí postavou je Stromovous, podle Finseth i Hoška právě on ve svém pohledu na svět často připomíná Tolkiena samotného. S ním se setkají právě Smíšek a Pipin a snaží se ho přesvědčit, aby se i rasa entů zapojila do probíhající války se Sauronovými vojsky. Ale enti mají na vše času dost. „Not so hasty, not so hasty!“, říká v originále Stromovous. Je to ukázka enta malým, leč srdnatým hobitům, že není kam spěchat. Tito stromoví lidé mají totiž tu schopnost, že se nechtějí unáhlit – když se však pro něco rozhodnou, už nezaváhají. Tady se právě ukazuje ona Tolkienova skepse k příliš urychlenému světu technického pokroku (Finseth, 1997, s. 41), který, troufnu si tvrdit, narozdíl od entí přirozenosti nedává prostor skutečnému zadumání.
Zajímavosti entího života
Součástí života entů v lese Fangorn je však i velká samota. V tomto lese se nachází pouze mužští enti. Ženy už ve Středozemi nejsou. Ztráta ženského entího pokolení a všech dětí, které mohly být, je velice trápí (Finseth, 1997, s. 40). Vůbec je zajímavé, že enti k rozmnožení potřebují obě pohlaví. To do jisté míry ukazuje, že ač některé stromy mohou nabýt vědomí, nemohou se plně stát enty, protože ti jsou samostatnou rasou.
Neméně zajímavé je i to, že autor této rase vytvořil i vlastní jazyk. Ač nemám tolik prostoru jej plně obsáhnout, z úryvků knihy (jak naznačuje Fandom Wiki v článku Old Entish) je možné se dozvědět, že v něm nebylo možné vyjadřovat se jednoduše a každá myšlenka byla vlastně dlouhým monologem. Velkou roli v něm hrál i tón, zvuk a opakování, což není překvapivé. Tolkien vnímal jazyk skrze zvuk samotný a věřil, že zvukomalebná slova jsou ta „pravá“ slova. I kvůli tomu například obdivoval finštinu (Hošek, 2022, s. 18, 43).
Kde se ta inspirace asi vzala?
Důležitá je však pro tento článek hlavně otázka: kde vlastně Tolkien mohl pro enty najít inspiraci? A stejně jako v předchozí části musím zdůraznit, že inspirace autora je něco, co se jen těžko zpětně vyhledává a dokazuje. I kdyby nám autor inspiraci přiznal, neznamená to nutně, že je obraz pravdivý nebo kompletní. Některé věci na autory totiž působí i podvědomě.
Jeden ze článků, ve kterém jsem hledala odpovědi na své otázky, hovoří hned o třech možnostech. Dovolte mi shrnout poznatky ze studie Henryho Gee, Ents and sources.
Tři možné inspirace ze tří světů
Jednou z možných inspirací je epická skladba ze střední Anglie, Sir Gawain and The Green Knight. Za dob krále Artuše se pořádá slavnostní hostina, které se konečně účastní i záhadná postava zeleného rytíře (obrovský muž oblečený celý v zeleném). Ten vyzval přítomné, aby mu jeho vlastní sekerou uťali hlavu. A ač se to šlechtici Gawainovi povedlo, pro zeleného muže to nic neznamenalo. Svoji hlavu si nasadil zpátky. Měl tedy dost možná jakýsi stromový, či alespoň nelidský původ.
Další možností je inspirace v literárním díle Tolkienova současníka, Olafa Stapledona. Ten proslul především literaturou science fiction. Je velice pravděpodobné, že jeho romány Tolkien četl, ačkoli o jeho vztahu k nim toho příliš nevíme. Tito dva muži měli mimochodem společnou i válečnou zkušenost. Obrat autorů z válečných období k fantastice a science fiction je kupodivu docela velký fenomén. Nicméně v jednom z románů Stapledon představuje planetu, na které žijí stromoví lidé. Jistě se v mnohém od tolkienovského pojetí liší, ale nápad se mohl zrodit právě tady.
A konečně jedna inspirace znovu přichází z Bible. Konkrétně ve Sv. Markovi (Mk 8, 22–26) Ježíš ošetřuje zrak nemocnému. Když se ho zeptá, zda-li něco vidí, odpoví muž, že k němu pochodují lidé, kteří vypadají jako stromy. Vzhledem k předchozí části této eseje by asi právě taková inspirace nebyla překvapivá. Tolkien tento biblický verš rozhodně mohl rozpracovat do detailu.
Samozřejmě jsou to však jenom teorie. Na Tolkiena mohlo působit i množství dalších inspirací, nebo jej to taky mohlo napadnout samovolně. Osobně si myslím, že idea stromů, které se pohybují a mluví jako lidé, není zase tak nepochopitelná. Obzvláště pak u člověka, který dal dohromady tak komplexní svět, jako právě Tolkien.
A kde všude najdeme entí stopu dneska?
Nevím jak vy, ale já si při pohledu na enty okamžitě vybavuji Malfuriona Stormrage, čarujícího si své stromové pomocníky přímo z lesa ve Warcraftu III. Ale je jasné, že i při inspiraci zpětně od Tolkiena fungují podstatné rozdíly.
Ve hře Warcraft jsou enti něčím, co bezprostředně souvisí s magií nebo alespoň s nadpřirozenými silami různé povahy. Navíc se jim říká „treant“ („stromovec“, chcete-li). V Tolkienově světě jsou však enti jednou z původních čtyř svobodných ras. Podle jejich předobrazu pak třeba byli vytvořeni trollové onou, řekněme, temnou stranou (Finseth, 1997, s. 40).
Jisté je ale, že stromové kreatury se objevují i jinde, a opět ne pod pojmenováním „ent“. Tento název, řekla bych, budeme už navždy spojovat s Tolkienem.
V karetní hře Magic: The Gathering se potkáváme s označením „treefolk“. I zde tito stromoví lidé slouží především k ochraně lesa. Stejný název bychom mohli najít i ve stolní hře Dungeons and Dragons. Zdejší enty netvoří jen magie, vznikají i transformací nebo vyrostou ze semen. V sérii Dragon Age bychom pak mohli najít Sylvany, pro změnu stromy posedlé zlými duchy nebo spíše řečeno, rovnou démony.
Při nedávné recenzi na Star Wars: Hranice rovnováhy jsem narazila na rostlinnou rasu drengirů, ve hře League of Legends máme v současné době už dva stromové hrdiny: Maokaie a Iverna.
Kreatury a stromy s vlastní duší
Zajít můžeme i dále. Máme tu ještě spriggany ze hry Elder Scrolls, všelijaké stromové kreatury z herní série Dark Souls, vlastní verzi entů z Heroes of Might and Magic, nebo z mé vlastní zkušenosti malé, otravné skrblíky z Kingdoms of Amalur: Reckoning, boggarty. Ti jsou taky docela stromoví, ač malého vzrůstu a také spíše připomínají magické bytosti pouze dotvořené přírodním materiálem. V podstatě jako kdyby se magie oblékla do stromové kůry.
Některým stromům a rostlinám, nakolik to nejsou enti ani se v ně nikdy nepromění, se přisuzuje skoro až vlastní vůle. Když se podíváme na Vrbu mlátičku v Harrym Potterovi, určitě se shodneme na tom, že vykazuje vlastnosti žijící bytosti. Minimálně v tom, jak moc si podá Weasleyovic autíčko… A nebo, příklad z anime, což takhle strom „Shinju“ (psáno 神樹 = „God Tree“, často také jako „Divine Tree“) v Narutovi?
Závěrem...
Mám pocit, že už jsem napsala příliš. Kdybych vyšla za rámce, co jsem si sama vytyčila, dostala bych se nevím kam. Mohli bychom si toho opravdu říct ještě spoustu, a to nejen o stromech a entech! Zároveň je jasné, že jsem ani trochu nevyčerpala seznam titulů a děl, ve kterých najdeme ať už enty, nebo stromovou symboliku. Říct, že všechny výše uvedené tituly se inspirují Tolkienem, by rovněž bylo zavádějící. Zkrátka a jasně, ze stromových lidí/bytostí je dneska vlastní fenomén, který může mít základy už před Tolkienem, ale je jasné, že jeho enti a pojetí stromů museli notně přispět.
Poslední herní vsuvka – existují okultní rostlinoví Simíci, kteří podnikají fotosyntézu! Čili už se to dnes netýká jen stromů, haha.
– „Jsem Groot. “ Groot, Strážci Galaxie, 2014
Zdroje:
Finseth, Claudia Riiff. Tolkien's Trees. In: Mallorn: The Journal of the Tolkien Society, č. 35, září 1997, s. 37-44.
Łaszkiewicz, Weronika. Into the Wild Woods. In: Mythlore 36, č. 1 (131), podzim/zima 2017, s. 39-58.
Gee, Henry. Ents and sources. In: Mallorn: The Journal of the Tolkien Society, č. 51, jaro 2011, s. 4-6.
Hošek, Pavel. Sloužím tajnému ohni. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2022, 2. vydání.
